Co udeláte, když hledáte v místní knihovne nejaký pekný horor, protože vám už denní útoky krvežíznivých vlkodlaku krížených s upíry pripadají nudne ubíjející?
…Asi budete hledat pod jmény jako jsou King, Bloch, Lovecraft nebo Lumley. Nekterí z vás (treba slecna W. z Oprátky nad Jizerou) budou schánet díla ruzných Jasonu Darku (ted mám na mysli “horor” zvaný John Sinclair).
Co udeláte, když na vás pri tomto pátrání vypadne tenká brožovaná knížecka, vezme s sebou 19. díl z Ottova slovníku a tento zával vás málem zabije? A když si ji prohlédnete a shlédnete hruzostrašnou (nebo spíš hroznou) obálku plnou tlam, ocí, chapadel, slizu, dýmu a to vzadu je snad Alien… tak ji chcete strcit zpátky i s uhnívající rukou zombie-knihovníka, který ji po vás hodil. Ale to by byla chyba. Brzy byste poznali, jakou barvu má mozek. Takže poslechnete toho starého, moudrého zombíka, verte, že ví co delá, on tomu také verí, a trochu tu knížku prolistujte. Nevšímejte si toho smradu, pan knihoovník je už trochu uleželý.
Kdo by asi mohl psát horor s prvky sci-fi? Nápoveda: Ti, kdo mají ke sci-fii nejblíže. Nápoveda 2 (pro ty zaostalejší): Ti, kdo sci-fi píšou. Nápoveda 3 (pro slecnu W. z Oprátky nad Jizerou): Radši to skonci, pan doktor by se mohl zlobit, že se mu v pocítaci hrabe jeho pacientka s IQ snehové vlocky v tavící peci.
Editori sbírky sáhli po pracích mistru SF. Mezi autory zazní jména jako Asimov, Bradbury nebo Heinlein. Ale ješte se necháme prekvapit, jestli to bude tak dobré, jak si myslí pan knihovník.
Jako první ze stylového poctu trinácti povídek nás ceká Muž s tisícem nohou (1927) od Franka Longa. Tento u nás nepríliš známý autor nezapre vliv svého prítele a idolu H.P. Lovecrafta. Povídka tak vyznívá spíš jako kopie nekolika Lovecraftových povídek, promísených do ponekud vycpelého guláše. Zpusob vyprávení není špatný, ale téma “Frankensteinuv komplex” spolecne s neznámou obludou z jezera je už tolikrát omleté, že nezbyla než omeleta.
Kdo prekoná tento nicmoc zacátek, toho ceká odmena. Odmena v podobe Sklepení v Yoh-Vombis (1932) Autorem je jiný Lovecraftuv prítel, Clark Ashton Smith. Na rozdíl od Longa je jeho styl originální, jeho nápady, ac trochu naivní, jsou vlastní a to je dobre. Povídka má tah, zápletku i stylove nedotažený konec. Pokud si odmyslíme naivitu “domorodcu” na Marsu i dýchatelnou atmosféru tamtéž, máme zde velice kvalitní povídku. Rozhodne to není nuda jako ty bláboly, které sténá slecna W. z Oprátky nad Jizerou do prázdné vrby nedaleko rybníka.
Johna W. Campbella známe jako vydavatele a nakladatele, který stojí za autory jako jsou Heinlein, Asimov, van Vogt nebo Strugeon. Jeho povídka Kdo je tam?(zfilmováno jako Vec v roce 1982)dokazuje, že i vydavatel muže mít literární schopnosti (nekdy se modlím za to, aby talent byl pro vydavatele povinný a nevypoušteli do sveta takové bláboly) Campbellova povídka je skvelý horor se vším všudy. Nechybí žádná z oblíbených kulis. Tajemný, nelidský a démonický neprítel, který se mení v nám dobre známé, blízké prátele; zpusob vyprávení, pri kterém si nikdo není jist tím, kdo je kdo, a ten, kdo to ví, brzy zemre a nebo je to démon; hra na deset malých, mrtvých cernoušku, pri které hrdinové umírají jeden po druhém a vetšinou se zabíjejí navzájem; psycho; dokonale paranoidní scéna “odhalování neprátel” a happyend. Ten jediný me zklamal, ale nemužu mít pokaždý všechno. Knihovníkova hlava na zdi a slecna W. v posteli mi stací. Pro zacátek.
Jako ctvrtý se nám predstaví Robert A. Heinlein se svou povídkou Oni (1941). Skvelá povídka, která se dá shrnout do jediného motta: “To že jsem paranoidní neznamená, že po me nejdou”. Jak jste asi poznali, povídka je príbehem paranoidního muže, který kolem sebe vidí jen a jen obrí spiknutí. To se v záveru ukáže “velice prekvapive” reálným. Bohužel jsem pointu odhalil na muj vkus brzy. Heinleinuv zpusob vyprávení se mi líbí, ale neodhalená pointa je neodhalená pointa. Ale nápad to nebyl špatný.
Další je Ray Bradbury. Mistr hororových povídek, které vám dlouho a dlouho znejí v hlave. Ani Usnout pri Armageddonu (1948) není vyjímkou. Verte mi, u této povídky rozhodne jen tak neusnete, pokud ovšem nespolykáte krabicku barbiturátu a nezapijete to pivem. Dobrý nápad, špatný konec, vše jak má být. U Bradburyho necekejte happyend. Vyprávení vtáhne a nepustí. Velmi príjemná a kvalitní povídka. Jedna z nejlepších. Je o astronautovi, jednom zvláštním asteroidu, jednom vyhynulém národu a sladkých snech. Kam se hrabou abstákové nocní mury…. Hmm, hrabou se mi do hlavy. Musím si jít šlehnout.
Když reknete jméno Philip K. Dick, vybaví se mi mnohastranná paranoia a težkce psychotická neuróza. Ne že bych vedel, co to znamená, ale knihovník to huhlal pred tím, než jsem mu prohnal krumpác jedním uchem dovnitr a druhým ven. V jeho povídce Otec, ta vec (1954) se stanete svedky toho, jak idylický vztah otce a syna preroste v nocní muru. Samozrejme zásluhou odporného vetrelce z vesmíru. Dick opet nezklamal a predkládá nám skvele paranoidní poctení. Až na zrození chlapce-hrdiny nemám jediné výhrady. Krátké a výstižné. Asi jako zkrvavená britva.
Zrozen z muže a ženy (1950), tak se jmenuje povídka v poradí sedmá, a je od spisovatele Richarda Mathesona. Tento príbeh je první mnoha z pokusu charakterizovat život ozárené rodiny a dítete-mutanta. Ackoli je to zápletka známá a dej príbehu snadno odhadnutelný, styl vyprávení vás urcite alespon na chvíli udrží v príslovecném transu. Cím kratší povídka, tím kratší recenze.
Osmá povídka pochází z pera Isaaca Asimova, a je dlouhá jen jednu stránku. Jmenuje se Ohen pekelný (1956) a je pravdepodobne Asimovovou reakcí na zrod atomového veku. Povídka je krátká a není vlastne ani hororem. Škoda, že Asimovovi nedali více místa. I když on asi mnoho hororových povídek nenapsal.
Dean Koontz není v Cechách príliš známým autorem. V Americe je považován za mistra míchaných šejkru. Ted ale nemám na mysli nápoje, ale díla, ve kterých se prolíná nekolik žánru. V povídce Gang nocní mura (197X) se mísí detektivka, drsný príbeh gangsteru a sci-fi. Je skutecne dobrá a prekvapující. Vypráví o podivném gangu, vedeném neméne podivným Louisem a jehož clenové jsou nejspíš neco jako pan knihovník. Mrtví.
Dílo Paula Wilsona je známo tím, že obsahuje nejen motivy SF, ale hlavne lékarské detaily. V roce 1984 vyšla povídka Meknutí, která byla pravdepodobne první vizí epidemie AIDS. V povídce je však více popisu lidského jednání v postapokalyptickém svete než popisu samotné apokalypsy. A to je dostatecne hrozivé a hororové, aby se povídka dala zaradit do takovéto sbírky. Popis cekání na smrt je velice, velice presvedcivý. A navíc je i dosti pravdivý. Asi jako rozhorcený dopis slecny W. z Oprátky nad Jizerou, která mi stále píše, že jí urážím.
John Shirley je známý autor kyberpunku. Toto literární hnutí s prehledem preválcovalo optimismus “Zlatého veku” se svými bravurne formulovanými názory na zneužití dokonalých technologií budoucnosti. Povídka Lístek do nebe (1988) není vyjímkou. Popisuje vznik skvelého prístroje, který své uživatele presune do nebe. A je hlavne príbehem o stretu bohatých a chudých a o zneužití technologie k získání vetší moci. Povídka je správne cynická, je cynická natolik, že konec vedle zbytku povídky vypadá jako omylem vložený výstrižek z novin. Dokonce i pan knihovník roztáhl své uhnívající tváre do pronikavého úšklebku.
Dan Simmons je nám známý autor a jeho hororová povídka Metastáze (1988) jen znovu dokazuje jeho veliké literární nadání. Príbeh o skutecném puvodu rakoviny a o muži, který jej odhalí obsahuje nejen vedecko-technické motivy z Hyperionu, ale i upírská témata z Doby mrchožroutu. Je jedním slovem výborná a dvemi slovy proste skvelá. Nedá se jí nic vytknout, je to ten typ povídky, pro kterou stojí za to císt celou knihu. A doufejte, že nemáte rakovinu.
A dostáváme se do finále. Poslední povídka Oranžová je bolest, modrá šílenství (1989) je od Davida Morella. Ano, od toho Morella který napsal predlohu k Rambovi I. Ten rozhodne není autorem SF. Sci-fi použil jen jako motiv k oživení starého príbehu o tenké cáre mezi genialitou a šílenstvím. Jako vždy u Morella vypráví také o tom, jak se mení lidský charakter v mezních situacích. A konec je velice drsný, takže na záver zvolili autori rozhodne lépe než na zacátek.
Ted už zbývá napsat záverecné zhodnocení, pridat pár posledních vtipu o slecne W. a knihovníkovi, uložit soubor na disketu, típnout cigáro, zamávat sousedce, vypnout pocítac a jít. Tak ale pekne po porádku. Sbírka povídek me príjeme prekvapila, takže bych chtel podekovat panu knihovníkovi, editorum, autorum, svým rodicum, prátelum a prítelkyním, bez nichž by tato recenze nikdy nevznikla. Bla. Povídky jsou sice nesourodé, nekteré jsou prumerné a jiné lepší, a jména autoru na první pohled slibují velkou zábavu, která se v nekolika prípadech nedostaví, jiné povídky, a to vetšinou od méne známých autoru, celou sbírku zachrání. Slecne W. ale od oprátky nepomuže nic.
