Hvězdy české sci-fi – ed. Jireš Ondřej

Ondřej Jireš se totiž soustředil na jména a cykly, které v minimálně v polovině případů zářily někdy v devadesátých létech, a vědomě do antologie nezahrnul současníky možná ne tak hvězdné, ale zcela jistě čtené (Robert Fabian, Richard Šusta). Editor ale sázel na jistotu a sáhnul mimo jiné po pracích těchto autorů i proto, že dokážou napsat i kratší příběh, což výše uvedení ještě nemají tolik v krvi. Vždyť Neff je řemeslník, který se svými zkušenostmi dokáže napsat cokoliv. Kadlečkové a Velinského cykly jsou z větší části tvořeny kratšími pracemi a Procházka svůj kyberpunk jinak než krátce psát ani neumí. Ale nyní k samotným příběhům.

Ondřej Neff vypráví příběh ze svého světa budoucnosti kolonizovaného Měsíce. Lunární cyklus autor započal již koncem osmdesátých let románem Měsíc mého života. Vytvořil pro svou sérii trojici hrdinů, která se vzájemně skvěle doplňuje. Ústřední postavou je Jakub Nedomý, jenž je tahounem i novely „Prázdniny v mezivětě“. Neff postupně rozvíjí detektivně-dobrodružný příběh, v němž hýří vtipem. Zvláště rozhovory jsou v jeho podání jako vždy skvělé, když však dojde na pasáž výpravnou, začne to trochu váznout. Naštěstí to netrvá příliš dlouho. Neffův svět je takovým archetypem dobrodružné budoucnosti, a není z autorů jediný.

Následuje Vladimír Šlechta s povídkou z cyklu Oggerd „Chcípnout jako pes“. Autor ve svém postkatastrofickém světě navazuje asi na půltucet povídek a trojici románů. Tentokrát se hrdinové setkávají na průzkumné výpravě s inteligentními psy. Šlechta je jako vždy dobrodružný, nápaditý, odsýpající a možná kratší, než by si jeho čtenáři přáli. Je s podivem, že jeho deset let staré texty se na rozdíl od dotiskujících se kusů z jeho fantasy světa Krvavé pohraničí dají stále s trochou snahy sehnat v původním vydání. Právě Šlechtova nápaditost totiž mnohem lépe funguje ve scifi, kterou autor píše podobně jako svojí fantasy.. Snad se však i díky této knize časy změní a dvě na letošní rok připravované knihy s Oggerdem půjdou na dračku.

O síle ducha nás přesvědčí takřka osmdesátiletý Jaroslav Velinský s novelou „Ghebrthouxwnlck“ z cyklu Christy Bigs. Investigitavní novinář nemůže rozjet příběh jiný než detektivní. Autor si situaci nekomplikuje tím, že píše sci-fi, a bere fantastický prvek jako ozvláštnění detektivky. Jistě, ocitáme se na obydlené Antarktidě, máme zde mimozemšťany, kteří ovlivňují hrdinovu mysl, ale autor nijak zvlášť nepracuje se sci-fi tématy a píše si svoje. Právě zde možná mohl editor sáhnout po jiném jméně, ale to už tvoříme jinou knihu. Příběh jinak působí mladým duchem a trochu připomíná atmosférou právě Neffovu povídku.

Na řadu přichází Rox‘ n‘ Roll a Jiří W Procházka. Právě touto povídkou se dostáváme na vrchol knihy. Povídka vlastně ukazuje, co se stane, když se umělá inteligence zamiluje. Procházka je jako vždy v tomto cyklu svěží, hláškující a užívá spoustu pop-kulturních odkazů. Tentokrát se autor rozepsal trochu víc, než jsme si u něj u tohoto cyklu zvykli, ale má to svůj důvod. Máme totiž před sebou nesporně nejlepší text jeho cyklu a zároveň této knihy. Povídka se svým závěrem stává určitým mezníkem, pokud ovšem nějaká pokračování budou. Autor si totiž jejím zakončením v podstatě uzavřel prostor pro budoucí příběhy a bude zajímavé sledovat, jakým směrem a zda-li cyklus nasměruje dál.

A na závěr velká paní „Nikdo.“ Na Vilmu Kadlečkovou už jistě mnoho jejích současníků zapomnělo a mladým čtenářům její jméno neříká takřka nic. Nebýt vítězné povídky (Cena Akademie SFFH za rok 2007) ze sborníku Imperium Bohemorum, bylo by její jméno úplným výstřelem do tmy. A přitom je to jedna z mála českých autorů/autorek, kteří dokážou u nás psát tak, aby měli šanci se prosadit i v zahraničí. Kdo ví, proč se autorka na tak dlouhou dobu odmlčela. Zlí jazykové říkají, že to díky uskupení „Rigor Mortis“ a jejím jedovatým recenzím prostě zabalila. Každopádně novela z cyklu Legendy o Argenitu kvalitní je. Možná je trošku obtížnější se do ní začíst, přijmout její realitu psychických flashbacků, ale druhá polovina je už dynamickým textem, který zaujme. Její příběh je stravitelnější než dříve vydané knihy a pokud bude navazující vícedílný román napsán v podobném duchu, autorka si svoje čtenáře jistě získá.

Co říci o české sci-fi, jejíž obraz může představovat tato kniha? Autoři se drží při zemi, nebo když to upravíme, tak „při Měsíci.“ Je příznačné, že spisovatelé tvořili své příběhy v duchu jakéhosi vesmírného skepticismu, když vytváří obraz lidstva jakž takž osídlující náš jediný přirozený satelit. Když pak Kadlečková umožňuje styk se vzdáleným vesmírem, je to jen díky technologické pomoci mimozemšťanů. I proto se příběhy této knihy nesou v dobrodružném nebo detektivním duchu.

Je možná brzo na předpovědi, ale v této knize se nacházejí minimálně dva texty, které by mohly aspirovat na Ceny Akademie. Navíc je kniha příjemné čtení s trochu obtížnější koncovkou Kadlečkové. A tak by si antologii Hvězdy české scifi neměli čtenáři nechat ujít, protože pohodového a kvalitního čtení není nikdy dost. Navíc máte možnost otevřít si dveře do české sci-fi a uznat, že stejně jako fantasy rozhodně za něco stojí.

Jan Michálek (redaktor)

jan.michalek@fan­tasyplanet.cz