Ikarie 10/2010

Cat Rambová: Když sirény zpívají

Překvapivě nejde o fantasy, ale čistokrevnou (a dost pochmurnou) scifi. Dva mladí loseři se spolu s jedním bezskrupolózním banditou vydávají na inteligencí a empatií nadané lodi zbohatnout a vymknout se tak z určené životní dráhy. Že se jim to nepovede, je jasné od prvních odstavců.

Příběh vyprávěný v ich-formě má mnoho nesporných výhod. Prostředí sledované očima hlavního hrdiny je zřetelnější, skoro cítíme slaný vítr a uhýbáme před vodní tříští dopadající na palubu. Také vztah hlavního hrdiny k řetězení událostí i k dalším účastníkům děje je nám podáván s naléhanou intimitou. Autorka navíc dokáže s důležitými informacemi šetřit a vkládat je do textu přesně v tom tempu, jak je třeba. Až v druhé části povídky se například dozvíme, co stojí za nenávistí hlavního hrdiny ke své mimořádné lodi. Sirény jsou v této povídce jen jedním z mnoha, a zdaleka ne hlavním motivem. Dodávají však textu potřebný přesah a porci nedořečenosti (a nedořešenosti) v tom dobrém slova smyslu. Jednou větou: vynikající povídka od nepříliš známé americké autorky, publikující zatím většinou na on-line stránkách. Až v poslední době jí vyšly dvě útlé sbírky povídek.

Anna Brzezińska: Vody hluboké jako nebe

Jediná povídka z trojice, která zastupuje tradiční fantasy. Dlužno však říci, že Poláci fantasy umějí, a Brzezińska vyrůstala zjevně i na povídkách barda Sapkowského. Umí pár tahy přiblížit zapáchající vesnické prostředí i figurky rámující vlastní příběh. Ostrovní společnost je patřičně bigotní a ochotná na svou ochranu zabíjet cokoli, na co mnich v roli nelítostného inkvizitora ukáže. Jde přece o nestvůry, které škodí a zabíjejí.

Teprve postupně se nám spolu s hlavním hrdinou ukáže, že všechno není zdaleka tak jednoduché, jak vypadá. Ani motivace „nepřátel“, ba dokonce ani podstata jejího kamaráda.

Jediné, co by se dalo textu vyčíst, je poněkud delší rozběh. Potom ale příběh z pseudostředo­věkého světa nabírá grády. Krvavé finále s jiskřičkou naděje – alespoň pro sirény, když ne pro lidi na ostrově – v mém případě zafungovalo bezchybně katarzně. Autorka není v žánru nováčkem, zde uveřejněná povídka jí vynesla už třetí cenu Janusze Zajdla. Devětatřicetiletá doktorka historie z Varšavy je také nositelkou ceny Evropské společnosti science fiction.

Helen Keeblová: Ukolébavka

Do třetice všeho dobrého; sirény najdete i zde. Poprvé však v hlavní, nezastupitelné roli. Nejprve musím přiznat, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem se do povídky začetla. První polovina devatenáctého století i tehdejší vědec v roli vypravěče odkazují na steampunk, určitá ztížená srozumitelnost (především než přijdete na klíč vloženým lyrickým pasážím) zase na new weirdové podhoubí. V samém základu však jde o prostý, nicméně výborně napsaný příběh o základních věcech, o tom, jak málo vnímáme, byť i vyzbrojeni vědeckým aparátem. Zasazení povídky do devatenáctého století přidává plusové body atmosféře a vnucuje otázku, zda by si současní vědci, konfrontování s něčím tak nepochopitelným, dokázali také zachovat lidskou tvář.

Nedorozumění mezi dvěma inteligentními druhy je vděčné (a věčné) téma scifi, v tomto případě však bylo vytěženo originálně. Plusem je i zde ich-forma – jazyk váženého učence své doby je okouzlující, stejně jako jeho postřehy týkající se posádky nebo stavu lodi.

K naprosté dokonalosti však povídku přivádí závěr. Po lehkém pobavení nad starým profesorem ani stopy, jen dojetí, pochopení a katarze. Pokud bych měla hodnotit na desetibodové stupnici, dala bych devět. Mladá anglická autorka dosud publikovala především na on-line magazínech. Zde uvedená povídka je první, která na sebe strhla větší pozornost.

České povídky v tomto kontextu obstojí jen stěží, bohužel by těžko obstály i v méně silné konkurenci. První z nich, finálový text loňského Ikara Poselství z roku nula od Miroslava Petrušky je z celé trojice nejslabší. Příběh točící se okolo dávného artefaktu ze zájezdu kamsi k exotickým domorodcům je vyprávěn sice v první osobě, ale ploše a poněkud uspávajícím způsobem. Kamarád vědec, který v některých povídkách působí ústrojně, zde na první pohled šustí tím, čím je – tedy obehraným klišé, no a konec možná není špatný, ale jakoby patřil k úplně jinému textu.

Hvězdně stoupající Julii Novákové se povídka Atamansi vydařila lépe. Tématicky sáhla tam, kde je jí to blízké, tedy k detektivce (tentokrát spíš špionážně zabarvenému thrilleru). Svižně napsaný text o pátrání po vědci, který vyvinul psychicky zatraceně aktivní látku, nás dostane k arabskému šejkovi, k japonskému magnátovi (kápovi jakuzy?) i do jihoamerické džungle. Jen o efektu tak žádané látky se v celém textu prakticky nic nedozvíme, autorka je v informacích o tomto zásadním Casus belli nekonkrétní, stručná a patetická zároveň. „Představte si, kdyby se ta látka dostala do rukou nějakého šíleného megalomana toužícího ovládnout svět. Snažil by se ji rozšířit všude, do zdrojů pitné vody, do potravy… Chtěl by, aby se všichni lidé stali jeho otroky – a co víc, dobrovolně.“ Víc se nedozvíme, navíc ve srovnání s celým lehce noirovým zbytkem povídky působí tahle pasáž jak vypůjčená z Čapkova Krakatitu. I s touto výhradou jde ale o slušné řemeslo, povídka má švih a milovníky podobného žánru určitě neurazí.

To se naopak může lehce zdařit poslední povídce. Ne proto, že by byla tak špatná (z české žně ji považuji za srovnatelnou s předchozí povídkou), ale proto, že humor Kamily Hamalčíkové v Zabíjím vás v zájmu filozofie nemusí sednout každému. Šprýmy typu jmen postav Harant Lhal z Nouze a Bolení hlavy nebo Sakrates a Plkon nejsou zrovna vzorem inteligentního humoru. I na ten však časem dojde a pointa, byť předvídatelná a vyplývající i ze samotného názvu, je poměrně povedená.

Nevím, zda jde o náhodu či záměr, ale ženy v literární části této Ikarie vítězí 5:1. Navíc z žádné povídky ženské vidění světa netrčí jako péro z gauče, ale v zahraničních příspěvcích je přítomno zcela ústrojně, v českých ho nenajdete vůbec. Nováková i Hamalčíková mohly klidně zvolit mužský pseudonym a nikdo by si toho nevšiml.

Další úvaha směřuje k povídkám z osmého až nevímkolikátého místa v soutěži Ikaros. Tohle umístění redaktoři nazývají finálovou skupinou. Narazila jsem letos už na několik povídek s tímto označením, kterým by před vydáním nemilosrdná ruka redaktora nebo ještě spíš pár let na dozrání autora jen prospělo. Na druhou stranu, nic tak začínajícího tvůrce nepovzbudí jako vidět svůj výtvor černý na bílém (pardon, v tomto případě tmavě šedý na světle šedém) v knize či časopise. A protože Ikarie má jejich podporu ve svém erbu už dávno, zřejmě to tak má být. Kdoví, z koho se časem vylíhne další Žamboch či Rečková.

Publicistická část je v tomto napůl monotématickém čísle věnována čemu jinému než mořským nestvůrám. Výpravu za jejich mytologií si vzal na starost František Novotný, který o nich jakožto licencovaný jachetní kapitán musí něco vědět, filmovou historii mořských panen pak zdokumentoval Aleš Smutný.

Co říci závěrem? Říjnové číslo Ikarie nadchne zahraničními povídkami podobné kvality, na kterou jsme si už zvykli u Magazínu Fantasy & Science Fiction. Ikarie mu v téhle oblasti už delší dobu dýchá na záda. A jak by také ne, když za výběr povídek je v obou periodikách zodpovědný jediný člověk: neuvěřitelný Martin Šust, jehož den má zřejmě ne dvacet čtyři, ale osmačtyřicet hodin.

Stejně jako u Magazínu i u Ikarie přitom platí – vyplatí se koupit i za tu nehorázně zvýšenou cenu. K některým povídkám se totiž budete určitě vracet vícekrát, také recenzní část (vivisektor) je přiměřeně kvalitní – a vůbec: zanevřít na první SF časopis na českém trhu? To snad pro jeho dlouholeté čtenáře ani není možné.

Martina Šrámková (redaktor)

msramkova@cen­trum.cz