Historička – Kostova Elizabeth

Život dospívající dívky (z pozice vypravěčky příběhu důsledně tající své jméno) se změní v okamžiku, kdy v otcově knihovně nalezne svazek dopisů a starobylou knihu s dřevorytem draka. Otec (Paul) pak postupně začne své dceři odkrývat příběh mnohaletého pátrání po legendárním Drákulovi, které kdysi začalo právě nalezením podobné knihy. Zdá se totiž, že životní dráha rumunského šlechtice smrtí skutečně neskončila, a podivné události, které od počátku doprovázely výzkumy Paulova profesora Bartholomewa Rossiho a posléze vyvrcholily Rossiho zmizením, tuto domněnku jen potvrzují. Bizarní jevy měnící se postupně v otevřené útoky, se záhy začnou dít i okolo Paula, který po svém profesorovi zahájí pátrání, a chvíle, kdy bude s upíří hrozbou konfrontována sama vypravěčka, se také nezadržitelně blíží…

Kostova se do svého literárního debutu pustila ve velkém stylu: Již mapa na předsádce knihy napovídá, že nepůjde o komorní příběh stěsnaný do několika dní a na jediné místo, a opravdu – na sedmi stovkách stran čeká čtenáře rozsáhlý příběh rozdělený do tří časových linií – Rossiho pátrání, následné pátrání po Rossim, které je základem celého románu, a konečně vlastní příběh Paulovy dcery. Nelineární zpracování děje je osvědčeným prostředkem jak dodat knize na zajímavosti a autorka kombinuje vyprávění všech tří hrdinů s dopisy, odbornými články i nalezenými historickými dokumenty se zručností profesionála a v rámci omezení, daných vlastním příběhem, i se žádoucím efektem.

(O rafinovanosti Elizabeth Kostove svědčí ostatně již samo věnování a prolog. Kostova – či spíše vypravěčka příběhu – zde v duchu odborných publikací velice realisticky děkuje za neocenitelnou pomoc řadě úctyhodnými akademickými tituly ověnčených – čtenáři v tu chvíli dosud neznámých – osob, jen aby vzápětí vše elegantně uvedla na pravou míru datováním do roku 2008.)

Celkový dojem, který román vyvolává, je však podstatně rozpačitější. Hlavní problém je prostý: do oněch sedmi set stran toho autorka vtěsnala až překvapivě málo. V první třetině knihy, kde je čtenář postupně zasvěcován do podivných odhalení, vedoucích ke zjištění, že Vlad Ţepeş dosud – svým způsobem – žije, se Kostove poměrně úspěšně daří vytvořit atmosféru napjatého očekávání, a dokonce čtenáři vnuknout paranoidní pocit přítomnosti rozsáhlého spiknutí temných sil. Kdo by však čekal, že začátek je pouhým pomalým startem, po němž začne ta pravá jízda, bude zklamán.

Román se totiž rychle mění v monotónní popis řady setkání s osobami, které náhodou o historickém Drakulyovi něco vědí, a v odhalování skutečností, které jsou pro příběh nepodstatné anebo čtenářem dávno tušené. Příležitostné historické exkurzy (které svou hloubkou ostatně málokdy přesahují okruh znalostí vlastních průměrně vzdělanému Evropanovi), ovzduší studené války ani náznaky rodících se romantických vztahů přitom nejsou dostatečně silné, aby vynahradily nevýraznou plochost děje.

A protože příběhu schází jiskra, vypomáhá si Kostova jinými prostředky. Zdaleka ne vždy se jí však daří dosáhnout stejného úspěchu jako při vytváření struktury románu. Nejnaivnějším – avšak naštěstí jen příležitostným, a tedy nejméně bolestivým – z těchto pokusů je příslovečné tahání králíků z klobouku. Autorka ráda předkládá náhlé zvraty a odhalení, která jsou však obvykle nejen nelogická a zoufale nevěrohodná, ale často přímo narušují strukturu příběhu, a především jsou zpravidla úplně zbytečná. (Amnesie nebo Helenina „smrt“ bijí do očí asi nejvíc.)

Prostředků, jimiž autorka uměle navozuje atmosféru, která knize zkrátka chybí, je ovšem mnohem víc: Od standardních (krátký rozsah jednotlivých kapitol), přes odpustitelné (autorka se vyžívá v adjektivech a málokdy se sníží k užití jediného výrazu, když se stejným efektem může napsat slova dvě) až po vysloveně rušivé. Do poslední kategorie spadá především exaltované, pateticky vypjaté a nevěrohodné chování všech vystupujících postav. Výsledkem je často dojem, že hrdinové příběhu tráví většinu svého času třeštěním očí a – zdaleka ne vždy úspěšným – potlačováním výkřiků, pokud ovšem rovnou neztrácejí řeč. Děsivé či překvapivé situace však nelze vytvářet pouze tím, že o sobě vypravěč prohlásí, že je zděšen či ohromen.

Oblastí, v níž autorka naopak exceluje, jsou popisné pasáže. Čtenář prostřednictvím románu procestuje velkou část Evropy –  a zejména Balkán – a autorka/průvodkyně nezapře, že většinu navštívených míst osobně poznala. Nečekejte však Miévillovo verbální eskamotérství či exaktnost Clarkových deskripcí – Kostova se zaměřila na zprostředkování atmosféry. A protože je romantičkou, mění se i města a jejich památky – kláštery či mešity a především knihovny (autorčina fascinace bibliotékami a knihami obecně ostatně z celého románu přímo čiší) – ve velkolepou podívanou. Děje se tak sice na úkor přesnosti a realističnosti (jak pravděpodobně potvrdí každý, kdo některou z lokací v knize popsaných navštívil), Historička však není turistickým průvodcem a svět, jak jej Kostova vnímá, je často působivější, než příběh, který do něj zasadila.

Drobných nedostatků literárních i logických lze v románu nalézt celou řadu – stejně jako kladů (z těch jmenujme alespoň solidní faktografické zázemí a zjevnou znalost popisovaného prostředí) – na celkovém dojmu z knihy však již mnoho nemění. Historička je prvotina, a kdyby její autorka omezila počet stran alespoň o třetinu, snad by ji bylo možné označit za prvotinu vydařenou. Spojení velkého rozsahu a vyrovnané kvality je však u literárních prvorozenců jevem spíše výjimečným (zřejmě nejvýraznější výjimkou z posledních let je tisícistránkový Jonathan Strange & Mr. Norrell) a příliš rozvleklá Historička toto pravidlo jen potvrzuje. Jisté je, že ať už si Kostova získala přízeň davů jakkoli, literárními kvalitami jejího díla to být nemohlo.