Clive Barker opět překvapuje, přestože od něho nic jiného ani čekat nelze. Zatímco loni se mohl český čtenář seznámit s jedním z jeho prvních velkých románů – Utkaným světem, letos vyšel román značně novější. A také značně odlišný.
Rod Gearyů je něco jako královská rodina Spojených států. Jsou obdivováni, nenáviděni, věčně pronásledováni tiskem a přitom nedotknutelní. Amerika v nich vidí sama sebe – jak se z prostého chudáka stal poctivou prací úspěšný boháč. To, že tento rod takřka ovládá dění ve světě a že jeho praktiky ani peníze zas tak „poctivé“ nejsou, je něco, co ví už jen málokdo. Možná je něco pravdy na tom, že mají pokřivený charakter a krvavou minulost, především však mají moc – a to je to, co se počítá. Avšak mladá Rachel toho tolik o jejich historii a charakterech neví a ani ji to nezajímá. Ji zajímá jen jeden z členů Gearyů, který ji požádal o ruku. Chudák holka ještě netušila, do čeho to jde…
Rod Barbarossů tu byl dříve, než se lidé naučili chodit po dvou. Zda jsou to sami bohové, či bohy stvořeni, neví možná ani oni sami. Každopádně mají moc – moc nad lidmi a schopnosti, jež fyzika nikdy nedokáže vysvětlit. Oni jsou těmi tvory „mezi nebem a zemí“. Kdysi měli chrámy a oddané uctívače, avšak technický rozvoj devatenáctého a dvacátého století je přesvědčil o nutnosti držet se v pozadí. A zřejmě by tomu bylo i nadále, nebýt „marnotratného“ syna Galiley. Byl to on, kdo – kvůli své nerozvážnosti – dosáhl rozkolu v rodině. A aby toho nebylo málo, své služby upsal tehdy ještě neznámému zakladateli rodu Gearyů…
Dva rody, každý jinak mocný. Dva lidé, kteří jsou „černými ovcemi“ těchto dvou rodů. Nešťastný muž a nešťastná žena. Láska a Nenávist mohou znovu začít vyprávět tolik známý příběh…
Clive Barker je jeden z mála amerických autorů fantastiky, který zřejmě bude vždy své čtenáře překvapovat. Ať v dobrém či ve zlém, skoro každá jeho kniha vyvolá rozporuplné reakce. Ať už se jedná o velkou a náročnou Imagiku, krvavé a lehce perverzní Knihy krve či román pro mládež Abarat, čtenář vždy narazí na něco, co od autora nečekal nebo na co nebyl zvyklý. Talent na překvapování a široký záběr literární tvořivosti je něco, co Barkerovi nikdy rozhodně nechybělo. A román Galilea to jen potvrzuje.
Asi to nejzákladnější, co byste měli vědět, je, že nejde o klasický horor. Základní motivy by tu sice byly, ale děs a hrůza? To opravdu ne. Příběh pomalu začíná, pomalu pokračuje a pomalu končí. Možná se vám občas zvedne žaludek, možná vás chvílemi lehce zašimrá v zátylku, ale bát se rozhodně nebudete.
Druhou základní informací je, že tentokrát si na vás Barker připravil takřka společenský román, což se rozhodně neshoduje s tvorbou, kterou byste u něho čekali. Ovšem jeho pokus o mainstreamovou literaturu dopadl nadmíru úspěšně, alespoň co se čtivosti týče. Se zápletkou je to už horší, jenže to si uvědomuje i sám autor, takže vše vynahrazuje vynikajícími dialogy a zajímavou koncepcí vyprávění. Hlavním tahounem tohoto románu je právě autorův jazyk, se kterým pohybuje natolik mrštně, že vám ani nepřijde, že má kniha sedm set stran. Příkladem je už úvod, který čítá něco přes sto stran a kde se dočtete jenom to, že se hlavní postava odhodlá k vyprávění následujících událostí. Ovšem to „jenom“ se čte jedním dechem. A není to napínavostí textu, ale lehkostí, s jakou je psán. Nebudeme si nic nalhávat, Barker prostě tvořit umí, a to především ne obyčejně. Jeho texty jsou vždy plné imaginace, fantazie, pitoresknosti a lehkého mrazení v zádech. To je to, co dělá Barkera Barkerem. To je taky důvod, proč je zároveň tak oblíbený i zatracovaný. Někdo u něho plesá nadšením, jinému se protáčejí oči v sloup. Já osobně se řadím mezi ty plesající, ale to je vedlejší.
Překlad ani technické zpracování dojem z knihy naštěstí nekazí, alespoň do jaké míry mohu soudit bez znalosti originálu. Problém může pro někoho být obálka, která patří k jinému Barkerovu románu (konkrétně Cabal: Noční rasa), tentokrát však, kupodivu, podle mého názoru, celkovou atmosféru knihy jen podtrhuje.
Galilea osloví jen čtenáře, kteří mají rádi „krásnou“ literaturu nebo patří k fanouškům Cliva Barkera. Je ve svém důsledku rodinnou ságou. Sice netradiční, ale nijak převratně originální. Kdo má rád akci, spletitý děj a promyšlenou zápletku, knihu s největší pravděpodobností nedočte a jestli ano, nebude z ní dvakrát nadšený. To ovšem neznamená, že je Galilea špatná – to rozhodně ne. Prostě je určena jen konkrétní cílové skupině s určitým vkusem. Osobně si myslím, že především čtenářům s dobrým vkusem.
Velice zajimava recenze, ale jedna vec je jistea – Barkerovi fanousci (kolik jich tady v CR asi tak je… :-))) zhltnou mistrovi vsechno.A co se tyce 7/10…mno to dost malo, navic argumenty proto jsou v recenzi dost nepresvedcivyJa davam 9/10!!!
no Barker taky patří k autorům, kteří prodávaj svou kůži zbytečně draho, protože podle mě má kvality na to, aby se prodával ve větším množství. Ale už se k němu postupně propracovávám aspoň přes knihovny.
Těch sedum není proto že by se mi kniha nelíbila, ale proto že podle mého názoru neosloví všechny čtenáře. Je totiž prakticky o ničem a o lásce. Tři z deseti čtenářů knihu zřejmě zahoděj. Já z ní byl nadšený.
4 martin br.
nj…to je ale dost podivneFausta by zrejme take vestina lidi zahodila, a hodnotit ho 7/10 by asi byl dost velky omyl…
Jenže já bych ani faustovy nedal 10/10. Navíc Faust už je literatura, která už ani hodnotit nejde.
Ale jinak máte stoprocentně pravdu a já se omlouvám – hodnotil jsem knihu ve srovnání se světovou literaturou a to bylo špatně. Když budu hodnotit Galileu jen v rámci fantastiky zaslouží si rozhodně 8/10. Teď už ale neustoupím ani o píď :)P.S. Omlouvám se za to dvakrát “už” – to mi ujelo.
Mohly by se nekdy debaty tocit kolem neceho jineho nez kolik kdo dal nejakych bodu v hodnoceni? Snazime se udelat v tom system, ale hadat se o kazdej bodik je naprostej nesmysl. Zalezi na textu recenze.
O. Jireš – hádat se o každý bodík je sice nesmysl, ale opravdu bys měl vyslyšet čtenáře FP a přitlačit na recenzenty, ať posunou těžiště hodnocení, tam kde má být – tzn. průměr by měl být opravdu 5 bodů (jak teď konečně ukázal Ivo Poledník v recenzi na Medka) a ne 7. A dvě recenze na jednu chybu rozhodně není chyba (jak jsem tu někde četl), právě naopak, já bych klidně snesl i víc verzí od různých lidí.
ééé teda “dvě recenze na jednu KNIHU není chyba” sorry
Dát 7 nebo 8/10 knize, která je dle slov recenzenta “o ničem a o lásce”? Zajímavé…
Aiax: Těžiště jsem posunul, akorát že jsem Galileu srovnával s literaturou v širším pojetí. Tam si myslím že těch bodů je akorát – kniha dostatečně přesahuje průměr ovšem chybí jí děj, což je docela základ. Pro mě je 7 bodů jako tři a půl hvězdičky z pěti a 8 jako čtyři z pěti. Což už je rozdíl, alespoň pro mě.P.S. Za víc recenzí by byly vděční všichni, ale kde najít recenzenty?petr: Dějou se i zajímavější věci. Například pondělí.
Aiax: Těžiště jsem posunul, akorát že jsem Galileu srovnával s literaturou v širším pojetí. Tam si myslím že těch bodů je akorát – kniha dostatečně přesahuje průměr ovšem chybí jí děj, což je docela základ. Pro mě je 7 bodů jako tři a půl hvězdičky z pěti a 8 jako čtyři z pěti. Což už je rozdíl, alespoň pro mě.P.S. Za víc recenzí by byly vděční všichni, ale kde najít recenzenty?petr: Dějou se i zajímavější věci. Například pondělí.Ondřej Jireš: Nahoď téma, rád s tebou pokecám
Sorry za ten dubl – nějak mi protestuje technika.
recenze
Ciselne hodnoceni je totiz strasne osemetna vec!!!!
Ono jakékoliv hodnocení je ošemetná věc 🙂
?/10
http://pes.internet.cz/scifi/clanky/42338_0_0_0.htmljen dukaz meho tvrzeni, ze tahle kniha je proste minimalne osmickova…
Jasně – už jsem o tom tady taky mluvil.