Galilea – Barker Clive

Rod Gearyů je něco jako královská rodina Spojených států. Jsou obdivováni, nenáviděni, věčně pronásledováni tiskem a přitom nedotknutelní. Amerika v nich vidí sama sebe – jak se z prostého chudáka stal poctivou prací úspěšný boháč. To, že tento rod takřka ovládá dění ve světě a že jeho praktiky ani peníze zas tak „poctivé“ nejsou, je něco, co ví už jen málokdo. Možná je něco pravdy na tom, že mají pokřivený charakter a krvavou minulost, především však mají moc – a to je to, co se počítá. Avšak mladá Rachel toho tolik o jejich historii a charakterech neví a ani ji to nezajímá. Ji zajímá jen jeden z členů Gearyů, který ji požádal o ruku. Chudák holka ještě netušila, do čeho to jde…

Rod Barbarossů tu byl dříve, než se lidé naučili chodit po dvou. Zda jsou to sami bohové, či bohy stvořeni, neví možná ani oni sami. Každopádně mají moc – moc nad lidmi a schopnosti, jež fyzika nikdy nedokáže vysvětlit. Oni jsou těmi tvory „mezi nebem a zemí“. Kdysi měli chrámy a oddané uctívače, avšak technický rozvoj devatenáctého a dvacátého století je přesvědčil o nutnosti držet se v pozadí. A zřejmě by tomu bylo i nadále, nebýt „marnotratného“ syna Galiley. Byl to on, kdo – kvůli své nerozvážnosti – dosáhl rozkolu v rodině. A aby toho nebylo málo, své služby upsal tehdy ještě neznámému zakladateli rodu Gearyů…

Dva rody, každý jinak mocný. Dva lidé, kteří jsou „černými ovcemi“ těchto dvou rodů. Nešťastný muž a nešťastná žena. Láska a Nenávist mohou znovu začít vyprávět tolik známý příběh…

Clive Barker je jeden z mála amerických autorů fantastiky, který zřejmě bude vždy své čtenáře překvapovat. Ať v dobrém či ve zlém, skoro každá jeho kniha vyvolá rozporuplné reakce. Ať už se jedná o velkou a náročnou Imagiku, krvavé a lehce perverzní Knihy krve či román pro mládež Abarat, čtenář vždy narazí na něco, co od autora nečekal nebo na co nebyl zvyklý. Talent na překvapování a široký záběr literární tvořivosti je něco, co Barkerovi nikdy rozhodně nechybělo. A román Galilea to jen potvrzuje.

Asi to nejzákladnější, co byste měli vědět, je, že nejde o klasický horor. Základní motivy by tu sice byly, ale děs a hrůza? To opravdu ne. Příběh pomalu začíná, pomalu pokračuje a pomalu končí. Možná se vám občas zvedne žaludek, možná vás chvílemi lehce zašimrá v zátylku, ale bát se rozhodně nebudete.

Druhou základní informací je, že tentokrát si na vás Barker připravil takřka společenský román, což se rozhodně neshoduje s tvorbou, kterou byste u něho čekali. Ovšem jeho pokus o mainstreamovou literaturu dopadl nadmíru úspěšně, alespoň co se čtivosti týče. Se zápletkou je to už horší, jenže to si uvědomuje i sám autor, takže vše vynahrazuje vynikajícími dialogy a zajímavou koncepcí vyprávění. Hlavním tahounem tohoto románu je právě autorův jazyk, se kterým pohybuje natolik mrštně, že vám ani nepřijde, že má kniha sedm set stran. Příkladem je už úvod, který čítá něco přes sto stran a kde se dočtete jenom to, že se hlavní postava odhodlá k vyprávění následujících událostí. Ovšem to „jenom“ se čte jedním dechem. A není to napínavostí textu, ale lehkostí, s jakou je psán. Nebudeme si nic nalhávat, Barker prostě tvořit umí, a to především ne obyčejně. Jeho texty jsou vždy plné imaginace, fantazie, pitoresknosti a lehkého mrazení v zádech. To je to, co dělá Barkera Barkerem. To je taky důvod, proč je zároveň tak oblíbený i zatracovaný. Někdo u něho plesá nadšením, jinému se protáčejí oči v sloup. Já osobně se řadím mezi ty plesající, ale to je vedlejší.

Překlad ani technické zpracování dojem z knihy naštěstí nekazí, alespoň do jaké míry mohu soudit bez znalosti originálu. Problém může pro někoho být obálka, která patří k jinému Barkerovu románu (konkrétně Cabal: Noční rasa), tentokrát však, kupodivu, podle mého názoru, celkovou atmosféru knihy jen podtrhuje.

Galilea osloví jen čtenáře, kteří mají rádi „krásnou“ literaturu nebo patří k fanouškům Cliva Barkera. Je ve svém důsledku rodinnou ságou. Sice netradiční, ale nijak převratně originální. Kdo má rád akci, spletitý děj a promyšlenou zápletku, knihu s největší pravděpodobností nedočte a jestli ano, nebude z ní dvakrát nadšený. To ovšem neznamená, že je Galilea špatná – to rozhodně ne. Prostě je určena jen konkrétní cílové skupině s určitým vkusem. Osobně si myslím, že především čtenářům s dobrým vkusem.