Hanebný pancharti – Tarantino Quentin

Recenzovat tuto knihu se zpočátku zdálo velice obtížné. Před nějakou dobou už recenze na film samotný byla publikována (https://www.fantasyplanet.cz/clanek.asp?id=3086), takže otázkou bylo, jaký význam má číst scénář, když film jako takový jsem už viděl a hodnotil. Mezi stříbrným plátnem a papírovou stránkou je však propastný rozdíl. To, co držíte v ruce, není ani kniha, ani film, ale spojnice mezi nimi, která si snad musí vysloužit vlastní kategorii pro zařazení v literatuře, protože strohé scénáře ať filmových či divadelních her jsou pouhé polotovary, které slouží jako prostředek pro ztvárnění herci a režiséry. Myšlenkový obsah sice v textu již obsažený je, ale zároveň mu chybí vše okolo, co vzájemnou spoluprácí vytváří zajímavé a dobré umělecké dílo.

Při četbě Hanebných panchartů sice víte, kdo mluví, ale herecké výkony prostě nahradit nejdou. Ve čtenářově mysli se tedy vytvoří obrázek postavy filmu, ale kvůli absenci jakéhokoliv popisu jsou tyto figury závislé na představivosti, takže si musí každý sám domyslet třeba vzhled plukovníka Landy a podobně. Vzhled a chování každého herce právě podtrhuje jeho chování a vyvolává v divákovi větší emoce, kladné i záporné, než by zvládla replika. Navíc prostředí, kde se film odehrává, si čtenář bez popisu ani nemůže představit. Scénické poznámky jsou tedy jediné záchytné body, které čtenáři umožní vnímat nějaký pohyb postav v čase a prostoru. Ve snímku si Tarantino pohrává s napětím a natahuje ho jako rozteklý sýr za únosnou mez a právě takovéto scény, kdy divák ztuhle čeká s rukou s popcornem na půl cesty k puse na to, co se stane, se do strohého textu převést prostě nedají.

Krom toho Tarantino vymyslel pro roli poručíka Aldo Raina velice drsný slang, který v podání Brada Pitta zní skutečně luxusně. Ale abychom nezabíhali příliš do filmu, slang v knize nevynikne tak, jako na stříbrném plátně. V tomto ohledu je třeba vzdát hold předkladateli Petru Zenklovi, protože až z jeho doslovu se čtenář dozví, jakou práci s textem měl.
K panu Zenklovi totiž dorazil okopírovaný text scénáře, který Tarantino napsal, vytiskl, ale nějak se nezatěžoval s opravami, tudíž bylo třeba určit, kde je chyba záměrná, kde jde naopak o překlep a podobně.

Co v této knize naleznete oproti filmu navíc, jsou kupříkladu vynechané scény. Z textu se čtenář dozví spoustu dalších věcí, které byly nakonec z filmu vystřiženy a které toho dost vysvětlují. Všimli jste si na té spoustě plakátů v kině a všude jinde, že ta basebalová pálka je pokrytá nejen krví, ale i židovskými jmény a hvězdami? To a mnoho dalšího jsou drobné detaily, které se ve verzi pro kina neobjeví, čímž se dostáváme k tomu, že se vyplatí počkat na režisérskou verzi filmu na DVD.
V první polovině knihy není změn příliš, ale pomyslná druhá část se nese v duchu velkých odklonů od původního scénáře. Čtenář tedy může vidět krásnou ukázku rozdílu mezi teorií a praxí, neboli jak vypadá scénář před natáčením a po natočení. Největší změnou prošel úplný konec, protože monstrózní finále v pařížském kině změnil Tarantino takřka celé, přidal víc krve, ohně, výbuchů, aby tak vytvořil nejvíc šokující konec válečného filmu vůbec.

Proč tedy tuto knihu vůbec číst? Důvodů je mnoho. Jednak může sloužit jako laciná (a legální) náhražka za filmové zpracování, která však není a nikdy nebude zcela úplná. Nebo se dá číst skutečně jako filmový scénář plný nezapomenutelných hlášek a vyhrocených dialogů od slavného Quentina Tarantina. V tomto snímku se opět stává velkým dítětem na filmovém písečku a hraje si s nácky, střelnými zbraněmi, SS a dynamitem podle svého uvážení, jímž dává najevo, jak moc nemá rád mainstream. Za což je velice oblíbený, protože nabízí divákovi (teď vlastně už i čtenářovi), co se mu líbí, co by rád viděl a hlavně co chce vidět, a to ve svém vlastním podání, díky němuž jsou jeho díla skutečně oblíbená a snímek Hanebný pancharti si už vysloužil nálepku hit letošního léta.

Knihu tedy stojí za to přečíst. Už jenom proto, aby ti, kteří viděli snímek, mohli porovnávat. Těm, kteří do kina nechodí, naopak tato kniha poskytne částečné vysvětlení, proč se o tomto snímku tolik mluví. Zároveň je ale třeba přijmout fakt, že text není knihou v pravém slova smyslu, tudíž jeho přečtení trvá jen o několik hodin víc, než trvá samotný snímek. Rozdíl mezi nimi je tedy také v tom, že po odchodu z kina vám zůstanou jen zážitky, po zavření knihy zůstane titul v poličce a bude čekat, až zase dostanete chuť přečíst si o zastřelení několika nácků.