Idoru – Gibson William

„Víte, že náš výraz pro přírodu vznikl teprve nedávno? Je tomu sotva sto let. Nikdy jsme tu nehleděli na techniku skrz prsty, pane Laney. Pro nás je součástí přirozenosti a jednoty, kterou svým úsilím zdokonalujeme.“

Slova pana Kuwajamy, stejně jako jeho jméno a titul románu, Idoru, jasně říkají, že Gibson vezme svého věrného čtenáře na výlet do Japonska. Země kyberpunku zaslíbené, kde se zdá tak snadné zachytit onu změnu, která je neustále ve vzduchu.
A Gibson je mezi lovci z nejlepších. Podoben svému hrdinovi, Colinu Laneymu, intuitivnímu lovci informací, vidí ony uzlové body, v kterých se z informací stávají příběhy, kde je možné číst nejen přítomnost a minulost, ale také budoucnost.

Mimochodem, román Idoru je také takovým uzlem, podíváme-li se na Gibsonovy osudy u nás. Je samozřejmě přítomností, protože na pultech stále ještě voní novotou. Přítomností, která se projevuje elegancí jednotné grafické úpravy řady Mistrovská díla SF a Maronskiho stylovou obálkou, stejně jako kvalitním překladem, který nezůstává autorově pověsti vytříbeného stylisty nic dlužen a doslova čtenáře opíjí. Tím se ovšem dostáváme i k minulosti – Idoru již jednou vyšlo, v letech, kdy, slovy překladatele Bakiče, český čtenář zhruba věděl, jak by měl Gibson znít, ale rozhodně se nedalo říct, že by tak skutečně zněl… Budoucnost je pak tom, že v Laseru to evidentně myslí vážně a budou se tomuto novodobému klasikovi systematicky věnovat. Nový překlad působí takovým dojmem, jako bychom se s Idoru setkali poprvé, a setkání je to doslova elektrizující a nutící hledět do budoucnosti s nedočkavostí a radostným očekáváním.

„Populární kultura je laboratoří budoucnosti.“

Idoru je druhým dílem volné trilogie Bridge, kterou zahájilo Virtuální světlo (recenze). Klíčové slovo: ´volné´. Možná by tedy bylo lepší formulovat stav věcí tak, že se nám dostává druhý pohled ze tří na stejnou společnost. Zaslechneme sice něco o událostech předchozí knihy, ale spíše z druhé ruky a pro případného nového čtenáře její znalost nehraje roli – maximálně v tom smyslu, že se bude jednat o nejjednodušší způsob, jak se do toho fascinujícího světa, který nám Gibson předkládá, znovu vrátit.

Jestliže Virtuální světlo přinejmenším v hrubých obrysech ctilo pravidla thrilleru a noir a nabízelo i postupně gradovaný příběh, tentokrát je situace složitější. Gibson se nyní totiž nesoustředí tolik na sociální dopady změn a prolínání různých vrstev společnosti. Místo toho vypráví o populární kultuře a jejím dopadu na náš svět. Metabulvár, anti-investigativní žurnalistika, pomíjivost slávy, poptávka a nabídka idolů, i těch čistě elektronických, všudypřítomnost estetizovaných informací (reklamy požírající krab je pouze špičkou ledovce) atd.
Zaměření na toto téma se odráží i v zápletce, která se odvíjí ve dvou liniích. V té první sledujeme již zmíněného Colina. Setkáváme se s ním v Tokiu, kam přicestoval začít nový život. Dozvíme se něco o jeho minulosti i nové práci, kterou mu nabízejí lidé z prostředí populární kapely Lo/Rez. Do Tokia se vydává i hrdinka druhé linie – dívka Chia, která patří k fanynkám Lo/Rez a má od fanklubu, jehož je členkou, za úkol zjistit, co je pravdy na tom, že Rez se hodlá oženit s japonskou hvězdou Rei Toei, idoru – nikoliv člověkem, ale speciálním softwarem.

Obě dvě linie se samozřejmě zašmodrchají a v závěru protnou, ovšem skutečně nebudou tím hlavním, čím Gibson svého čtenáře uchvátí. Jsou ve své podstatě zcela primitivní a jejich závěr až absurdně prostý. Jenže na tom román skutečně nestaví. Chcete komplikovaný akční děj? Jste na špatné adrese. Toužíte po zajímavých myšlenkách, postřezích a obrazech, kterými vás autor častuje tu jak kladivem, tu jak pohlazením motýlího křídla? Jste na té nejlepší možné adrese.

„Její nejasná představa o tom, kdo takový Hitler mohl být, pocházela hlavně ze zmínek v písničkách…“

Gibson vás pohostí, jak se na dobrého hostitele sluší a patří. Ale nikoliv na jeden velký zátah, nýbrž řetězcem pečlivě připravených, delikátních chodů, které na sebe perfektně navazují a svými chutěmi a vůněmi, stejně jako vzhledem jen podtrhují celkové grandiózní vyznění hostiny.

Idoru se skládá ze 46 kapitol, což dělá v průměru nějakých šest stran na kapitolu. A ke každé z nich se budete mít chuť vracet, klidně i jen k té jediné. Každá totiž v sobě skrývá malý drahokam. Může jím být popis z ničivého zemětřesení se vzpamatovávajícího Tokia (mimochodem, budiž ve stínu nedávných událostí fiktivních cca 90 tisíc obětí připomínkou toho, jak se lidská mysl zdráhá uvěřit, kterak si s námi může příroda „pohrát“), popis nejrůznějších barů a jejich exotické výzdoby (především krápníková moč je „lahůdka“), okouzlení v očích Rei Toei, vtipné dialogy, jimž vévodí především bývalý gangster Blackwell a Rus Jevgenij Starkov.

Ona zábavy vůbec se nám během čtení dostane větší než velké dávky. Gibson totiž umí být zatraceně vtipný. Inu, to byla vždy jedna z hlavních zbraní kyberpunku. Není to vtip němých grotesek, ani slovních přestřelek, ale vtip trefných poznámek, absurdních obrazů (letmo zahlédnutý nahý muž sedící na stole ve své kanceláři) a především těžící z kontrastu toho, jak by snad svět fungovat měl, a jak funguje ve skutečnosti (nezničitelný anarchismus Opevněného města, pravidla byznysu a představy Kombinatu o tom, kdo je jejich protivníkem, stejně jako to jakou roli hraje v lidských životech náhoda atd.).
Idoru si svou vtipnost, třeba oproti Virtuálnímu světlu opravdu mnohonásobnou, může dovolit právě díky tématu populární kultury. Hrdinové jsou tentokrát všichni její aktivní účastníci a rekrutují se tedy spíše z vyšších příček společenského žebříčku (ať už se na ně dostaly jakkoliv), rozhodně se tedy bavit mohou, netíží je tolik jejich vlastní existence. A i popkultura sama o sobě je vtipná. A rozhodně to nevadí. Naopak. Posoudit můžete ostatně sami. Věřím, že nebudete zklamáni a přidáte se k těm, kteří se budou těšit nejen na zakončení Bridge.