Až do té chvíle, než jsem si v jednom z četných novinových článků všiml názoru jedné čtenářky. To, že bez jakýchkoliv výčitek a kajícího se pohledu Harryho zařadila hned za Hobita, jako svou druhou nejoblíbenější knihu, to rozhodlo. Jakožto čtenář odkojený panem Tolkienem, jsem byl pevně rozhodnut vyvrátit ono prohlášení, a přesvědčit se o kvalitách Harryho Pottera na vlastní oči.

 Knihu jsem zakoupil v nejbližším knihkupectví. Jak jsem se prodíral stránkami mé bojovné naladění rychle opadávalo. Čekal jsem spoustu různých věcí, od plytkého děje po napodobeniny už vzniklých děl, ale nic z toho mne nepřipravilo na skutečný obsah knížky.

 Harry Potter je sirotek, který toho moc o svých rodičích neví, a to hlavně díky svým pěstounům strýčkovi a tetičce Dursleyovým, kteří  jsou snad prototypem maloměšťáků nové generace. Teta Petunie, je drbna první třídy, která, coby žena v domácnosti nemá celý den na práci, nic jiného, než pozorovat dění u sousedů (pro tuto činnost je speciálně vybavena dlouhým krkem, aby viděla přes plot), nebo šikanovat Harryho. Pan Dursley je ředitel továrny na vrtačky, den tráví nesmířně uspokojujícím pořváváním na podřízené. Oba Harryho nenávidí, stejně jako jeho rodiče (teda dokud žili). Důvod je prostý – rodina Potterových má totiž magické schopnosti. A uznejte, že to by bezúhonným Dursleyovým značně snížilo společenský kredit. Harry o svých schopnostech samozřejmě neví – rodiče mu zahynuly, když mu byl teprve rok, a Dursleyovy mu to nehodlají prozradit. To ovšem vede k zajímavým situacím (vykecávání se s hroznýšem atd.), protože, to, že o nich Harry neví, neznamená, že magické schopnosti nemá. Jeho jedenácté narozeniny, však udělají Dursleyovým čáru přes rozpočet – dostane totiž pozvánku ke studiu na prestižní čarodějné škole v Bradavicích…

Dopadlo to tak, že jsem si druhý den jel pro další díl. Je jedno jak moc mne pobouřilo vyjádření čtenářky zmiňované v úvodu, nakonec jsem musel uznat, že má v něčem i pravdu. Na knížce je na první pohled patrné, že je určena mladším čtenářům. Mluví k nim prostou, jednoduchou řečí tak typickou pro Hobita, takže nemusíte tápat ve slovníku cizích slov nebo slabikovat slovo na půl řádku, jak tomu občas u dnešní fantazy bývá (a co teprve u sci-fi). Hned od začátku se to v knížce hemží originálními nápady (viz mudlové) a postřehy. Jedna fáze mi sice trošku připomněla Enderovu hru O.S. Carda, ale jestli autorka Carda čte nevím. Každopádně můžu knížku vřele doporučit. Jo a taky se celkem zasmějete – celkem dost.

Poznámka na závěr:
 Pokud bych Harryho hodnotil, pouze z pohledu dítěte, nezdráhal bych se dát 10/10. Důvod je prostý – Harry donutil děti, aby odložily dálkové ovládání televizí, a otevřeli knihu. A navíc spíše fantasy než pohádkovou. Tím dal vzniknout spoustě nadějných čtenářů fantasy, a doufám, že snad i novým autorům. Jinými slovy, čím více knížek, které donutí děti číst, tím líp.