Zatímco v Moiřině světě uběhly dva roky, ve světě našem tomu bylo dvakrát tolik, než jsme se dočkali v pořadí druhé z Písní čarodějky. První část trilogie se uzavřela okamžikem triumfu Moire a jejích přátel nad Vidarovým kultem, jenž se ale stal v konečném důsledku spíše příslovečným Pyrhovým vítězstvím. To, že ani život za hranicemi Ostwegenu nebude prost napětí a zvratů, pak naznačuje samotný titul Hon na lišku. Jaké úkoly a protivenství tedy rusovlasou čarodějku čekají?
 |
Petra Neomillnerová neztrácí čas a ihned uvádí čtenáře do centra dění, do zyrawského zasedacího sálu Bratrstva, kde se Moire coby představená snaží rozsoudit neshody mezi čaroději, kteří ve wasaheimském exilu nostalgicky pokukují po dávno minulých časech hojnosti v Ostwegenu. Už od začátku je tak zřejmé, že porážkou Ignácia i Vidarových kněží a nalezením nového domova problémy neskončily. Dva roky jsou pro lidskou paměť poměrně dlouhá doba a ne nadarmo se říká, že nevděk vládne světu.
Nejinak je tomu i v cechu čarodějů. Zásluhy Moire jako by byly většinou zapomenuty. Pod vlivem nepříznivé ekonomické bilance narůstají v řadách Bratrstva osobní rozpory a probouzí se dřímající závist, ukřivděnost a konkurence, umocněné tím, že Moire není tou bezstarostnou, tedy snadno ovladatelnou loutkou, jak mnozí mylně čekali. Pod vlivem nabyté odpovědnosti i prožitých událostí totiž Lištička dospěla v Lišku. Moire se tak bolestně potýká se svou nezáviděníhodnou funkcí představené, jež ji spadla do klína, a vedle toho řeší i osobní problémy, ať již ve vztahu s Desmondem, nebo dané sezením na dvou židlích – v Layele a v Bratrstvu. Nelze se tedy divit, že jako vysvobození přijímá pracovní nabídku Layelánců a vydává se po boku Rabeho, Aivara, Reaye a dalších do pole v naději, že naplní věčně hladovou pokladnu Bratrstva a vyčistí si hlavu od starostí spjatých se Zyrawem. Jenže staří nepřátelé nezapomínají, noví se šikují a k tomu skryti v přítmí intrikují zrádci. Přesně jak praví staré layelské pořekadlo: „Čím víc nepřátel pobiješ, tím víc jich máš.“
Autorský styl Petry Neomillnerové patrně není potřeba představovat, všechno důležité a jejími čtenáři vyhledávané zůstává při starém. Děj má přiměřený spád, možná větší než díl předchozí, do něhož jsem měl osobně zprvu problém se začíst. Hon na lišku je příhodnou ukázkou toho, jak moc se Petra Neomillnerová posunula od dob svého prvního románu. Ať již v rovině výstavby děje, životnosti postav či práce s jazykem. Například střídání ich formy a er formy, podle toho, kým je děj líčen, vnímám jako velmi osvěžující. Čtenář se podobně jako v Nakažených setkává s poměrně prokreslenými charaktery a promyšlenou psychologií postav, jež se vzpírají černobílé šablonovitosti a s nimiž není problém se ztotožnit. Toto hraní si s mentalitou autorce umožňuje především komplikovaný vztah mezi Moire a Desmondem. Ovšem i na první pohled jednoduše načrtnutí čarodějové z Layely nejsou nezajímavými postavami a vedle zachmuřené Moire a zádumčivého, zatrpklého Desmonda představují díky svému náhledu na svět tolik potřebný zlehčující prvek.
Ač příběhy s Moire v hlavní roli byly vždy spíše o dialozích, psychologii postav a atmosféře, poněkud zamrzí, že akční scény Petra Neomillnerová nepojala rozmáchleji. Zvláště s ohledem na fakt, jak význačnou roli tentokráte sehrávají po boku Moire Layelánci. Určitou náplastí je pouze souboj Rabeho s mágy Chladného větru. Pravdou ovšem je, že epických klání je fantasy žánr plný a ani bitevní scény z pera Petry Neomillnerové, ztvárněné s její typickou úsečností a snahou o realistické zachycení, nejsou méně emotivní. Válka a boj v jejím podání není nic romantického či heroického, naopak smrt a bolest se v jejích textech skví ve své brutální nahotě bez jakéhokoliv pozlátka.
I tak se ale nemohu zbavit dojmu, že oběma románům o Moire cosi chybí. Citelně postrádám onoho velkého soupeře, který by představoval důstojnou protiváhu hlavním hrdinům. Někoho s takovým charisma a šarmem, jakým obohatil Psí zimu a Žár krve vampýr Enno. Při vší snaze, tu úlohu, alespoň pro mne, neplní ani Ignácius, ani nikdo z Vidarovců či Chladného větru. Tedy prozatím.
V souhrnu ovšem Hon na lišku představuje povedený titul, který fanoušky Petry Neomillnerové nezklame, a naopak těm, kteří se s její tvorbou snad ještě nesetkali, je možné obě Písně čarodějky doporučit jako vhodné do začátku. Poměrně dlouhé čekání rozhodně stálo za to. Opomenout také nelze nádhernou obálku Romana Kýbuse, jejíž neklidný duch s knihou plně koresponduje. V mých očích se řadí mezi nejatmosferičtější obálky knih Petry Neomillnerové, hned po Dítěti skály.
Čarodějka Moire byla zvolena představenou Bratrstva, ale stejně pevné jsou její vazby k Layele, sektě válečných čarodějů. Přesto není šťastná. Vztah s Desmondem, jejím přítelem a milencem, prochází těžkou zkouškou, navíc čelí neustálým útokům ze strany neznámého nepřítele. I proto se Moire rozhodne zúčastnit bojů v Posensku. Čarodějka, nejistá si sama sebou, zuří a její hněv si nezadá s řáděním živlů. Na sérii povídek o Moire a Desmondovi a na román Nakažení navazuje Petra Neomillnerová knihou Hon na lišku, další temnou fantasy, která je zároveň prostřední částí trilogie Písně čarodějky. (anotace)
- Hon na lišku
- Autorka: Petra Neomillnerová
- Série: Písně čarodějky 2
- Forma: paperback
- Počet stran: 280
- Cena: 259 Kč
- Vydala: Epocha, 2011
Josef Šrámek (redaktor)
jos.sramek@gmail.com
Také si přečtěte:
Četli jste tuto knihu? Nezapomeňte ji u nás ohvězdičkovat a napsat k ní komentář!
