Hostitel – Meyerová Stephenie

Poutnice je duše, jakýsi drobný, stříbrný, nohatý parazit, který se dokáže napojit na nervové centrum jiného organismu, ovládnout jej a mysl hostitele de facto vymazat. Duše kolonizují planetu za planetou, nezůstala ušetřena ani Země. Všude vytvoří dokonalou a mírumilovnou společnost – v lidském světě přestanou existovat peníze (nejsou třeba, neboť každý si vezme jen to, co potřebuje), každá duše plní své poslaní užitečné pro společnost, chybí násilí či jakékoliv konflikty. Duše jsou k sobě laskavé a svobodných lidí se bojí, považují je za krvelačné. Poslední zbytky neovládaných jedinců vyhledávají úkryty na odlehlých místech, a právě kvůli nim mají duše tzv. Hledače, ozbrojené složky, jejichž posláním je chytat svobodné lidi, do nichž pak, je-li to možné, léčitelé voperují duši, aby mohla převzít vládu nad tělem.

Tolik k situaci ve světě a ve vesmíru. Samotný příběh začíná na operačním sále: Poutnice je zrovna implantována do nového lidského hostitele. Není to ledajaká duše – je veteránkou, která prošla téměř všemi porobenými planetami, již něco zažila, jenže nyní je implantována do mladé dívky Melanie – a co čert nechtěl, Melanie je až po uši zamilovaná do dalšího svobodného člověka Jarda a stejně silné city chová i ke svému mladšímu bratru Jamiemu. Kolem jejího těla je rozruch. O Melaniny vzpomínky se zajímá Hledačka, mohly by vést k úkrytu ostatních rebelů. Mel, posílena svými city, blokuje Poutničiny snahy o získání informací, namísto toho ji zahlcuje vzpomínkami na Jareda a Jamieho. Poutnice začne být šokována a překvapena silou lidských emocí. Později začne s Melanie mluvit (jako hlas uvnitř hlavy), což Poutnici naplní pochybnostmi o vlastních schopnostech a Hledačce dodá důvod k většímu dotírání. Časem začne Poutnice přejímat Melaniny pocity za své, obě zjistí, že Hledačku nenávidí, a také, že obě milují Jareda s Jamiem. Melanie tehdy poodhalí vzpomínky na úkryt v poušti, kde by měly své milované nalézt, a jednoho krásného dne se vydají cestu.
Do úkrytu Melanie/Poutnice zdárně dorazí, jenže zdejšími není přijata tak, jak by si přála. Člověk napadený duší se pozná dle stříbřitého lesku v očích – Melanie může uvnitř Poutnice křičet sebevíc, Poutnice s ní může miliónkrát soucítit, ale pro ostatní stále působí jako „parazit“. Melanie/Poutnice je tedy lidmi vězněna, alespoň do doby, než se dohodnou, kým doopravdy je.
V úkrytu se setkáváme se spoustou dalších postav: bláznivým Jebem, který skrýš vybudoval, Jaredem a Jamiem, bratry Ianem a Kylem, Doktorem a spoustou dalších. Společnost se dělí na ty, co požadují smrt Poutnice, ana ty, co ji chtějí chránit Jared neví o Melanii „uvnitř“, přesto váhá, k jaké straně se přiklonit, Jamie od počátku drží s Poutnicí… V pozdější fázi, kdy si lidé na přítomnost neškodného „parazita“ zvykají, se síť vztahů ještě trošku zamotá, neboť se Ian zamiluje do Poutnice (jako takové; prý nejde o Melanino tělo) a ochraňuje ji, přitom jeho bratr Kyle Poutnici vyhrožuje smrtí… Jak z telenovely.

Kniha sází na jednoduchý styl vyprávění (žádné sáhodlouhé popisy, vše jde „rovnou k věci“), takže se čte poměrně lehce. Problémem může být pomalejší spád – příběh se rozjíždí až ve druhé polovině, a ani tak nedosáhne grádů, jaké by námět mohl slibovat. Pomalé tempo nemusí být od věci, pokud je podpořeno brilantními dialogy či vede ke skvěle vytvořené atmosféře, což ale není Hostitelův případ. Nedá se říci, že by rozhovory byly hloupé a atmosféra neexistovala – jenom je to všechno takové nemastné neslané. Vinu může nést délka: 552 stran.

Obálka dále hovoří o „psychologickém románu“. Jde o nadsazené označení, když vrchol autorčina pohledu na psychologii tkví v tom, že láska překoná všechny nesnáze. Snaží se sice dávat do kontrastu lidské bouřlivé emoce a stereotypnost a strojenost duší, ale ve výsledku si můžeme do deníčku zapsat, že lidské city jsou tím nejúžasnějším ve vesmíru. Ano, je to krásné, jako z pohádky, avšak já mám od psychologického thrilleru (až tak drzá obálka byla!) jiná očekávání. Chápu, že kdybych byl čtrnáctiletá holka, představa Melaniny lásky k Jardovi by mi imponovala a nutila by mě ke snění, že někdy zažiji něco podobného, avšak, protože mi Pánbů nadělil penis a čtrnáct mi již bylo, začaly mi její city připadat až příliš vyhrocené. Jako když vidíte horor, kde tvůrci používají více krve, než je nutné, tady je obdobným způsobem zacházeno s láskou. Kdyby měl příběh více vrstev, nebo byl kratší, nepřišlo by mi to. Na druhou stranu je aspoň patrné, co je hlavním předmětem autorčina zájmu.

Marně hledám postavu, kterou bych považoval za sympatickou – snad jedině Jeba, který vystupuje jako výstřední, ale zato schopný stařík. Jamie a Jared mi zprvu lezli na nervy (Jamie poskakuje kolem s neutuchajícím nadšením jako naspeedovaná opička; Jared je po setkání s Poutnicí tak plný vzteku, až to není zdravé), později jsem si jakž takž zvykl, ale nelze říci, že bych se na ně těšil, když jsem Hostitele otevíral. Trošku zidealizovaný mi přijde Doktor – snaží se vyoperovat duše z odchycených obětí, potom se hroutí ve výčitkách svědomí… Možná mám o světě trošku odlišné představy, ale sami řekněte, kdyby vám nějaký parazit ukradl většinu blízkých a pohodlí domova, cítili byste vinu, kdybyste jej mohli rozkrájet na malé kousíčky? Ano, Poutnice by to neudělala, protože je hodná, milá, bezkonfliktní a ochotná se obětovat (jako každá duše).

Již několikrát jsem zmínil přebal knihy – grafická úprava se povedla, tvář s okem hledícím na čtenáře je zajímavá i poutavá. Oko má zornici z nějakého speciálního materiálu, když jsem si knížku přinesl domů, jako první jsem zkoušel, jestli ve tmě svítí. Což svědčí o výborné práci nakladatelství.

Co říci závěrem? Má recenze vychází z očekávání, která jsem získal pročtením citátů na obalu. Avizovaná superlativy („Fascinující, vášnivý a jedinečný psychologický thriller.“/“…na konci vás zanechá v hlubokém, podnětném zamyšlení…“) kniha splňuje pouze stěží. Zároveň se nedá tvrdit, že by byla špatná. Není. Ale je průměrná. Při čtení jsem se nemohl zbavit dojmu, že z námětu lze vytěžit víc – co třeba milenecký „čtvereček“, jenže se rozvíjí v závěru, kde Jared miluje Melanii, Melanie je uvězněna pod nadvládou Poutnice a Poutnici pro změnu miluje Ian (a ona jeho)? Tohle vyvolává představu nejrůznějších konfliktů a zápletek, jenže pak by se už příběh těžko nesl v tak líbivém duchu. Takhle působí jako slabší odvar těch odvážnějších a komplexnějších knížek.

Jste-li čtrnáctiletá holčička a obdivujete Stmívání, pak do toho, Hostitele si oblíbíte. Pokud máte něco načteno, skákat do stropu z něj nebudete, ale ani vás neurazí. Je to jedna z těch knih, které připomínají například televizní sitcomy – člověku nic nedají, ani nic nevezmou. Což je dobře, ale zároveň zatraceně špatně. Faktem zůstává, že právě takováhle dílka se nejlépe cpou masám: kategorie „čitelné pro všechny“ a pár honosných doporučení na přebal…