Ikarie 11/2010

Je to poněkud překvapivé: v Ikarii v její dvacetileté historii hrála právě scifi (tu více, tu méně klasická) vždycky prim. Čtenáři si naopak občas stěžovali, že pořádné pravověrné fantasy je na jejích stránkách málo. Dokonce i v minulém víceméně monotématickém čísle věnovaném mořských nestvůrám a přízrakům se dalo navzdory tématu SF najít víc. To není výtka, jen konstatování. Podívejme se raději, jaké kousky nám časopis tentokrát nabízí.

Ragnarök: také se vám při téhle skandinávské verzi závěrečné bitvy vybaví ledové pláně, sněhová clona, která stíní nebe, a vichr rvoucí zbraně z rukou? Časopis zahajuje právě takovým příběhem a dlužno říci, že lepší povídku na úvod vybrat nešlo. Z Elizabeth Bearové se stala nová hvězda žánru, která pomalu, ale jistě míří mezi klasiky. Ve stylově čisté krátké povídce Led nás přivádí do světa, kde poslední bitva vikingské mytologie už proběhla a bohové jsou mrtvi – až na jednu z Valkýr. Právě ona se musí vypořádat nejen se svým svědomím jediné přeživší, ale i s posledními útoky zlovlků, s vražednou zimou a se svým umírajícím valravnem – božským okřídleným hřebcem. Působivé obrazy kamenného a ledového hrobu, do kterého pohřbívá své mrtvé, i její cesty do nového světa za lidmi – smrtelníky, vám asi z hlavy jen tak nevymizí – možná i proto, že celý text je vyprávěn v ich-formě hlavní hrdinkou.

Nutno ještě dodat, že relativně mladá americká autorka (1971) má široký záběr. U nás zatím vyšla první kniha její kyberpunkové trilogie Zakalená, několik povídek ze steampunkového New Amsterodamu a také jeden text, který si zaslouží přiřazení ke klasickým „peckám“ – Hranice odlivu v Ikarii 2009/04.

V další povídce se dostáváme k našim severním sousedům do oblasti takzvané Králíkárny. Maciej Guzek se do magické enklávy své země vydal v příběhu nazvaném Špinavé břehy už podruhé. O Guzekově světě se dá říci, že je typicky polský: z Polska je díky úzkému napojení na magickou realitu světová velmoc, církev se spolu s vojáky snaží o kvadraturu kruhu – tedy o výnosné obchodování s magickými artefakty na jedné straně a jejich bezpodmínečnou kontrolu na druhé, a katolická víra je předpokládanou samozřejmostí. V tomto světě se potlouká také čím dál nespokojenější řezník Artur, který má podle svého přesvědčení nárok na víc, než se mu dostává: na víc peněz, víc moci, víc rozkoší… Bohyně mnoha jmen mu jeho přání může splnit, otázkou je, za jakou cenu.

Poměrně akční příběh pobaví zejména ve scénách, ve kterých figuruje církevní i vojenská moc: autorovi nechybí smysl pro černý humor a schopnost ironie. Zápletka týkající se samotného Artura a jeho bohyně je poněkud předvídatelná.

Třetí povídka, Do stínu stínem padáme Jasona Sanforda, je kombinací současného velkoměstského fantasy hororu a lehce psychologické prózy. Hlavní hrdina a vypravěč v jednom pracuje jako městský hasič a záchranář. A právě tahle profese má po průniku Páráků do našeho světa nejvíc práce. Nepochopitelná nehmotná entita, které se lze bránit pouze světlem, si totiž na lidech každou noc vybírá svou daň. A tak ve městě propuká požár za požárem, vypravěč nemá dost času na svou dospívající dceru a ani na to, aby zvládl žal po ztrátě své ženy, jedné z prvních obětí podivné invaze…

Akce stíhající akci, plameny a řev sirén: to vše zde však slouží jen jako křiklavé plátno, na které autor tenčím štětcem maluje to, co považuje za klíčové: nešikovnou vzpouru šestnáctileté dívky, teenagerský zmatek v duši i víru, že ty, které jsme ztratili, se nám jednou podaří najít… Podobných povídek už se k nám od amerických autorů (a hlavně autorek) dostalo více, tím však jejich sugestivita neklesá.

Harey …an experiment in reality… německého autora Matthiase Falkeho hraje na jinou strunu. Psychologii nahrazuje filozofie: co představuje realita, má někde začátek a konec – a hlavně: kdo za ní stojí, když za nekonečnem jejích virtuálních podob vždy můžeme najít člověka?

Otázky z německé povídky lze samozřejmě klást právoplatně i ve SF literatuře. Jinou věcí je, nakolik je autor „obalí masem“ – a to se, mám pocit, Matthiasu Falkemu příliš nezdařilo. Ani Krise ani jeho snoubenku Harey, putující s ním po nekonečnu virtuálních světů, nemá čtenář důvod si pamatovat – jsou to jen jména, dvourozměrné figurky. Stejně tak neutkví v hlavě ani momentky z fantaskních světů, kterými procházejí. Je mi jasné, že povídka má jiný cíl i dosah, mě ale minula.

První česká povídka, Já nejsem dnešní od Pavla Hrubého, nabízí poněkud ztřeštěný, lehce špionážní příběh, ve kterém se prolínají paralelní reality a cestuje se strojem času. O ten koneckonců jde v první řadě. Hlavní hrdinka, albionská čtečka Viviola, dostává nabídku, která se neodmítá: najít a odcizit artefakt, který cesty časem umožňuje. Celý text je lehce zmatený a v některých místech kroutíte hlavou nad jednáním postav. Na druhou stranu na mnoha místech pobaví. Zaklení „Do mikulovic!“ podle vzoru „Do paďous!“ si budu pamatovat hodně dlouho, stejně jako hrdinčino překvapení, když se najednou objeví v neznámém prostoru plném regálů, zboží a lidí a s nápisem Tesco na budově. Povídka dává také prostor pro další příběhy hlavní hrdinky, špionážního esa Albionu. Díky stroji času lze povídku označit za scifi, i když nejsofistikova­nějším mechanismem je tu starý trezor.

V Encyklopedie Gorgonů Petra Čepka se opět dostáváme na půdu fantasy, i když odehrávající se v současnosti. Zážitková agentura pořádající zájezdy pro puberťáky na opuštěný ostrov, žertík, který chtějí ostatní spolupracovníci i s dětmi nadělit jednomu z majitelů k narozeninám – a mořské příšery, které recesi promění v děsivou realitu. Autor použil zjevně náhodou stejný postup jako v minulém čísle Helen Keeble ve výborné povídce Zápisky o jistých vědecky zajímavých událostech… – střídání „lidských“ pasáží s těmi, které jsou zahrnuty v Encyklopedii Gorgonů. Nápad začínat každou encyklopedickou část stejným slovem jako předchozí lidskou část funguje velmi dobře, příběh odsýpá, je přiměřeně složitý a ani závěr neurazí.

Vrcholem čísla ale podle mého názoru je poslední povídka – Stavitel od zkušeného Josefa Pecinovského. Fantasy příběh z českého středověku zaujme jak originálním námětem, tak kvalitním zpracováním. Stavitel, který pomáhá lidem vybudovat zničené domy nebo hradby, které zničili Tatarští nájezdníci, za úpis několika měsíců nebo let jejich života, konšelé, kteří se bohužel od těch současných zase o tolik neliší, a hořkosladký konec. To vše v podání mistra, u kterého by se začínající autoři mohli učit stylistiku i rozvíjení příběhu. Pecinovský spolu s Elizabeth Bear zkrátka listopadové Ikarii dominují.

Z publicistických textů zaujme zejména Vladimír Kejval a jeho Současná ruská sci-fi nebo Boris Hokr s pokračováním svých Proměn domácí fantastiky tentokrát věnovaných takzvaným sdíleným světům. V našich podmínkách se jedná zejména o knižní řady Mark Stone, JFK a romány o Conanovi. O své zkušenosti se tu podělí autoři zvučných jmen (J. W. Procházka, Leonard Medek), zkušení redaktoři a vůbec lidé v pozadí (Vlado Ríša, Jan Kantůrek) a další. K Ikarii už tradičně patří i knižní recenze ve Vivisektoru a stránky filmových recenzí.

Pokud minulé číslo nad ostatními svými (zahraničními) povídkami výrazně vyniklo, pak toto je v porovnání s ním „pouze“ dobré. I tak však většina zahraničních povídek – a v tomto případě i jedna česká – vysoce překračuje průměr.

Martina Šrámková (redaktor)

msramkova@cen­trum.cz