O knihách ruského spisovatele Sergeje Lukjaněnka jsem už delší dobu dostával z různých zdrojů velice pozitivní hlášení, takže jsem byl na knihu, o které chci dnes napsat, po právu zvědavý. Není divu. Ruský trh s fantastickou literaturou je obrovský a ruský čtenář má stejně dobrý vkus jako kterýkoli jiný. Ten, kdo se stane v Rusku v jakémkoli oboru číslem jedna (a Lukjaněnko mezi špičku opravdu patří), prostě musí být zatraceně dobrý.
V sousedním Polsku na to – jako obvykle – přišli mnohem dříve a knihy ruských spisovatelů se tam už dlouho prodávají ve velkých nákladech. Po obvyklé skepsi našich nakladatelů se začali spisovatelé z východu objevovat i v naší republice a řekl bych, že Hranice snů by opravdu mohla mezi čtenáři zabodovat.
Pokud bych měl tuto knihu nějak charakterizovat a zařadit, musel bych napsat, že je to klasická dobrodružná space opera, nabitá dějem a spoustou akce. Příběh se odehrává někde v daleké budoucnosti, kdy se lidstvo úspěšně rozšířilo po vesmíru, kolonizovalo řadu planet a vybojovalo své války s mimozemskými rasami, ve kterých si zajistilo místo pod slunci. Lidé tedy mohou do budoucnosti pohlížet s optimismem, a to tím spíše, že existuje technologie, která zajistí těm, kteří si ji mohou dovolit zaplatit, prakticky nekonečný život. Následky se dají předvídat. Bohatí a úspěšní lidé se mohou radovat ze života, budovat své ještě úspěšnější kariéry a hromadit ještě větší majetky. Vojáci pak bojují ještě odvážněji.
Hlavní hrdina tohoto románu, bodyguard Kay Altos (expert na útok a obranu) se této situaci přizpůsobil více než dobře. Své klienty brání doslova do posledního dechu a pokud se něco nepodaří, nevadí, má přece předplacenu nesmrtelnost. Jenže, jak už to tak chodí, jednou mu to nevyjde a je zabit bez zaplaceného znovuoživení. To obvykle znamená definitivní konec, ale on dostane ještě jednu šanci. Od nejbohatšího muže na světě (monopol s nesmrtelností jen kvete) dostane nabídku, jakou nelze odmítnout. Má se ujmout ochrany jeho syna. Jenže vše je komplikovanější, než by se mohlo zdát. Ochrana se zvrhne v krvavou pouť vesmírem a mrtvoly lidí, robotů, androidů i mimozemšťanů se jen vrší. A to, co ho čeká na konci, mu může přinést nesmrtelnost, anebo věčná muka…
Je poznat, že Lukjaněnko je opravdu zručný spisovatel a řemeslo má perfektně zvládnuté. Čtenář dostane první ránu mezi oči hned na prvních stránkách (hlavní hrdina je bolestivě zabit) a to je jen začátek. Pokud je člověk fandou akčních sci-fi, je po první stránce polapen a musí číst dál. Učebnicový případ toho, jak nalákat čtenáře… Děj rychle ubíhá vpřed, ale čtenář občas dostane čas se nadechnout, aby byl připraven na další zvraty děje a zběsilou akci. Spisovatel pochopitelně nevyloží karty na stůl hned na začátku, ale nechává si esa v rukávu, takže má i na konci knihy čím čtenáře překvapit. Hlavní hrdina je tvrdý chlapík se značně neprůhlednou minulostí, o které se čtenář dozvídá podrobnosti postupně a po částech. Věci, které na začátku nedávaly smysl, se postupně stávají jasnějšími a naopak to, co bylo na začátku jisté, se začíná jevit poněkud jinak…
Abych jen nechválil, musím čtenáře také upozornit i na určité věci poněkud spornější povahy. Kniha není zrovna originální. Autor si svůj svět údajně vypůjčil z počítačové hry Master of Orion, mimozemšťané Bulrati jakoby z oka vypadli Wookiům ze Star Wars a našly by se i jiné kameny úrazu. Děj se občas může zdát překombinovaný a najdou se věci, které se mi nezdají být zrovna logické. Například sám systém získávání nesmrtelnosti, což je poměrně zásadní věc, jak jistě uznáte. V autorském medailonku na konci knihy je román označen jako „filosofická space opera“, což mi moc nesedí. Hranice snů spadá do stejné kategorie jako knihy Harryho Harrisona, Mikea Resnicka nebo Billa Baldwina. Máte rádi Planety smrti, Navigátora nebo Stenova dobrodružství? Tato kniha je tu pro vás a myslím, že vás nezklame. Líbí se vám Mark Stone? Z Hranice snů budete slintat blahem. Tuhle knihu prostě musím hodnotit pozitivně, ale…
Pokud se podíváte na hodnocení na konci a bude se vám i přes chválu a med rozpatlaný kolem autorových úst zdát nízké, tak vězte, že je to z důvodů, které se nyní budu snažit co nejlépe definovat a ospravedlnit. Tato kniha není revolucí pro literaturu obecně (takže nemá 10 z 10), ani pro žánr (takže nemá 9 z 10), ba dokonce ani pro subžánr zvaný space opera (najdou se lepší). Je to však proklatě dobře napsané a čtivé a to je přesně to, co se u této kategorie knih počítá. Hodnocení dlouho kolísalo mezi 6 a 7 z 10, ale na šestku ho nakonec srazily i chybky v překladu (nebo nedbalost v práci redaktora, těžko posoudit), které mi trošku zkazily radost ze čtení. Hlavně v první polovině to občas zatahá za oči, což je vždy špatné znamení: sem tam je přehozené slůvko, sem tam jakási neohrabanost, jednou jsem dokonce nemohl pochopit smysl věty… Vím, že se tímto pouštím na hodně tenký led, ale prostě si nemůžu pomoci. Přes všechny výhrady mohu s klidným svědomím říci, že se mi tahle kniha líbila a že se těším na její pokračování, které má u nás brzy vyjít. Neaspiruje sice zrovna na nějaké filosofické výšiny, ale odpočinkové počtení je to zatraceně dobré.
Z recenze jsem si o knize udělal docela dobrý obrázek a nejvíc se mi líbilo závěrečné zamyšlení nad bodováním.
Přemýšlím: revoluce pro literaturu: to tady asi ani nepotřebujeme, revoluce pro žánr, hm hm, s jakým časovým odstupem poznáme, že šlo o revoluční knihu? Jaké desítkové knihy bychom dali na místě dohromady? Tu desítku by získaly hned po vydání, nebo až po ustanovení nějakého čtenářského koncenzu?
Autorův systém hodnocení je poněkud diskutabilní. Je možné v literatuře (obecně)přijít ještě s něčím revolučním? A v žánru či v subžánru? Asi těžko. Samozřejmě je možné přijít s originálním nápadem či dokonce nápady, ale revoluce se v literatuře asi těžko odehraje (odmyslíme-li samozřejmě “revoluční” dílka klasiků socrealismu). Takže ohodnocení šesti body z celkových deseti mi připadá na knihu, kterou autor “musí hodnotit pozitivně” jako nedostatečné. Kniha je buď výborná, dobrá, slabší průměr nebo podprůměr, bez ohledu na žánr nebo subžánr či s ohledem na její přínos k vývoji litaratury.
Nečetla jsem Hranici snů a po téhle recenzi asi ani číst nebudu. Nepochopila jsem ale jednu větu – když autor polemizuje s tou údajnou filozofující rovinou knihy, přirovnává ji k Harrisovi (chápu – žádná filozofie) a k Resnikovi! Jenže Resnik je přece autor specializovaný na nejednoduché příběhy s posláním, viz cyklus Kirigia nebo jak se to jmenuje, ten černošský kmen a jeho snaha přežít bez cilizizačních změn – byť na jiné planetě. To je přece celý filozofující text o morálních otázkách.
Dobrá připomínka. Jenže podle mého názoru je Kiryniaga u Resnicka spíš výjimkou(pozitivní). Znáš třeba jeho Santiaga nebo Dobrodružství Lucifera Jonese (není to sice space opera, ale to nevadí)? Porovnávat jsem chtěl spíše s nimi. Jinak jsem Hranici snů srovnával třeba s Bujoldovou (Učedník války by dostal tak 8 z 10), nebo s Hamiltonem (standartně 7 z 10). Lukjaněnko se mi zdá být o něco slabší než Hamilton, ale přesto je klatě čtivý. A teď babo raď…
souhlasim s autorem recenze ;))
moc dobře, že se začaly překládat rusové. má to samozřejmě trošku exotický nádech, ale, kupodivu, mě je nějak ty jejich slovanská nacionálnost bližší než ta anglosaská. čím to asi je? ??? aha, už to mám, jsem totiž slovan …
ty jsi tak chytry racku ;))
Mám IQ 147, měřeno ve výzkumáku v Kralupech. A ty?
silný argument:) i když nevim jestli IQ je měřítkem chytrosti. To je jenom obecná poznámka nic osobního tady proti nikomu samozřejmě nemám.:)
Jo, racku, v kralupech tam to znam, na tvém místě bych si to pro jistotu nechal přeměřit ještě jinde, dělaj tam dost chyb …
racek : O čem hodnota tvého IQ mluví krom toho, že umíš řešit matematické hříčky ?:-)
IQ4EVER!!!IQ VŽDY!!!IQ VŠUDE!!!:o)
vzdyt rikam jak jsi chytry racku ;)) me iq je 69 😉
Já nejsem moc chytrý, např. ženskejm jsem vždycky naletěl. a moje záliby a preference jsou spíš blíže dělnický třídě. v podstatě jednoduchej primitivní nesložitej prostě myslící…jo to IQ bylo v roce 1983, ehm…
romisone, když se tak sebekriticky na sebe podívám, jsem asi na tvé úrovni nebo trochu níže.
to racek a romison
a já ma ICQ přes tři miliony heč
to racicek :))
tak zenskejm naleti skoro kazdej ne? :)) taky se snazim zapadnout mezi delnickou tridu, obcas je s nima prdel ;)) jinej druh zabavy :))
voni jsou daleko chytřejší než my, yntelygeti … konec konců, jsem taky vyučen soustružníkem, neb soudružka usoudila, že se pro studia nehodím.ale makat, kamaráde, makat bych už nedovedl…
byl jsi urcite moc drzkatej soudim dle tvych prispevku, urcite ti to pomohlo ucit se pokore :))
já mám IQ 250956418tedy sory, je to ICQ
Nizke IQ neni tak spatne, clovek vonicem moc nepremysli, zije si v klidu bez zasadnich otazek, proste zadna krec a pokrytectvi. Doufam, ze v pristim zivote nebudu takova bedna, jako jsem ted. )))
Ta Resnikova kniha se jmenuje Kirinyaga.
Hranici snu jsem necetl, ale mam prectenou celou trilogii Nocni hlidky a to byla jedna z nejsuprovejsich veci co sem kdy cet, jenom ze srdce lituji prekladatele ktery se to pokusi prelozit. Na preklad je NH zatracene tezka vec a s filmem se shoduje jen nazev a hlavni myslenka…Ruska fantastika ma dlouhou tradici a je tam neuveritelne mnoho skvelych del, ja do toho teprve zacinam pronikat a jsem zahlcen…
Přečti si třeba něco od bratří Strugackých (nebo jak se píšou), třeba sbírka Chlapík z pekla je naprosto fantastická (a nejenom ta první povídka) a ovšem Stalker. Nebo třeba Smrtící mlha – výborné scifi, které i nutí k zamyšlení…ruští autoři měli a mají co říci…