Harry Potter a Fénixův řád – Rowling Joanne K.

Na konci čtvrtého dílu se navrátil Pán Zla a tudíž je na fénixovi, aby znovu vstal z popela. Tímto fénixem je organizace, jejíž jméno bylo přisouzeno celé knize. Nevede ji nikdo jiný, než Albus Brumbál, ředitel Školy čar a kouzel v Bradavicích, který ji založil na ochranu spravedlivých před silami temnoty. Dokud se temnota nerozpohybuje, má Fénixův řád ještě dát pozor na patnáctiletého chlapce, jehož vlastní mysl rezonuje s napjatě očekávanými událostmi v kouzelnickém světě.

Skutečně, pátý díl je prvním, kde se staneme svědky drastických změn jak v Harryho světě, tak v jeho vlastní hlavě. Klouček s jizvou na čele na své okolí křičí, vyžaduje reakci na svoji osobu, občas si připadá, že tím nejstrašlivějším široko daleko je on sám. Navíc ho někteří stále považují za blázna, což ho rozčiluje nejvíc. V jeho mysli, která je občas vytěsňována myšlenkami jistého černokněžníka, se střídají dva proudy. Ticho před bouří a něco, co se již samo snaží bouří být. Který z těchto proudů bude převažovat v kouzelnickém světě? No, spíš to ticho…

Navzdory očekávanému klimaxu pramenícímu z ultradramatického závěru čtvrtého dílu se ještě nějakou dobu budeme muset obejít bez masového vraždění a mučení (sakra, sakra, sakra) páchaného přívrženci Vy-víte-koho, neboť Harry svým posledním útěkem opět dokázal něco, co v tuto chvíli potřebují čarodějové dobrodějové jako sůl – pozdržel síly nepřítele. Ovšem bylo by to ještě o něco lepší, kdyby Kornélius Popletal nepodléhal svým paranoidním představám a na chvíli uvěřil slovům Albuse Brumbála a neobklopoval se svými milovanými rádci typu Luciuse Malfoye. A smrtijedi nejsou navzdory opatrnosti pozadu. Oni totiž něco chtějí – a nikdo z nich se jako správný zmijozelák neštítí ničeho.

Sotva co se Harry vzpamatuje z mnohonásobného šoku u Dursleyových (dozví se o svých tajných ochráncích a odolá pokusům o vyloučení z bradavické školy), nastupuje do svého pátého školního roku. I když už teď je čtenář nasycen zajímavými zážitky, příběh sám začíná vlastně až ve škole, kde se rázem všechno odvíjí od jisté „milé dámy“, kterou na post učitele obrany proti černé magii dosadilo ministerstvo kouzel (dovolte, abych využil této příležitosti a Dolores Umbridgeové předal zlatou medaili za příšeru, stříbrnou za neuměla a bronzovou za padoucha) a která spolu se Snapem a Draco Malfoyem neúměrně vyžene nahoru úroveň podlosti v Bradavicích. Naštěstí si žáci řeknou, že vyučování jejího předmětu vezmou do vlastních rukou. K tomu se ještě přižene pár věcí jako otravování se zkouškami NKÚ, další Hagridovy nápady na ochranu tvorů kolem sebe, trocha výkonu Rona Weaslyho na famfrpálovém hřišti, který mu  v jedné koleji vynese píseň „Weasley je náš král“, a může nám být jasné, že máme o zábavu postaráno.

Abych už přešel k vlastnímu hodnocení příběhu. Tentokrát se podle mě autorka nedopouští žádných logických kiksů. Naopak, přes určitou upovídanost dokázala vytvořit příběh velice čtivý a dramatický, bez zbytečně přímočaré zápletky. Zcela vypustila pasáže na téma „kdo je Harry Potter a kdo lord Voldemort“, potlačila deus ex machina, jak jen to bylo možné, a  plasticky vylíčila přechod mezi dětským hraním na kouzelníky a válečným polem. Navíc k tomu přidala mnoho nového a oprášila některé staré hrdiny.

Rozhodně nečekejte nějakou změnu od schématu, v němž si Rowlingová vypomáhá kouzly na všechno možné (např. „Komnata nejvyšší potřeby“). Na druhou stranu proč ne, aspoň je v tom dobrá. Zato se mi pár věcí nelíbilo. Například ty, jež by se daly nazvat „syndromy Ohnivého poháru“, jako třeba „k čemu jsou vlastně Bradavice?“. Tím chci říct, samozřejmě, že výuka je v ději důležitá, minimálně kvůli již zmíněným NKÚ, ale samotná bradavická škola se postupně stává poměrně neužitečnou kýčovitou kulisou a děj by se mohl klidně (s „mírnými“ úpravami) odehrávat třeba v Kanadě nebo v Saudské Arábii.

Druhým příznakem je značně filmový popis scén, který se chvílemi jakoby přímo těšil na zpracování na stříbrném plátně. Třetím pak sice autentický, nicméně lehce neorganický vývoj postav a reálií (mezi jinými Harryho otec) a ještě to, že kniha by mohla být napsána s větší informační hodnotou – proč se Harry svoje velké tajemství musel dozvědět až na konci? Proč se to nestalo v půli knihy a po zbytek děje nad tím nepřemýšlel? Mám sice sérii rád, ale pocitu o dějové plochosti se také občas neubráním.

Celkově vzato, kniha je v mnoha věcech podobná předchůdkyni, ovšem převyprávěná s mnohem větší invencí. Asi si za to mohu i sám, když jsem očekával něco ještě dospělejšího. Nakonec jsem dostal příběh, u kterého jsem se v duchu řehnil víc než u čtvrtého dílu – i navzdory závěrečné tragédii jsem se nemohl ubránit pocitu, že z mnoha scén čiší optimismus. Jakožto potteromaniak mám stejně velké nutkání dát knize plný počet bodů, ale i v subjektivním hodnocení musím zachovat něco objektivního, takže….