V závěru Letního stromu se jeho mladí hrdinové, které předtím přivedl mág Loren Stříbroplášť do světa Fionavary, vrátili zpět do svého světa. Obohaceni o nové zážitky, poznanou krásu a magii. Ale také plni ran, s nimiž bude třeba se vypořádat, za něž se bude třeba pomstít. Je jen otázkou času, kdy se do kouzelného světa znovu vrátí…
Ještě nedávno si bylo možné stěžovat, jak je Gavriel Guy Kay na našem knižním trhu přehlížen a jaká je to škoda. Nyní si naopak můžeme ztěžovat, že v rozmezí necelého jednoho měsíce se na pulty dostávají hned dva tituly tohoto žijícího klasika kvalitní fantasy. Proč? Protože náš trh je malý a extrémy mohou uškodit tak i tak.
Naštěstí jsou obě knihy, o něž se jedná, natolik kvalitní, že ční vysoko nad zbytkem aktuální produkce. Nehrozí tedy snad, že by si vzájemně „kradly“ zájemce. Navíc se jedná o díla spadající do poněkud odlišných kolonek (a navíc je dělí jednadvacet let) – talpressácká Ysabel je moderním zamyšlením nad úlohou historie a vyprávění příběhů v našich životech, v Argu připravený Potulný oheň zase pokračováním jedné z nejlepších klasických fantasy všech dob.
Přesto jsou obě knihy příbuzné a neškodí to připomenout. A nemám na mysli pouze špičkové vypravěčské umění autorovo. Ysabel totiž může být vnímána jako malý dovětek k trilogii, kterou se Kay v žánru uvedl. Setkáme se s dvojicí již známých postav a i některé motivy budou čtenáři povědomé. Ten se však přesto nemusí obávat, že by se snad četbou Ysabel nějak ošidil požitek z Fionavarské tapisérie.
Skutečnost, že Zlo bude poraženo, případně nějaké drobné náznaky o osudech některých postav opravdu nejsou tím, co by mohlo znehodnotit naše vnímání této trilogie. Minimálně to o porážce Zla nemůže za spoiler považovat snad nikdo.
Mnohem důležitější jsou spíše drobné dílčí zápletky, jazykové mistrovství, úžasné obrazy a vůbec požitek z magického světa, do něhož nás Kay zavádí. Tedy věci, které lze vychutnávat i opakovaně – a Fionavarská tapisérie zatím k podobným návratům svádí více než úspěšně. A přesně ty věci, v nichž autor exceluje.
Potulný oheň totiž nejen že přináší opět na starých mýtech a jejich jazyce založený příběh, který disponuje svou vlastní vnitřní poezií (ostatně o tom jsme psali již v recenzi na první díl: https://fantasyplanet.cz/clanek.asp?…), ale také mnohem hlubší ponor do světa Fionavary a jeho hrdinů.
Nejprve zjistíme, jaké následky mělo zajetí Jennifer samotným Rakothem Maugrimem, Kimberly přivolá největšího z Válečníků, tragickým osudem stíhaného Artuše, a nakonec se celá pětice Toronťanů zapojí do probíhajících válečných operací proti silám Zla. Každý svým vlastním způsobem.
V nich se naplno ukazuje, že Kay umí stejně dobře vytvářet magickou atmosféru, jako popisovat psychiku svých postav nebo bitevní vřavu. A to i na relativně malém prostoru (celá kniha má cca 260 stran). Všechny drobné příběhy, z nichž autor skládá svou tapisérii, dávají smysl a jsou naplněny hrůzou, smutkem, krásou i radostí.
Platí to o lovu eltorů, setkání s ledovou mocností, Kevinovo obětování se, či prostém poznání vůdce Dalreiců, Ivora, že i v nejtemnějších časech můžeme čerpat sílu z prostého faktu setkání starých přátel. Především však o „nejsmutnějším příběhu ze všech legend, co se vyprávějí“.
Tím je tragédie krále Artuše, Lancelota a jejich královny. Pro někoho může být zapojení artušovské báje do příběhu spíše minusem, ale dává smysl. Pokud bychom měli obhajovat jeho trilogii proti nařčení z plagiátorství Tolkiena, dostaneme se totiž ke skutečnosti (která je ostatně dalším příkladem příbuznosti s Ysabel), že Kay čerpá primárně z keltských mýtů, nikoliv severských a anglosaských.
A jen těžko si představit silnější příběh vyrůstající z této tradice, než je právě ten Artušův, který také umožňuje autorovi hladké napojení na chanson de geste a středověký rytířský etos. Ovšem keltská inspirace se samozřejmě projevuje i jinak – např. ve jménech bohů, zdůraznění trojitých motivů, kotli, díky němuž Zlo vytváří nepřirozenou zimu atd.
Artušova linie je jen špičkou ledovce, kterou však nelze pominout. I bez ní však platí, že předkládaná kniha je po zásluze klasickým dílem žánru. Díky této své pozici v dějinách naší oblíbené literatury je navíc zajímavé sledovat některé motivy, které se v podobných příbězích často opakují.
Lios alfar (elfové) sice nemají takovou roli, jako třeba u Williamse, ale velké pozornosti se dostává národu z plání, Dalreicům, a samozřejmě řádu vznešených mágů a mocnému království lidí. Zajímavé je třeba srovnání s dílem D. Eddingse, který podobné motivy také nabízí (viz třeba Peloi a Algarové), ovšem v mnohem prostší formě.
Tím nemám na mysli, že by jim věnoval méně stran, o naopak, ale nedokáže jim vtisknout onu hloubku, co Kay. Je to další z důsledků práce s jazykem mýtů (tedy něco, s čím je Eddings schopen pracovat přesně pět stránek v prologu, rozhodně ne celou knihu…). U některých autorů je význam za gesty, frázemi, emotivními provoláními a tradicemi toliko oznámen. U Kaye jej jednoduše pocítíme.
Daní za tento styl psaní je menší podíl čistě adrenalinových scén či humoru – obojí Fionavarská tapisérie také nabízí, ale rozhodně se nejedná o určující složky díla. Jenže pokud by čtenář toužil po rubajících mečích a chlístajících tělních tekutinách, hrdinech balancujících nad propastmi a napínajícím se svaloví, má možností habaděj…
Ovšem vychutnat si stylisticky dokonalý moderně pojatý mýtus, který potěší srdce každého tolkienofila bez toho, že by nutil vzpomenout, jak by tohle udělal pan profesor lépe, to se jen tak nepoštěstí. Za což patří velký dík nejen Kayovi, ale i nakladatelství Argo, které nelitovalo péče po stránce jazykové i grafické a završení trilogie slibuje na podzim letošního roku.
VERDIKT:
Přes více než dvacet let stáří stále výjimečné dílo, které si plně zaslouží pozornost, kterou od svého čtenáře vyžaduje. Jedno z mála pokračování, které předčí první díl a klasické dílo v odpovídajícím provedení.
