Gormenghast I – Titus Žal – Peake Mervyn

Nevím jistě, proč tomu tak je, ale pokud existuje něco jako „gen spisovatele fantasy“, pak musí kolovat v žilách britského národa. Stěžejní díla britských autorů nás neustále překvapují  (možná se ve Velké Británii prostě snadněji zvencnete). Nemusíte mít tamější autory vyloženě rádi, ale styl jim upřít nemůžete.

Trilogie o Gormenghastu vychází v tomto ohledu ze skutečného prvopočátku „literárně krásné“ podoby žánru. Abych vás však varoval – kniha neobsahuje žádné klasické nadpřirozené motivy, nejdůležitější je její atmosféra a „architektura“. Ozvěny těchto dvou základních elementů můžeme vysledovat třeba u Terryho Prattcheta nebo u Chiny Miévilla, v jehož souvislosti byl u nás Gormenghast několikrát připomínán. Samozřejmě, forma samotná je stejně odlišná, jako jsou formy Eddingse nebo Jordana odlišné od poetiky Tolkiena.

Místo, podle něhož se jmenuje celý příběh, má několik rovin. Jednak je to samotný izolovaný  hrad, majestátný a děsivý zároveň, v jehož podhradí žije podivně jednoúčelová společnost Řezbářů a v jehož chodbách zase žijí generace sloužící hrabskému rodu Žalů. Druhou rovinou pak je nesmiřitelný řád pravidel a povinností, jemuž musí být každý – a zvláště hrabě Žal – bezpodmínečně oddán. A co je klíčové pro příběh, jsou současné postavy, jejichž kombinace vytváří smrtící vyhlídky pro staré tradice. Jsou to archetypální a přitom „živoucí“ figury jako hrabě Katafalk, jeho sluha Kříst (na obyvatele Gormenghastu až příliš živý), Křístův nepřítel kuchař Bachoř (bohužel, překlady jmen jsou trochu slabinou českého vydání, nejhůře to asi odnesl uhihňaný doktor  Prunesqallor = Šmidrkal) a mnozí další. Tahle společnost vás přesvědčí, že „utrpení knížete Sternenhocha“ bylo v zásadě docela veselé. Avšak pravým „žolíkem“ v této partičce karet je Koncíř, mladý pomocník v kuchyni, jenž se v den narození Katafalkova syna Tita vydá na cestu, v níž vidí šanci na získání moci. A skutečně, odhalováním lidí kolem sebe, špehováním a vlastní podlostí se brzy stává čím dál tím váženější osobou a přitom kolem sebe roztáčí kolečka všemožnými směry.

Knihu rozhodně mohu doporučit pro její citlivě vykreslenou atmosféru, popisy a psychologii charakterů (má oblíbená pasáž je sonda do myslí zúčastněných postav). Gormenghast je možná jen jediný hrad, ale lidská psýcha jej ztvarovala do prostředí neobvyklé rozmanitosti světa, stojícího sám o sobě. Vady bych viděl jen dvě. Stejně jako Pán prstenů se jedná o dílo poplatné době v délce a přímočarosti příběhu. Navíc první díl toho příliš nevyřeší, hlavně naladí na další díl. Raději si první díl nekupujte, pokud nejste rozhodnuti pro celou trilogii. Myslím si, že další díly budou stát za to. Klasiku je možná těžké hodnotit, i tak svůj soud považuji za zcela upřímný.