Co kdyby se zdánlivě nevinný příběh stal skutečností a původně fikční svět byl vaší každodenní realitou? A možná víc než to – stal by se pastí, ze které se budete snažit marně uniknout. Zlým snem, v němž nikdo další nevidí, že na nebi svítí dva měsíce…
 |
Příběh celkem předvídatelným způsobem pokračuje. Z díla mladé neznámé autorky, nazvané Kukly ze vzduchu, se stala literární událost. Hlavní redaktor Komacu i stínový autor Tengo se snaží svůj podvod udržet pod pokličkou.
Knížka jde na dračku a nová literární hvězdička, ukrývající svou pravou identitu pod pseudonymem Fukaeri, rozdává rozhovory, v nichž říká předem nacvičené odpovědi. Tato tajemná dívka na útěku, prokazující jinak v řeči fatální chyby v gramatice i větné stavbě, najde přechodné útočiště u Tenga, ale její úmysly nejsou tak nevinné, jak by se mohlo zdát. Ani druhá hrdinka příběhu, Aomame, neprožívá lehké časy a dokonce na chvíli uvažuje i o sebevraždě.
Poté, co vykonala svou tajnou misi a během fyzioterapeutického zákroku připravila o život Lídra jedné významné náboženské sekty, aby ho tak potrestala za násilí, spáchané na nezletilé dívce, musí opustit svůj domov a žít v utajení. Celé hodiny vysedává u okna, popíjí kakao a v naději vyhlíží do parku, zda tam opět nezahlédne Tenga, se kterým se touží setkat. Ti dva jsou k sobě neúprosně přitahováni a nic na tom nemění fakt, že se od základní školy mnoho let neviděli. Tehdy, v páté třídě, se totiž stalo něco, co je spojilo navždy.
A není náhoda, že se oba ocitli v nepřátelském paralelním světě 1Q84 (jak ho nazvala Aomame), jistě i to má svůj účel… A i když se v něm oba snaží žít stejně jako předtím, dějí se kolem nich podivné věci. Zdá se však, že si jich málokdo všímá. Lidem zřejmě trvá, než si uvědomí, že vlak jejich života byl výhybkou odkloněn na jinou kolej, a někteří to prostě nezaregistrují nikdy…
Kdo nečetl Knihu 1 a 2, nemusí se bát. Murakami vše důležité rafinovaným způsobem zopakuje, takže se čtenář poměrně rychle vpraví do děje. Poslouží k tomu zejména nová postava, detektiv jménem Ušikawa, najatý jistou náboženskou sektou, aby vypátral Lídrovu vražedkyni. Můžeme společně s ním trávit celé hodiny, pozorovat, co jí, v čem spí, jak analyzuje jednotlivé stopy a informace, až přijde i na to zvláštní spojení mezi Aomame a Tengem. Klobouk dolů, že si všiml i takové maličkosti, nicméně mé sympatie si stejně nezískal.
Ač bylo zřejmě autorovým záměrem nahlédnout prostřednictvím této postavy naše dva ústřední hrdiny z jiné perspektivy, zůstalo hlavně u pouhého „přežvýkání“ známých faktů. Mnohem zajímavější postavou je jeho protihráč a Aomamin ochránce – gay Tamaru. Toho můžeme poznat hlavně z telefonických rozhovorů, kterými si u Aomame ověřuje, jak se cítí a zda má vše, co potřebuje. A zatímco on je schopen přistupovat k novým událostem věcně a dokáže být pro splnění svého úkolu i velmi nelítostný, Aomame, působící předtím jako silná a nezávislá žena, jednající i v krajních situacích velmi chladnokrevně, se začíná chovat spíš iracionálně.
Odmítá se ze zcela pochybných důvodů přestěhovat do bezpečného bytu, dokonce vybíhá ven z úkrytu s pistolí v ruce a pronásleduje zcela nesmyslně Ušikawu, pak dokonce uvěří ve své „neposkvrněné“těhotenství a za otce dítěte označí Tenga, i když se vůbec nesetkali. A nakonec ani Tengo není žádný superhrdina, spíš takový balík, který s sebou nechá snadno manipulovat.
Hlavně ženám vždycky dovolí, aby si s ním dělaly, co chtějí, sám se nemá k činu, ani když k tomu dostane příležitost. Jistě, můžeme věřit, že už se jeho myšlenky upínají především k Aomame, a také si dost užil divokého sexu s Fukaeri, byť jen jedinkrát, než dívka zmizela z jeho života. K tomu zážitku se Tengo opakovaně ve svých úvahách vrací a komentuje sílu své tehdejší erekce a kvalitu ejakulátu, nic jiného se mu nevybaví, jako kdyby snad ani nic při tom necítil.
Vůbec jsou všechny milostné scény v knize zbaveny jakéhokoliv emočního náboje, žádná vášeň, nic, jenom suchopárný popis. Možná za tím stojí nějaká kulturní specifika, tak dobře zase japonské zvyky neznám, ale stejně zvláštně působí i mánie ženských hrdinek zkoumat své ochlupení v intimních partiích. Aomame se za to své – údajně nehezky narostlé – dokonce stydí a má kvůli tomu i noční můry.
Murakami se vůbec při popisu ženských postav soustředí na jejich fyzické rysy, takže se u většiny – včetně Aomaminých kamarádek – hlavně dozvíme, jaké měly boky a prsa. Konformní je i způsob, jak se ženy v románě oblékají. Všechny, včetně sportovně založené Aomame, nosí vytrvale kostýmky a lodičky na vysokých podpatcích. Možná to něco vypovídá o Japonsku 80. let minulého století, možná o Japonsku a jeho vztahu k tradici vůbec.
Už v prvních dvou knihách jsem si všimla, jak málo se v románě vyskytuje etnických prvků, mnohem víc převažují odkazy ke kultuře Západu. Pořád odněkud zní Janáčkova Symfonietta, Aomame čte Proustovo Hledání ztraceného času, v kinech běží americké filmy. Jen díky slabým náznakům se může čtenář upamatovat, že se příběh odehrává v Tokiu, a ne v nějakém evropském velkoměstě.
Dopravní kolapsy kvůli ucpaným dálnicím na předměstích, boj různých korporací o moc, hrozba náboženského fanatismu a neřešené sociálně patologické jevy – to nejsou problémy, které by trápily pouze Japonsko. Až na ta typicky znějící jména postav a dva tři výrazy se tedy žádná velká „exotika“ nekoná.
Snad proto se Murakami těší takové popularitě po celém světě a jeho díla jsou překládána do mnoha jazyků. Česky mu už také vyšlo několik knih a získal u nás i prestižní ocenění Nadace Franze Kafky. V současnosti patří mezi nejoblíbenější japonské autory, ačkoliv četba jeho díla 1Q84 není vůbec jednoduchá. Přestože třetí díl již není tolik přesycen retrospekcemi, stejně celý text působí trochu jako hustá džungle, a čtenář potřebuje opravdu ostrou mačetu, aby se tím prosekal.
Vyprávěcí tempo je víc než pomalé, snad aby měl čtenář možnost postupně odhalit všechny aspekty příběhu a vidět i to, co je mezi řádky. Jednotlivé střípky postupně skládají ucelenější obraz, i když kompletní nakonec nebude nikdy, některé náznaky zůstanou navždy zahaleny tajemstvím, což dodává knize na magičnosti, jiné do sebe konečně zapadnou.
Těm méně pozorným Murakami zopakuje i několikrát, co bylo řečeno, a pokaždé popostrčí čtenářovu mysl o maličký kousek dál. Je nezbytné přistoupit na tuto hru a nechat se napínat, ba i přijmout možnost, že v pomyslné džungli se dá snadno zabloudit. Murakami totiž přes všechny poučky o tvůrčím psaní zahlcuje čtenáře řadou detailů, které vůbec neposouvají hlavní děj, vkládá různé odbočky, jejichž význam je sporný, uvádí dlouhé rozhovory, plné banálních sdělení a nekonečných ujišťování. Na druhou stranu láká poutavými názvy kapitol, které připomínají svým formátem rčení a idiomy.
Samozřejmě je přitažlivý i leitmotiv knihy, kterým je hledání cesty ven z odcizeného světa. Kdo by občas na něco takového nepomyslel? Kdo by se nechtěl osvobodit od novodobých otrockých pout, kterými nás svazuje naše vlastní civilizace? Jenže žádný opravdový svět neexistuje, všechny jsou v podstatě sociálními konstrukty, a je jen na nás, jak moc se nám podaří od nich odpoutat. Murakami naznačuje, že úplné vymanění není možné, podobně jako se nedá vrátit dvakrát do stejné řeky.
To však Aomame a Tengo připustit nechtějí a o návrat zpátky do „svého“ světa se pokusí. A zatímco trochu ztřeštěně prchají k „výstupu“ někde na magistrále č. 3, dokud mají ještě tu možnost, tajemní Little People dál za nocí se dvěma měsíci vytvářejí své kukly ze vzduchu…
Název: 1Q84: Kniha 3
Autor: Haruki Murakami
Forma: hardback
Počet stran: 464
Cena: 359 Kč
Vydal: Euromedia Group – Odeon, 2013
