Hvězda 1+2 – Fabian Robert

Prvorození Mariňáci a třetí dítko Carpe Diem si zařaďme do military scifi, Planetu mezi dvěma slunci  jako survival akci. Hvězda se opět odklání od čistokrevné válečné záležitosti a jde dál než „Planeta“ i Carpe Diem ve své „niternosti“. Už žádný kolektivní hrdina, nikdo, kdo je součástí celku, který nemůže opustit. Tohle je (alespoň zpočátku) klasická hard-boiled school. Že je tady místo soukromého očka soukromý hitman, je jen malá „vada na kráse“. John Dormer zabíjí lidi za peníze, nicméně je elitou ve svém oboru. Jinak je osamělý válečník pronásledovaný svou minulostí a skrytými démony, jak se na drsnou školu sluší. Jeho solitérství je sice mírně narušováno spřízněnou umělou inteligencí a později i jednou ženou, ale jak to má být, vždy zůstává ve skutečnosti sám.

High-tech, low life

I zápletka vypadá na první pohled klasicky – džob (hledání ztracené ženy, sic!) za příliš velký balík peněz, který se tak trochu zvrtne. Ovšem nic není, jak se zdá, a to ani tento příběh. Velkou výhodou je prostředí, které dává prostor fantazii autora i čtenářů. Fabiánův vesmír, který hostí všechny jeho dosavadní knihy, byl původně ovlivněn slavnými snímky jako Vetřelci či Černočerná tma, tudíž máte to potěšení poznat staré známé názvy, ale ve skutečnosti je jen jeho. Není to veselé místo, nejen technologicky nese část svých kořenů v cyberpunku s jeho high-tech, low life a vizí budoucnosti, která se proměnila v pravý opak techno-optimistických zářných zítřků, propadla se sama do sebe a obrátila proti lidem. Těm se sice podařilo opustit gravitační studnu Země a zamířit ke hvězdám, ale staré nedostatky naší rasy učinili šťastnými jen boháče a špičky státního aparátu a nadnárodních korporací. Spolu s hlavním hrdinou tak projdeme skrz velkou část známého vesmíru, od gigantických měst přes orbitální základny k téměř opuštěným těžařským planetám a všude najdeme slumy, bídu a unavené zoufalství.

Nicméně Fabiánova kvalita se odráží v uvěřitelnosti a jisté umírněnosti. Netlačí zbytečně na pilu a není „drsný a temný“ za každou cenu, jak je dnes tak cool a in. Ví, na co všechno si lidská bytost dokáže zvyknout a že i ve svinstvu je možné najít docela dobrý život. Je to jako nahlédnout do našeho světa za nějakou tu dobu a vidět ho našima vlastníma očima, očima člověka, který je jeho neoddělitelnou součástí a některé věci mu jednoduše nepřijdou. Navíc technická stránka této vize budoucnosti je stejně tak uvěřitelná a vytváří fungující, kompaktní celek.

Hrdina staré školy mezi akcí a realističností

Celkový styl a vyznění Hvězdy je zároveň civilnější verzí dnes tak oblíbených story o nadlidských hrdinech mimo společnost. K tomu mu pomáhá i ich-forma, ale ač má Dormer skvělý výcvik podložený nějakým tím implantovaným hardwarem, neuniká do sféry nadlidí, ale drží se úrovně stínových běžců a břitváků starých cyberpunkových klasik. Z čehož Fabian těží na obou stranách. Drsná ústřední postava, z jejíhož vnitřního pohledu vše sledujeme, umožňuje čtenáři snáze se s ní identifikovat a příběh hlouběji prožít. Přitom ale skýtá potěšení i těm, které přílišná „kulhánkovitost“ ruší. Ve své podstatě jde o moderní variaci na scifi klasiky ze staré školy před Novou vlnou a cyberpunkem. Potěší tak tradičnější čtenáře, přitom je svou energičností a atmosférou blízká i současným fanouškům.

Jak linka běží vpřed, dostane více příležitostí i military část autorovy osobnosti. Příběh se stává epičtější, akce nabírá na obrátkách a rozsahu a nakonec dojde i na nějaké ty abordážní akce v kosmu apod. Nečekejte ale žádné rozsáhlé vojenské operace opředené specifickým názvoslovím. Tohle není bráno pohledem mariňáků a oficiálů, ale obyčejných lidí a podsvětí.

Tak jako tak, Fabian opět prokázal, že dokáže citlivě pracovat s tempem a napětím, perfektně zvládá popis bitevních scén a opět finišuje do pořádné závěrečné jízdy, kterou se proslavil v Mariňácích. K tomu vhodně využívá stále se zdokonalující práci s jazykem, která velmi zdatně pomáhá vtáhnout a udržet čtenáře na stránkách knihy. Více než dříve je vidět i jeho další silná stránka, která však dosud neměla tolik prostoru vyniknout. Psychologizace postav, jejich živost a realističnost. Navíc v souladu s tempem a konstrukcí knihy – na vedlejší postavy i hlavního hrdinu je vynakládáno přesně tolik prostoru, aby to nezdržovalo tok příběhu. Jde o minimalistickou práci, která ale perfektně funguje, nikdo tu není klišovitý a i když jeho pohnutky jen tušíme, to, co z něj vidíme, je živé. Patosu, hrdinství i špíny je tolik jako v našem životě, nic není přehnané, o to však silnější a podané s citem. A to se netýká jen lidí, ale například i umělého inteligentního konstruktu – Stopaře – jehož duel s Dormerem i vnitřní vývoj mají tu správnou sílu a místo. Navíc tu a tam Fabian předhodí krátké scény, které vypadají jako prvoplánovitě originální, ale slouží především k přesnému vykreslení charakterů (dítě zabíjející skrze vojáčky na hraní svého živého mazlíčka, např.).

A jak to vysvětlíme čtenářům?

Jako u ostatních autorových románů tu najdeme i nějaké to skryté tajemství vesmíru, které může mít na lidstvo drtivý dopad, nicméně to je schováno za poněkud přízemnějšími starostmi a záležitostmi, které je nutné řešit tady a teď. Stalo se již trademarkem, že v každé jeho knize je velká záhada, která však nedojde vysvětlení a fanoušci u dalšího románu opět tipují, jestli konečně jejich naděje a zvědavost dojdou naplnění a všechno dříve nakousnuté bude vysvětleno. Teorie variují mezi dvěma možnostmi – buď je tím připravována půda pro majstrštyk, ve kterém se náznaky a postavy z předchozích děl spojí v jeden celek, čemuž by odpovídala i spojitost hlavního hrdiny s Mariňáky – nebo ani sám Fabian netuší, co se tají za stránkami jeho knih.

Ani tentokrát se nedobereme odpovědí a i samotná zápletka si nechává některé volné konce pro (budoucí?) pokračování. Přístup pro část čtenářů jistě iritující, na druhou stranu více připomíná běžný život, ve kterém také netušíme, kdo že to zavraždil JFK. Tato civilnost je pro některé přitažlivá a v jejím světle „nedotaženost“ knihy poněkud ztrácí na významu. Budou to tedy prodeje následujících autorových kusů, z nichž poznáme, která skupina čtenářů je větší. Tento román se vymyká svým pojetím, ne kvalitou z předchozích Fabianových děl. Ano, blitzkrieg Mariňáků je těžké překonat, oproti nim je však vypsanější a sofistikovanější, dílo autora, který se stále vyvíjí a roste. A pro staromilce závěrečná dobrá zpráva – příští román, ve shodě s dosavadním pravidelným střídáním military a non-military tematiky v dosud vydaných dílech, bude opět spojen s marínou. Tak tedy, vždy věrni!

PS: Dvojobálka je kvalitou i nápaditostí zatím nejlepší, jakou knihy Roberta Fabiana obdržely, a redakce taktéž opět bez chyb. Tedy kvalitní dílo i po technické stránce.