Elantris – Sanderson Brandon

Město, podle kterého se kniha jmenuje, se ještě před deseti lety slunilo ve světle přízně, neboť jej obývala a udržovala lidská rasa, jejíž magie ji učinila prakticky všemocnou a navíc ji zmutovala do přenádherné podoby. Díky svým schopnostem dominovala tato společnost království Arelonu a díky svým službám byla jedním z nejdůležitějších míst na světě. Bohužel, jednoho nešťastného dne přestala elantríjská magie pracovat, z obyvatel města se stala monstra připomínající špatný zombiovský horor a Shaod, proces, který měnil normální lidi na Elantrijany, se nyní stal prokletím, neboť právě změna v zohyzděnou postavu odsouzenou žít ve zvětšující se bolesti a neschopnou zemřít normální cestou se stala osudem jeho hostitelům.

Občasná ochoření Shaodem je něco, s čím by se dalo smířit. Do veřejného života to však prudce zasáhne, když přeměna potká arelonského korunního prince Raodena. Nešťastník je stejně jako každá oběť vyexpedován do Elantris a veřejnosti je předložena zpráva o Raodenově náhlé smrti. Tato událost, díky šikovné manželské smlouvě, ke dvoru připoutá princeznu Sarene, jež ke svému zděšení nenalézá po příjezdu ani živoucího ženicha, ani příslovečnou žábu čekající na polibek. A jakoby toho nebylo dost, do Arelonu přijíždí i mezinárodní katalyzátor potíží – obratný misionář/diplomat Hrathen, jenž má od svých nadřízených poměrně brutální instrukce – pokud do tří měsíců nezíská Arelon pro Derethskou církev, bude království čelit invazi ze strany Fjordenské říše…

Kniha se odehrává ve třech liniích – Raodenovým přežíváním v Elantris charakterizovaným touhou po objasnění deset let starých událostí a snahou po vnesení řádu do bezútěšného města, princeznou Sarene a jejím pronikáním do arelonské politiky a nakonec Hrathenovým „pletichařením“, které naštěstí nezabředává do klišé. Všechny tyto příběhy čtenáře rychle zaujmou, ovšem s tou nezapomenutelnou výhradou, že jak Raoden, tak Sarene jsou klaďasové non plus ultra a navíc tak efektivní organizátoři, že by snad k výkonnosti  přiměli i socialismus. Jejich svého druhu  hrdinství mi přišlo od autora neprofesionální, stejně jako jejich opak – občas problesknuvší postava krále Iadona byla ve své křivosti a neschopnosti natolik hrubě načrtnutá, že lze cítit Sandersonovu nechuť vůbec o nešťastném monarchovi psát. Naopak kněz Hrathen má nadmíru solidní vývoj od prvotního satanášského vystoupení  k poměrně prokreslené psychologii.

Příběh přes řadu nezáživnějších, ale nutných meziher splňuje všechny podmínky k chutí ho nepřetržitě číst. Jazyk je dobře vyvážen v modernosti vyjadřování (svět Elantris je vývojově zhruba v pozdní renesanci). Trochu jsem se však poškleboval nad použitím až příliš pozemsky znějících slov předstírajících, že znamenají něco jiného (Domi, Teod) a když i hlavní postavy nazvou náboženskou knihu Do-Korath „biblí“ svojí církve, řekl jsem si, že autor by měl svůj svět držet od našeho radši dál. Když o tom mluvím, přestože spor Korathů a Derethů, nepřátelských náboženských skupin stojících na příbuzných základech, působil nakonec poměrně organicky, Fjordenové/Derethové skončili z větší části jako dvourozměrní nepřátelští agresoři, jakých jsou v epických fantasy dílech kvanta. Dokonce ani to ale nezabránilo závěrečnému pozitivnímu dojmu.