In Nomine Sanguinis: Beskydy nabízí ideální krajinu pro rekreaci a lov upírů

Nakladatelství Triton vydalo novou knihu od Miroslava Žambocha In Nomine Sanguinis. Jak překlad latinského titulu napovídá – Ve jménu krve – autor se v příběhu vrací do Čech, ve kterých aktivně řádí upíři. Novinka je titulována jako druhá kniha série Klanové války, tedy přímo odkazuje na knihu Visio in Extremis, kterou Žamboch napsal a Triton vydal v roce 2011.

Milovníci upíra – solitéra Mathiase Majera budou zklamaní, v nové knize se mu dostane jen velmi málo pozornosti. Ale je příjemné nacházet tu a tam odkazy na předchozí knihu. V novém románu přichází autor s novým hrdinou a zase trochu jiným pohledem na upírství, tentokrát ryze technické. Své fanoušky však spisovatel nezklame, protože byť se jeho nový hrdina jmenuje Oziáš Jiří Rys aka George Maybach Frederickson, jeho nitro zůstává podobné celé řadě reků před ním. Je to hrdina samotář, obětavý, lehce kousavý, sarkastický, drsný i vtipný a moc mu to nejde s holkama. Do vínku tento hrdina dostal velký potenciál a ten se postupně rozvijí, respektive je nucen rozvíjet, jinak by postava nepřežila. V tomto ohledu nová kniha nepřinese nic nového, leč to by ji nesměl psát Žamboch. Je až s podivem, kolikrát už čtenáře seznámil s podobným typem hrdiny a opět se mu podařilo jej ozvláštnit a odlišit.

Autor se v nové knize opět pustil do vod, které opět zavání vyčpělostí tématu, a to konkrétně do vlkodlaků, kteří (světe div se) bojují s upíry. Na první pohled snaha prodat tolikrát omleté téma zas a znovu, ale podobně jako ve Visio in Extremis podané jinak – s odstupem, klidně a naprosto profesionálně. Spisovatel bere vlkodlaky jako samozřejmou věc a svým způsobem je ignoruje, nepouští se do rozborů lykantropické historie a jejích biologických projevů. Stav postavy je fakt, ve kterém se nikdo nijak nerýpe. Z příběhu tak nijak nikdo nevyčnívá a čtenář nemá pocit, že by četl nějaký další pokus, jak okořenit upírství. Upíři ani vlkodlaci totiž nejsou hlavním tématem knihy, ale rekvizitou, kterou Žamboch komponuje do příběhu podobně jako zbraně a střelivo, ale rozhodně ji nestaví nad příběh, ani příběh nestaví jenom kolem ní. Upíři jsou v knize v hojném počtu, navíc kopou za ty zlé! Doby Nočního klubu se vrátily!

Hrdina je vlkodlak, tečka. Díky tomu může vyvádět neuvěřitelné kousky a přežívat extrémní zátěž, takže autor se tímto ryze pragmatickým přístupem opět vymaňuje z vyšlapané cestičky a zaměřuje se na to, co mu jde nejlépe – akční, rychle ubíhající děj, kterého se čtenáři opět dostane v navýsost krvavé a hojné podobě. Upírům se musí hlavní hrdina postavit a přežít. K dispozici má opět bohatou škálu zbraní, kde autor neváhá a perfektně nastudovanou látku používá v maximální míře, takže text chvíli spíš připomíná zbrojní příručku nebo katalog arzenálu pro lov slonů. Pro celou knihu prostě platí pořekadlo: když to nejde silou, jde to ještě větší silou.

Žamboch tak čistě řemeslnou precizností vykřesává ze známé látky nový oheň, který se mu postupně rozhořívá pod rukama a čtenář se v jeho teplo ochotně a rád vyhřívá. Nesmírně také potěší zasazení příběhu do Beskyd a tamních vesniček a maloměst. Jejich atmosféru se daří vykreslit naprosto věrně a přesně, stejně jako sychravé počasí a mizivý turistický ruch.

Nakonec to je příběh, co čtenáře zradí nejvíce. Je prostě nedotažený. In Nomine Sanguinis dokáže pohltit, ale bez ohledu na vycizelované souboje pospané do nejmenších detailů se příběh stočí na jediné téma – hledáme, a jediné, co nacházíme, jsou nepřátelé, které je třeba pobít. Liší se pouze tuhostí a časovým úsekem, v němž se s nimi hrdina vypořádá. Navíc tam, kde se v jiných dílech hrdina teprve rozehřívá, v nové knize prožívá vrcholnou katarzi. Žambochův toliko opěvovaný styl postupné proměny postavy, aniž by si toho čtenář všiml, zde prakticky chybí. Oziáš Jiří Rys prostě střílí, žere maso na kilogramy, sem tam sezobne i trochu teplé krve, ale najednou přijde finální gambit a konec. Koncovka je vůbec useknutá samurajským mečem, a to dokonce za použití poměrně laciné, leč logicky vysvětlené deus ex machiny.

Miroslav Žamboch v textu neslevil ze svých požadavků na po technické stránce perfekcionistické dílo. Vytvořil čtivý, poměrně strhující akční román z prostředí beskydských lesů, kde si to na férovku rozdává brutální nadpřirozená síla s téměř lidskou, jen trochu pozměněnou, zato navíc podpořenou technikou. Pomyslný vrchol se nenachází na závěr knihy, ale ve zběsilé honičce po lesích, kde autor opět dokazuje, proč jej tolik jako čtenáři milujeme. Vlažný konec však zamrzí. I s výraznou pihou na tváři je však In Nomine Sanguinis knihou, kterou by každý milovník Žambochovy tvorby neměl minout. Nic převratného v ní nenalezne, ale bude číst řemeslně kvalitní dílo od vypsaného a schopného autora. To už stojí za to.