Enderova hra – Card Orson Scott

Dvacet pět let uplynulo od doby, kdy byla poprvé vydána Enderova hra. Světlo světa tehdy spatřila kniha, které se dostalo ocenění jak Hugo, tak Nebula. Aby toho nebylo málo, tak druhý díl Enderova cyklu tento fenomenální úspěch zopakoval, což jen potvrdilo, že za á Card umí psát a za bé Ender a jeho svět je dobře promyšlený a oblíbený.

Tato kniha i přes propast času hravě strčí do kapsy většinu současné sci-fi produkce. Jen těžko se dá nalézt v současné literatuře nějaké adekvátní dílo, které by se kouzlu tomuto poměrné útlému románu vyrovnalo. Autor v ní nepředvádí divoké vědecko-technické orgie, nějaké pokusy o popisování složení jednotek jej nechávají chladným, stejně tak i snahy o přiblížení kosmických křižníků. Přesto je jeho dílo dobré. Proč? Celý text se dobře čte. Pardon, to je docela slabé hodnocení, knihu je radost číst. Děj čtenáře vtáhne s účinkem tornáda a už nepustí. Protáhne jej po divokém tobogánu autorovy imaginace a hravosti, aby jej na konci knihy vyplivnul ve stavu nadšení.

Kniha nabízí vše, co by mohl čtenář chtít. Válku s emzáky, kosmické lodě a bitvy, přestřelky, taktizování, hrdinné velitele a geniální stratégy. To vše a ještě mnohem víc, ale má to jeden háček. To, co tu bylo vyjmenováno, v knize v takovéto podobě nenaleznete, ale vše je tam. Card svůj text napsal jinak. Už jenom volba malého, geniálního chlapce do role hlavní postavy svědčí o vlastní cestě, kterou se autor ubírá. Dětský hrdina se ocitá v situaci, kdy čtenář jen lapá po dechu a autor s ním hraje svoji velkou hru.

Tu však hraje na velice malém hřišti. Téměř tři sta stran je na dobrý sci-fi opus zatraceně málo, ale díky tomuto minimálnímu prostoru Card napsal tak dynamický text, že se čte jedním dechem. Nejde se od něj odtrhnout. Autor mistrovsky vyhrocuje jednotlivé situace a napětí hmatatelně stoupá stránku po stránce. Celý text se dá vlastně připodobnit k tobogánu o několika vrcholcích, ke kterým příběh graduje, aby se na vrcholku zlomil, spadl dolů a zase začal rychlým způsobem stoupat. Okamžiky klidu nejsou časté, nedá se zaběhnout si ani na kávu a už se jede dál. Minimum prostoru je věnováno i prostředí, kde se román odehrává.

Card se nezatěžoval složitými pokus o popis budoucího vývoje lidstva, jeho techniky a filosofie. Čtenáři předhodí pouze to, co je nezbytně důležité, a to formou jedné, dvou vět. Občas to je spíš zmínka mezi řádky, než skutečný popis, aby si to každý sežvýkal po svém. Tím se nezdržuje, čtenář má dostatek indicií, aby si vytvořil svět ve vlastní mysli a přesto měl pocit, jako by proplouval propracovaným univerzem.

Největší část, prakticky celou knihu, zabírá jediná věc – výcvik malého Endera, který směřuje k tomu, aby se stal geniálním válečným stratégem. Jedineční hrdinové, potřební a odmítání svým okolím právě pro svoji genialitu, jsou Cardovými častými postavami v jeho knihách a autorovi za to lze říci jenom díky. Ve své knize si hraje na demiurga, kdy prostřednictvím různých učitelů vychovává malého taktického boha, na kterém je závislý osud světa. A dělá to způsobem, že jej čtenář nenávidí a malého Endera miluje. Přesně tak, jak to autor zamýšlel. Sympatie při četbě této knihy budou létat vzduchem podobně jako výstřely z pistolí. Prostě budete tomu klukovi fandit od prvních stránek až po úplný konec.

Nečekejte zde však sáhodlouhé popisy bitev včetně podrobného výčtu, které palubní dělo vystřelilo a které ne. Card zvolil úplně jiný náhled na věc, který zároveň nejlépe pasuje do stručnosti, se kterou knihu napsal. Bitvy viděné z pohledu stratégů jsou černé monitory s tečkami. Jednoduché, účelné a geniální. Divoké přestřelky nechybí ani zde, ačkoliv jsou hlavními aktéry děti. Každopádně vše je upraveno tak, aby neteklo mnoho krve a zároveň se čtenář maximálně bavil. Během výcviku je radost sledovat neustálou hru, kterou Ender hraje se svými soupeři i sám se sebou. A čtenář netuší, že tu samou hru hraje i autor knihy s ním. To přijde až nakonec.

Posledních dvacet stránek je perfektní ukázkou propracované pointy, prostě luxusního závěru, který ve čtenářovi vyvolá ryzí potěšení. To, čím jiné sci-fi příběhy začínají – výcvikem – a následně pokračují v nějaké své první misi, kde hrdinové zazáří, Card přetváří k obrazu svému. Přepisuje pravidla her a vytváří scénář nový, lepší, hravější, kratší a neuvěřitelně čtivý.

Enderova hra má jedinou chybu. Je příliš krátká. Stránky ubíhají velice rychle, kniha se dá slupnout ani ne za dvě odpoledne a čtenář chce prostě víc, zároveň však právě kondenzovanost činí z knihy tak dynamický a efektivní zážitek. Navždy proto asi zůstane kniha evergreenem sci-fi a bude považována za klasické dílo, jistý artefakt, který by si měl přečíst každý fanoušek tohoto žánru literatury a zároveň i ten, kdo má rád dobře propracovaný příběh, výborně komponovaný text a mistrovský vypravěčský jazyk autora. Mezi spisovatelskou špičku Carda tato kniha nekatapultovala jen tak, ale zaslouženě a dodnes je třeba jí zatleskat. Plně si to zaslouží.