Hvězdy, ty studené hračky – Lukjaněnko Sergej

Jak se dá odhadnout už podle názvu, je tato kniha space opera jako vyšitá. Lukjaněnko tento žánr umí, což dokázal zejména svým výborným románem Spektrum. Hvězdy, ty studené hračky (dále už jen Hvězdy) jsou staršího data, přesto už obsahují typické znaky autorových pozdějších knih. Je vidět, že spisovatel se drží své tvůrčí metody a stylu, jen je piluje k dokonalosti.

Děj románu se odehrává v poměrně blízké budoucnosti, kdy lidstvo zvládlo metodu mezihvězdných letů. Velké štěstí mu to však nepřineslo – obrazně řečeno, při prvním nakouknutí do vesmíru lidé zjistili, že je již rozparcelován a na zaostalé přilezlíky odněkud z okraje galaxie nikdo s otevřenou náručí nečeká. Galaxii ovládá Konkláve silných ras, mezi které lidé pochopitelně nepatří. Zbývá na ně jen poněkud ponižují role kosmických řidičů náklaďáků, a to jen proto, že jejich lodě jsou momentálně nejrychlejší. Světlé zítřky se tedy nekonají a status quo může být kdykoliv ze strany Konkláve zrušen v neprospěch lidí.

Tím, kdo může situaci změnit, je kosmický pilot Petr Chrumov. Petr není z role, do které byl vmanipulován, ani trochu nadšen, jenže z pasti, do které spadnul – a která byla mimochodem ušita přímo na něj – se dostat nemůže. Nezbývá než se vypravit kamsi do neprobádaných vesmírných dálav, kde čeká na něj a na celé lidstvo buď skvělá budoucnost, nebo totální zkáza.

Sečtělí čtenáři si brzy uvědomí, že Hvězdy přímo navazují na východoevropský proud sci-fi, jehož čelnými představiteli byli například bratři Strugačtí nebo Stanislav Lem. Lukjaněnko k tomuto „retro“ stylu pochopitelně přidal modernější elementy a mnohem větší dějovost – dnešní čtenář už zkrátka chce něco trošku jiného než před dvaceti lety. I přes tyto modernizace však nelze tvrdit, že by kniha byla nějak avantgardně (či progresivně) novátorská. Je jen pozdravem z jiných časů, se všemi klady i zápory, které z toho vyplývají.

K zamyšlení

Jakýpak by to byl Lukjaněnko bez filozofování a úvah? Bez toho se neobejdou ani Hvězdy. Než se jeho hrdinové pustí do akce, musí si své konání dobře promyslet, takže v přestávkách mezi dějem sledujeme jejich úvahy a morální dilemata. Tentokrát si Lukjaněnko vzal na paškál místo lidí ve vesmíru a hlavně etičnost snah s někým, byť v dobré vůli, manipulovat. Jedno zdali jde o manipulaci s jednotlivci nebo s osudy celých ras – autor v tom nevidí velký rozdíl. Kromě sledování děje tedy nutí čtenáře i k zamyšlení. Občas jsem však měl dojem, že oproti autorovým pozdějším dílům je „filozofická“ složka méně vyvážená a občas působí zdlouhavě.
  
Samotný děj je však vystavěn velice dobře. Po akčnějších pasážích nechá spisovatel čtenáře vydechnout a díky vhodně použitým dějovým zvratům je kniha velice napínavá. Některé vypjaté okamžiky (třeba raketoplán šrotující při nouzovém přistání na dálnici autobus značky Ikarus) jsou prostě vynikající. Tempo vyprávění zvolní až na planetě Geometrů, což však má v rámci děje svou logiku. Největší chybou je to, že kniha v podstatě není ukončená – na  závěr si musíme počkat. Na Hvězdy totiž přímo navazuje román Svět stínu. Dočká se lidstvo pomoci, nebo vyjdou peripetie Petra Chrumova vniveč?  Pokračování příště…

Kapitola sama pro sebe je obálka. Ano, žánr science fiction má svou zvláštní poetiku, čtenář chce své a stanovovat nějaký obecný standard dobrého vkusu není jen ošidné, ale přímo nemožné. Je také pravdou, že scéna vyobrazená na obálce se v knize opravdu odehraje, jenže nepředstavuje zrovna typickou ukázku děje. Příště by to chtělo něco, za co bych se při čtení ve veřejném dopravním prostředku nemusel stydět…

Celkově musím hodnotit Hvězdy, ty studené hračky pozitivně. Hodnocení sráží hlavně nedotažený, do ztracena vedoucí závěr, daný tím, že příběh končí v polovině. Zjevná inspirace klasickými díly z bývalého východního bloku také nemusí být po chuti každému. V kontextu autorova díla Hvězdy zařadil někde mezi vyzrálejší Spektrum a dějovější a akční Hranici snů a Vládce iluzí. Nechme se tedy překvapit, jaký bude Svět stínu, na kterém už nakladatelství jistě pracuje. V každém případě tato kniha potvrzuje vše, co už nějakou dobu víme – že klasici ruské science fiction, kterým vzdal Lukjaněnko touto knihou hold, se dočkali vskutku důstojného nástupce.