Fantázia – To nejlepší… – Králik Martin (ed.), Pilch Robert (ed.)

Fantázia se celou dobu, po kterou vychází, musí potýkat s řadou nepříznivých okolností, které jsou příznačné pro celou slovenskou literární scénu, a zvláště pro tu zabývající se okrajovými žánry. Některé z nich jsou neřešitelné, jako třeba malý počet slovensky hovořících a čtoucích konzumentů. Ano, Slovensko má sice zhruba pět a půl milionu obyvatel, ale po odečtení příslušníků národnostních menšin (i když jsou to v některých oblastech Slovenska spíše většiny) nám zbude podstatně menší množství potenciálních čtenářů. Další problém je horší ekonomická situace a malý zájem vydavatelů o původní fantastiku. V těchto oblastech však dochází k postupnému zlepšování, ekonomika jde nahoru a zájem nakladatelství je větší. Za celou dobu existence Fantázie se též nepodařilo zajistit funkční a pravidelnou distribuci do České republiky. 

Když je snaha, řešení se však najde, aneb jdeme na to oklikou přes Českou republiku. Bývalého federálního souseda se sice většina výše zmíněných problémů týká také, ale již nejsou nepřekonatelné. Vydáváním slovenské  fantastiky (ovšem přeložené do češtiny) se sice asi na doživotní dovolenou na Seychelách ve společnosti Interpolem hledaných prominentů vydělat nedá, ale již to není z ekonomického hlediska sebevražedný počin. Příklad oblíbeného spisovatele Juraje Červenáka ukázal, že si lze tímto způsobem dokonce vydělat na živobytí. Jurajův úspěch udělal slovenské fantastice obrovskou službu a pootevřel dvířka ostatním krajanům.  Idea vydat česky  sbírku těch nejlepších povídek ze slovenského literárního časopisu tedy nebyla nijak pomýlená, právě naopak. A kdo jiný by měl takovou knihu vydat, než nakladatelství Wales, které jako první začalo díky úsilí Roberta Pilcha systematicky slovenské autory vydávat?

Výsledek spolupráce Martina Králika a Roberta Pilcha se objevil a byl dojatými tvůrci pokřtěn na červnovém Parconu v Nitře. Jaká tedy kniha je?  Dvanáct povídek, které původně vyšly ve Fantázii,  je viditelně vybráno s ohledem na co největší žánrovou pestrost. Před každou z nich najdete krátkou anotaci, která je vzhledem k relativní neznámosti některých autorů opravdu přínosná. Nerad bych zabřednul do dlouhého hodnocení všech povídek, takže se pokusím jen stručně charakterizovat jednotlivé kousky.

Po předmluvě Martina Králika zahajuje knihu povídka „Kriváň 2“ Josefa Žarnaye. Klasik slovenské sci-fi napsal dílko v „retro“ stylu připomínajícím např. Ludvíka Součka a zdárně splnil úlohu spojovacího můstku mezi starou a novou generací autorů. Rovněž sci-fi „Průnik“ Štefana Huslicy ještě evokuje styl osmdesátých let podobně jako díla Pecinovského a Neffa. „Tarzana“ Josefa Girovského  už představuje nový, dynamičtější styl psaní a patří ke špičce slovenské sci-fi. Následující „Vždycky budu říkat navždy“ Antona Stiffela je tvrdou technickou science fiction, která si na nic nehraje a osobně mi velice kápla do noty. Totéž se dá říci o kyberpunkové detektivce „Susan a já“ Marka Eliáše  – dobře se čtoucí klasika vždy potěší.

Zombie western „Deštivá noc v Boot Hillu“ Ďura Červenáka patří k vrcholům knihy a je klasikou žánru „zábavné násilí“. Dalšími povídkami jsou variace na Marťanskou kroniku  „Sen o návratu“ Michala Jedináka a dílem Williama Gibsona šmrncnutý kyberpunkový „Rónin“ Tomáše Knapka. „Pozůstalí“ Michala Spády patří k zástupcům temnějšího hororového žánru a zaujme na nich kromě  nápadu i zajímavá atmosféra.  Poté následuje věc, na kterou jsem se opravdu těšil – „Tři černé úterky“ Dušana Fabiana. Fabian minulý rok zabodoval knihou Invocatio Elementalium  a povídka odehrávající se ve stejném světě snad ani zklamat nemohla a představuje další vrchol knihy. Zuzana Minichová, první ženská autorka, jejíž dílo je ve sbírce, se dá považovat za zkušenou autorku a pravidelnou (a úspěšnou!) účastníci CKČ. Povídka „Štěstí ve hře“ ji ostudu nedělá. Jako poslední přichází na řadu Saša Pavelková, rovněž zkušená autorka. Její fantasy „Oheň“ představuje důstojný a kvalitní závěr. V podstatě jako bonus a reklamu na nové produkty nakladatelství Wales se na konci knihy nacházejí dvě povídky, které ve Fantázii nevyšly. Jde o „Hejno vran“ Roberta Sidora a military sci-fi „První mise“ Petera Draguly, navazující na jeho již vydaný román Biosector z prostředí stejnojmenné počítačové hry.  

Jak vidíte, žánrová  pestrost je opravdu velká, ale jak je tomu s kvalitou? Dá se napsat, že vypsaní a etablovaní autoři typu Červenáka nebo Pavelkové nemají s úrovní svých prací žádné problémy. Méně zavedení, ale přesto zkušení tvůrci jako Fabian či Minichová vzbuzují svými vyzrálými díly velké naděje do budoucna. A když vezmeme v úvahu jejich snahu se zlepšovat, není důvod o nich pochybovat.  Se zbytkem povídek už to je různé, ale nejsou na tom špatně. Trochu paradoxně mi jako nejslabší přišly poslední dvě povídky, obě napsané tvůrci, jejichž literární ambice směřují do hájenství románu.

Odhlédnuto od jednotlivých povídek je knihu jako celek  třeba hodnotit pozitivně, protože představuje ojedinělý počin hodný následování. Svou úlohu zrcadla, představujícího tvář  nedávné a současné slovenské fantastiky, plní bez výhrad. Podle všeho však budoucnost bude ještě zajímavější – slovenští autoři vycítili možnost publikovat v Česku a začali obesílat naše nakladatele. Z této oboustranně výhodné spolupráce by mohli nejvíce profitovat čtenáři, protože je vidět, že Slovensko má v tomto směru dostatečný autorský potenciál. Bude záležet jen na snaze spisovatelů na sobě pracovat – dveře mají otevřené.