Herci – Václav Holanec

Václav Holanec měl bezesporu fascinující plán. První příběh se odehrává v reálné době roku 1956, kdy zazněl památný Chruščovův projev, druhý v téže době, ale Čechy jsou nadále součástí protektorátního Německa, které díky vynálezu atomové bomby nebylo ve válce poraženo, a třetí vychází z možnosti, že v roce 1948 by se nedostala komunistická strana k moci a prezidentem by se stal Jan Masaryk. V každém potkáváme tytéž hrdiny, i když občas převlékají kabát, resp. příjmení či herecké obsazení v Goethově Faustovi, kterého právě zkouší. Hezká hra se čtenářem, jak se sluší na subžánr alternativní historie (historica magica), je tím započata…

Kontext příběhům dodává jakési historické antré, které přibližuje dobu a poměry, které zrovna panují. A jsou zpracována skutečně mistrovsky, známá fakta se tu prolínají se spekulacemi tak věrohodně, že byste mohli tyto pasáže snadno zaměnit za úryvky z učebnice dějepisu. Škoda jen, že zůstávají (nejen typograficky) tak odtrženě od zbytku příběhu. Autor se občas sice snaží, aby tento kontext probleskoval skrz děj a uvažování postav, ale místy to působí dost uměle. Obzvlášť, když to znamená dlouhé vysvětlovačky, které až ex post odkrývají, proč nějaká postava jednala, jak jednala. Tento prvek se v knize vyskytuje poměrně často, stejně jako klasické retrospektivy.

Možná je to jedním z důvodů, proč se Herci tak těžce čtou. Příběhy, rozsahem nevelké, jsou dost předimenzované množstvím postav. Kdejaký kulisák nebo číšník dostane jméno, aniž by měl nějaký význam pro děj. Kniha je i – abych tak řekla – uživatelsky hůř přístupná. Hrdinů je mnoho, těžko si nějakého vybrat a ztotožnit se s ním. Všichni mají předem napsaný part, autor nám vždy prozradí, co má která osoba v úmyslu a proč se nějak rozhoduje. Jen výjimečně dostane některá právo žít svůj vlastní život a prostor pro prožívání nějakých dilemat. Pokud se už do takové situace nějaká postava dostane a člověk se konečně natěší, že si taky někdo jiný jednou sáhne až na dno, je vše vyřešeno jednou větou. To je opravdu škoda. Trochu jako na divadle, kde je předem daný scénář i charakter osob. A každý dopředu ví, co má říkat a jak sám dopadne.

Čtenář tak může snadno získat pocit, že je mu celou dobu v knize cosi podsouváno a vnucováno. Psychologii některých postav totiž jejich rozhodnutí vůbec neodpovídají. Typické je to především u ženských hrdinek, jimž jsem nevěřila téměř nic. Samé intriky, manipulace, dokonce sebevražda… Teď asi správně namítnete: „Vždyť jsou to herečky! K těm přece afektovanost patří!“ No možná. Pravda, scéna, ve které kamarádky řeší, jak by se jedna z nich s pomocí vhodného partnera zbavila panenství, je jako vystřižená z Lady Fuckigham. Že by četba ze studentských let tak silně utkvěla v paměti autora? Ať už ale byly inspirační zdroje jakékoliv, silný vliv postupů typických pro drama je poměrně zřetelný.

Je však s podivem, že autor nesáhl po tom nejsilnějším nástroji – po dialozích. Těch je v knize jako šafránu a když už se nějaký objeví, nepřináší žádné nové informace a k svižnějšímu ději také výrazněji nepřispívá. Přesto je dílo V. Holance určitým způsobem strhující. Musíte však mít zálibu v kombinatorických operacích, abyste si mohli vychutnat jednotlivé variace, které spirálovitá kompozice knihy nabízí. Příběhy nejsou vždy úplně stejné, pohybují se v soustředných kruzích, pokaždé má ten následující o něco širší epický rámec, takže u třetího se můžeme bavit o novele. V ní už někteří hrdinové působí méně jako loutky a opravdu to vypadá, že činí ony „bolestné kompromisy“ občas i ze své vůle. Protože však určené charaktery zůstávají neměnné a tlak dějin nemá ani v jednom případě potenciál na tom nic změnit, spíš jen tak „hustolesovsky“ škodit, je odpověď na otázku z předsádky knihy, na koho že svalit zodpovědnost za naše osudy, nasnadě. Jak i napovídá jedna z postav: „To, co se mění, jsou kulisy a jejich scénografické provedení. Věřím, že se situacemi, s nimiž se máme konfrontovat, se setkáme v jakémkoli politickém prostředí. Často se vymlouváme na politiku. V prvé řadě ale musíme začít u sebe. Věci jsou na svých místech a my je nemůžeme vinit za to, kde stojí, když jsme je tam sami postavili.“

Pokud však nejste zrovna nadšený šachista či fanda do sudoku, budete si zřejmě muset jako já udělat pečlivý přehled všech postav, jejich pracovních pozic, motivací, politických postojů a vzájemně propletených mileneckých vztahů (tuším, že by to mohlo odpovídat jakémusi literárnímu ekvivalentu tzv. listu osob, který je vždy součástí scénáře a také se i dříve rozdával divákům, aby se při sledování hry lépe zorientovali).

Jistě není bez zajímavosti zmínit, že Herci se stali vítězným románem 17. ročníku Literární ceny Knižního klubu. Jak asi víte, tuto cenu vyhlašuje nakladatelství Euromedia Group jako formu podpory domácích začínajících autorů, nabízí jim možnost publikovat původní dílo, garantuje vydání a vyplácí prémii ve výši 100 tis. Kč. Oceněná práce má být dle pravidel soutěže „skutečně hodnotným dílem, na něž se neklade požadavek komerční úspěšnosti“. Dílo V. Holance uspělo v konkurenci 133 rukopisů, mezi nimiž nechyběly historické, životopisné či dobrodružné romány, thrillery, detektivky, pohádky, sci-fi a fantasy. Někdy se chce společně s naším předním sociologem-skeptikem Janem Kellerem zvolat: „Za co ty ceny vlastně dávají?“ Možná to bylo tentokrát za odvahu napsat v dnešní době něco jiného než kuchařku. Možná za novátorství v postmoderním prolínání literárních druhů. Možná za originální nápad s paralelním časem příběhů. V tom případě mají Herci své ocenění oprávněně. I když trochu víc literatury a méně divadla by knize neškodilo. Autor, profesí scénárista, sám přiznává, že držel „literární instrumenty“ v rukou poprvé, a tak není nikdy vyloučeno, že příště mu to půjde mnohem lépe.

Stejní hrdinové, jiná doba. Román Herci je komponován ze tří zápletek, které sice mají uzavřený děj, ale tvoří jeden celek. Próza se odehrává v atraktivním prostředí velkého pražského divadla, a přestože se třikrát vrátíme na podzim roku 1956, nejedná se o historický příběh, ale o látku, která se originálně vyjadřuje k současnosti, o dílo, které nahlíží na novodobou historii z nečekané perspektivy. Kniha využívá analogii herectví a lidské existence, zkoumá, nakolik moc, touha po slávě a strach o kariéru, ale i rodinné poměry korumpují lidské jednání. Důmyslně pojaté faustovské téma využívá novodobou historii jako jeviště, na němž sledujeme dramatické osudy těch, kteří bilancují svůj život, i těch, kteří stojí na začátku kariéry. První část Mefistova zrada se odehrává v reálném kontextu. V SSSR proběhl XX. sjezd komunistické strany, zazněl slavný Chruščovův projev. Přátelství mezi populárními herci naruší nečekaná emigrace jednoho z nich. Místo očekávané svobody totalitní moc razantně upevňuje svou otřesnou autoritu. Druhá část Vrchol věčného světla vychází z předpokladu, že díky atomové bombě si Německo udrželo své postavení v Evropě. Zatímco evropské země už získaly svobodu, v protektorátu se s německou pomocí drží u moci Emanuel Moravec a nálada ve společnosti spěje k vyřizování účtů. Poslední část Mnoho rozhněvaných mužů otevírá vizi Československa, které v roce 1948 postavilo komunistickou stranu mimo zákon. O osm let později stále rozdělenou společností otřásá krize a prezident Jan Masaryk se chystá činnost komunistů povolit. Žili bychom šťastnější život, kdybychom se narodili do jiné doby? Kdo je zodpovědný za bolestivé kompromisy – náš charakter, nebo existenční tlak, který tak rádi připisujeme dějinám? (anotace)

• Herci
• Autor: Václav Holanec
• Překlad: –
• Série: –
• Forma: hardback
• Počet stran: 368
• Cena: 259 Kč
• Vydal: Knižní klub, 2012