Půlelf Thompson, lodivod Andres a Floyd Bartlett jdou do Gordonovy země. Každý má jiné důvody, ale cíl mají společný – vyhnat Paedwanky, kteří ji okupují. Stará nepřátelství a křivdy jsou zapomenuty a orkové, goblini, elfové a lidé z Arkastie a z Barro jsou nuceni spolupracovat, protože „mořský národ“ nezná slitování. Netrpělivě očekávaná událost letní sezóny je konečně tady.
„Nevím, jestli je vám známo, co se stalo v Gordonově zemi. Usadilo se tam pět tisíc arkastských kolonistů. Pak přišli paedwankové a kolonisty zotročili. Nejsem si jist, jestli tomu slovu rozumíte. Zotročili: to znamená, že muže donutili pracovat na polích i na nesmyslných paedwanských stavbách. Nutí je dřít tak, až umírají vyčerpáním. Ženy znásilňují. Každý den, pořád.“
Hořící přízraky začínají poměrně ponurým předjařím a plynule navazují na konec Plotů z kostí. Andres je otrokem v nově budovaném paedwanském městě na pobřeží, stejně jako jeho Karin, kterou se vydal zachránit a která nakonec zachránila jeho. Závěrečný díl trilogie se soustředí především na jeho osudy, Andres totiž hraje v celé trilogii velmi důležitou, možná dokonce klíčovou roli. Ochuzeni však nejsou ani ostatní hrdinové ze světa Krvavého pohraničí a naplní se i jejich osudy, byť mnohdy docela nečekaným způsobem.
„Vdova Gilmová nebude ráda. Nebude ráda, že jsem přímo na ulici zabil cizího člověka. Ale stejně tě zabiju, Bulíku.“
Kvůli celkové koncepci světa Krvavého pohraničí je samozřejmě lepší před Hořícími přízraky přečíst alespoň první dva díly trilogie (0) Gordonova země, některé postavy (Inge, Karay, Vírkynys, Šídlo Rufus) se sice v celé trilogii poprvé objevují právě v Hořících přízracích, ale dějem se pouze mihnou a není tedy nutné číst předchozí povídky nebo romány objasňující jejich osudy. Floyd Bartlett a jeho přátelé jsou tentokrát vedlejšími postavami a závěrečným dílem se také spíš projdou, Vladimír Šlechta jim nedal tolik prostoru jako v Zahradě sirén, zato Thompson je opět jednou z hlavních postav a vytváří tak s Andresem tandem dvou hlavních hrdinů. Než jeden začne čtenáře nudit, už autor sahá po tom druhém. Znalce světa Krvavého pohraničí pak nepřekvapí, že se v Hořících přízracích nesetkají s Rogerem Schniregou (1). Ten už svůj úkol splnil.
Hořící přízraky jsou zdaleka nejtlustší svazek ze světa Krvavého pohraničí a na 488 stranách je tedy dost prostoru k zaříznutí celé řady postav, respektive vedlejších dějových linií. Mnoho „starých známých“ z předchozích dílů Vladimír Šlechta odložil takříkajíc cestou a je otázka, kdy a zda vůbec se k nim vrátí. Narozdíl od Sapkowského Paní jezera autor Hořících přízraků své postavy ukočíroval obstojně a nemusel je všechny zmasakrovat.
„Dobrou službu jsem vám sehnal, což?“ řekl ztěžka. „Tady vidíš, Danny, co znamená přátelství. Neznamená nic. Dodržel jsem všechno, co jsem slíbil. A co mám? Nic. Nemám nic.“
Když už je řeč o Sapkowském, také Vladimír Šlechta používá ve svých románech při vykreslení jednotlivých národů a ras vybrané prvky ze skutečných dějin: elfové vypadají a chovají se jako indiáni, orkové zase jako domorodí obyvatelé Afriky, Pterrové ze všeho nejvíc připomínají Aztéky a Paedwankové jsou povedenou variací na španělské conquistadory mluvící italštinou. Ač se to na první pohled nezdá, dohromady to funguje docela dobře. Logicky, jak říkáme my vzdělanci. Další paralelou k Zaklínači je mezigenerační konflikt mezi mladými elfy a jejich rodiči.
„Kam zmizeli? Proč už tu dávno nejsou? Do hajzlu! Do prdele! Naverboval jsem padesát elfů, a najednou jich mám jen čtyřicet. Ti zbylí jsou teď pěkně vyjukaní. Začíná jim docházet, že tohle už není sranda. Craech Seeikha hledá způsob, jak by z toho vycouval se ctí. On ty elfíky a elfinky odvedl na vejlet, chápeš?“
Vladimír Šlechta si do budoucna zvedl laťku zase o něco výše, protože Hořícím přízrakům není co vytknout a je poznat, že od Zahrady sirén dotáhl svůj styl k dokonalosti. Román začíná masakrem půlorků z Hengerone, děj poté vyvrcholí zhruba v polovině jednou z nejlepších pasáží románu (část nazvaná „Tři dny v Likariu“) a poté už neodvratně směřuje ke katastrofě v podobě rozhodujícího střetu mezi obyvateli Krvavého pohraničí a Paedwanky. Bojové scény jsou podány naturalisticky, jediné, bez čeho bych se obešel, byla jedna scéna ze závěrečné bitvy, která byla až příliš „na efekt“. Děj postupuje dynamicky vpřed, autor se nezdržuje obsáhlými popisy okolí ani román nenatahuje o nadbytečné prvky mající zvýšit prodejnost (2) nebo o otřepaná klišé. Všechny postavy jsou dostatečně prokreslené a odlišné, snad s výjimkou Fitzroyů, kteří mi splývají v jeden celek. Už dlouho se mi při čtení fantasy nestalo, že bych se obával o nějakou hlavní postavu až do konce.
Vladimír Šlechta v Hořících přízracích splétá tři hlavní dějové linie, celek působí přehledněji než spleť mnoha dějových linií v Zaklínači, rozdíl je však ve výše naznačené koncepci světa Krvavého pohraničí. Sapkowski se rozhodl Paní jezera svět zaklínače Geralta definitivně uzavřít, protože svého hlavního hrdinu nesnášel. Ne tak Vladimír Šlechta.
Z přehledné časové osy dějin Krvavého pohraničí se dá vyčíst minimálně to, že mezi koncem Hořících přízraků a událostmi popsanými v povídce „Ex-orkista“ je mezera sedmi let. Ani nemusím dodávat, že do takové mezery se dá ještě leccos nacpat, navíc sám autor už dopředu potvrdil, že se do světa Krvavého pohraničí vrátí minimálně dvakrát (3). A to je dobrá zpráva. Někdo by teď mohl namítnout něco o komerci a snaze vydělat na „nekonečném“ cyklu, ale upřímně, uznávaný autor by musel mít opravdu dobrý důvod, aby sám od sebe ukončil fanoušky i kritiky dobře přijatý cyklus příběhů z Krvavého pohraničí, nota bene v situaci, kdy se jeho styl každou další knihou zlepšuje. A dokud jsou všichni zúčastnění – autor, nakladatel i čtenáři – spokojeni, pak je to v pořádku. Dokonce i nevyústění dějové linie Daniela má svou logiku a smrdí pokračováním právě v tzv. „Kukaččích mláďatech“.
Co se týká technické stránky, obálka Hořících přízraků je velmi podobná obálce Válečné lsti a marná sláva, obálky Michala Ivana mi ke světu Vladimíra Šlechty ladí víc než obálky Jana Patrika Krásného. Kromě toho se mi zdá, že paperback od Brokilonu vydrží trochu víc než paperback od Strak na vrbě. Kniha se čte dobře i díky bezchybnému pravopisu, autorovi se sice hned dvakrát podařilo zaměnit jména podstav, ale není problém si dosadit ta správná a mnozí si toho ani nevšimnou. Čtenář má k dispozici i několik mapek, takže není odkázán jen na slovní popis (4), jiné vnitřní ilustrace však (naštěstí) chybí. Cena se přes změnu vydavatele drží na velmi přijatelné úrovni.
Hořící přízraky jsou důstojným vyvrcholením trilogie Gordonova země a po Krvavém pohraničí asi nejlepší Šlechtova fantasy kniha. Originální „zálesácká fantasy trilogie“, která by neměla uniknout pozornosti žádného čtenáře české fantasy. Vladimír Šlechta opět překonává ostatní české autory. Nefilozofuje ve svých textech jako Sapkowski, ale nenásilně přivádí čtenáře ke složitějším úvahám. Šlechta má vlastní, stejně kvalitní styl. Často jsem slýchával, že nám chybí „český Sapkowski“. Po dočtení Hořících přízraků si tím už vůbec nejsem jistý. Máme Šlechtu.
0) De facto jde o románovou trilogii s nultým povídkovým „předkračováním“ s názvem Nejlepší den, mapující ve čtyřech povídkách osudy Thompsona a jeho „rodiny“. Do Nejlepšího dne se nevešla ještě „Zimní zakázka“, povídka vyšla v Drakobijcích V.
1) Jak uvádí v rozhovoru sám Vladimír Šlechta: „Když píšu, tak „jsem“ Rogerem nebo Thompsonem. Oba jsou mi velice blízcí. Nemůžu však napsat příběh, ve kterém vystupují oba najednou. Nemají se totiž rádi. Opravdu se nemají rádi, není to jen nějaké „jiskření“. Ve svých fiktivních životech si raději jdou z cesty.“
2) Například akční scény nejsou v Hořících přízracích samoúčelné a některé působí až překvapivě umírněně. Na romantiku už v knize prakticky nezbyl prostor.
3) Dlouho ohlášený je Nejhorší den, původně sbírka autoparodických textů o osudech Thompsona a jeho „rodiny“ (jeden možný úryvek je k nalezení na www.krvavepohranici.cz). Z doslovu Hořících přízraků jsem však nabyl dojmu, že půjde spíš o standardní román. No a pak tu jsou ještě čtyři kukaččí mláďata a zkáza Thonnieriky. Snad dojde i na sbírku povídek popisující osudy Jonniho, který z pohraničí zmizel povídkou „Stará válka“.
4) Zajímalo by mne, jestli se někdy dočkáme kompletní mapy Krvavého pohraničí. Když už se jí – podotýkám přes protesty – dočkal i Andrzej Sapkowski…
