Tato kniha je již čtvrtým pokračováním dobrodružství Milese Vorkosigana. Udržela autorka vysoko nasazenou laťku kvality?
Po téměř roční přestávce vydalo nakladatelství Talpress další knihu, jejíž hlavním hrdinou je Miles Vorkosigan. Miles je mladý šlechtic z planety Barrayar, kterému tělesné postižení znemožnilo službu v řádných jednotkách armády. Pro svou dokonalou znalost vojenské strategie se ale stal velitelem Dendarijských žoldnéřů, jedné z mnoha jednotek, sloužících tomu, kdo jim právě platí. Prostřednictvím této soukromé armády však plní i úkoly, které jsou pro armádu jeho rodné planety příliš choulostivé. Romány, popisující jeho dobrodružství, patří podle mého názoru k tomu nejčtivějšímu, co v žánru sci-fi v posledních letech objevilo. Jejich autorka sice nesleduje žádné vyšší literární cíle, ovšem její knihy se čtou prostě skvěle – mají spád, napětí a navíc dávku humoru. Proto jsem se na tuto knihu velmi těšil, ovšem má očekávání se splnila trochu rozporným způsobem. Hranice nekonečna totiž není román, nýbrž sbírka tří samostatných povídek, propojených intermezzy, v nichž Miles diskutuje se svým nadřízeným Simonem Illyanem.
První příběh se jmenuje Smuteční hory. Odehrává se na Barrayaru, na panství rodiny Vorkosiganů. Přes své vojenské úspěchy je Barrayar stále ještě zaostalou planetou, na kterou její sousedé shlížejí jako na své chudé sousedy. Jednu věc však mají společnou lidé snad v celém vesmíru, a to předsudky vůči mutantům. V řídce obydlených oblastech Barrayaru na sebe berou velice krutou podobu, v obavě před mutanty jsou novorozené děti s tělesným poškozením okamžitě zabíjeny. Miles je svým otcem poslán vyšetřit vraždu novorozeněte do odlehlé vesnice v horách. Věc má pro něj i velice osobní rozměr, neboť sám bývá často – díky své tělesné retardaci -považován za mutanta a proto ji bere velice vážně. Žánrově tato povídka patří spíše k detektivkám, prvek sci-fi není klíčový. Při řešení případu se Miles spoléhá spíše na vlastní rozum než na technologické vymoženosti. Závěr této povídky se mi zdá být snad až příliš optimistický, protože zvítězit nad lidskými předsudky a nenávistí je velice těžké.
Další povídka jménem Labyrint vyšla poprvé v roce 1989 časopise Analog. Autorka se v něm vrátila k tomu, co zvládá nejlépe. Miles se svými společníky z řad Dendarijských žoldnéřů se v ní vydává na planetu Jackson. Důvodem má být nákup zbraní, ale pravý účel je jiný. Tato planeta prosperuje právě z obchodů, jejíž legálnost je, mírně řečeno, pochybná. Tvor, který má dost peněz, si na ní může koupit doslova cokoli, od vyzbrojené kosmické lodi až po naklonovanou kopii sama sebe. Velké peníze přitahují špičkové vědce všech oborů, ale odejít odtud není tak snadné. Ve službách Barrayrské tajné služby má Miles za úkol odvézt odtud jednoho z těchto odborníků. Tuto povídku považuji za nejvydařenější z celé knihy. Je to špičkový mix akce a napětí se skvělou zápletkou a mnoha dějovými zvraty. Čtenáři se s ní mohli seznámit v časopise Ikarie, kde před několika lety vyšla. V čtenářské anketě byla zvolena povídkou roku, a to zcela právem.
Poslední z povídek je Hranice nekonečna, podle níž se jmenuje celé kniha. Miles Vorkosigan je vyslán, aby infiltroval zajatecký tábor Dagula 3. V něm jsou internováni zajatci z války mezi Marilacem a Cetagandou. Vojáci v něm uzavření představují výkvět Marilacu a bez nich a jejich zkušeností nemá pokračování války smysl. Proto je důležité osvobodit alespoň některé. Nejjednodušším způsobem, jak se dostat dovnitř, je nechat se zajmout. Až uvnitř Miles zjišťuje, že situace je jiná, než se zdálo a on je v pasti. Tato povídka není příliš akční, nepostrádá však napětí. Nápad je dobrý, ale zasluhoval by větší prostor. Koneckonců, téma zajateckých táborů je velice vděčné a divím se, že ještě nebylo řádně zpracováno v žádném mně známém sci-fi románu.
Bujoldová v této sbírce povídek přesvědčivě dokázala, že patří k těm nejlepším spisovatelům žánru science fiction. Podobně jako Aldridge nebo Resnick píše klasické dobrodružné romány, známé jako “space opera”. V jejich případě však toto označení nemá hanlivý nádech, neboť se nemají za co stydět. A jejich čtenáři také ne. Napínavé nemusí znamenat hloupé a akční není synonymem banálního. Jsem přesvědčen, že většina konzumentů (včetně mě) sci-fi nevyhledává z potřeby dozvědět se nejnovější vědecké poznatky, ale z prosté potřeby odpočinku a touhy po úniku do jiné, zajímavější reality než je ta jejich. A knihy L. M. Bujoldové, to je po čertech dobrý způsob úniku.
