Nevěřil jsem, že se mi může dostat do rukou ještě nějaká zajímavá antiutopická kniha, ale stalo se. Edenie je kosmické město se sto miliony obyvatel, které krouží nad planetou Tartar. Ta je sice nepříznivá pro život, ale velmi bohatá na suroviny. Stanice byla postavena provizorně z obřích přepravních kontejnerů, obyvatelé vyhlásili nezávislost a nyní se paranoidně bojí útoku ze Země…
Všichni obyvatelé jsou hrdí na svůj domov – největší a nejlepší kosmické město, zázrak techniky – a usilovnou prací se snaží propracovat z provizorních podmínek k lepším zítřkům. A taková zářná budoucnost už za nějakou tu trochu nepohodlí stojí …
Na stanici přichází pozemský spisovatel Rinah Devi, který dostal povolení prostudovat život na stanici a vyvrátit nepřátelskou pozemskou dezinformační kampaň. Spisovatel začíná pracovat a zjišťuje, že ne všechno je tak, jak hlásá propaganda. Dalo by se dokonce říci, že vůbec nic není tak, jak hlásá propaganda.
Nebudu prozrazovat děj, ale všechna zdánlivě nevyvratitelná fakta se v průběhu děje hroutí a překrucují v pravý opak. S tím nadšením a budováním lepších zítřků to zase není tak slavné, největší a nejlepší kosmické město je rezavý vrak a to zdaleka není vše.
Po Orwellovi a filmu Brazil už je těžká nějak ozvláštnit antiutopii, ale Zajdelovi se to podařilo. Obyvatelé nejen žijí v otroctví pod dozorem “Velkého bratra” Bezpečnostní služby, ale vůbec nic není tak, jak je jim vtloukáno do hlavy.
Lidé nejsou zase tak šťastní a všemožně se snaží přechytračit počítač vyhodnocující zvukové a obrazové informace všudypřítomných senzorů. Pomocí vychytralých pomůcek a metod se jim to i daří.
Nejpropracovanější konspirativní metodou je “koalang” – asociativní jazyk. Otevřeně komunikovat nelze, písmo je zakázáno a všude jsou kamery, proto byl vytvořen dynamický jazyk asociací. Počítač dokáže vyhodnotit smysl, ale ne už asociace – odkazy.
Každý občan má svůj “stupeň lidství” a na základě něj je “odměňován”. Koeficient pod jedničkou znamená, že dotyčný není “celý člověk” a podle toho dostává i příděly jídla a osobních věcí. Doly na “pekelné planetě” Tartaru potřebují stálý přísun lidí a vysoký stupeň lidství “osvobozuje” od vražedné otrocké práce. Koeficient samozřejmě hlídá všudypřítomný počítač Bezpečnostní služby a jeho snížení “stupně lidství” může být zapříčiněno například vyslechnutím neloajální myšlenky nebo příliš dlouhým zatemněním obvykle průhledných stěn.
Celá kniha vyvolává pocity deprese, temnoty a bezvýchodnosti, kdy není v dohledu žádné řešení. Není možno svrhnout vládu, pokud žádná neexistuje, ale přesto celé kosmické město žije v totalitním diktátorském režimu. Každý je nepřetržitě sledován Bezpečnostním systémem i svým okolím a neexistuje nic jako soukromí. Konečné odhalení však přeci jen přináší naději na změnu.
Aby to nebyla jen samá chvála, občas je Bezpečnostní systém autorem velmi podceněn a některé triky by rozhodně nebyly možné. Obzvláště zalepování kamer žvýkačkami a přesunování prstenových identifikátorů reagujících na teplo je docela naivní nápad, který by příliš dlouho Bezpečnostnímu systému neunikal. Faktem ovšem je, že román vznikl v roce 1984, kdy byly počítače všeobecně ještě podceňovány a současný rozvoj výpočetní techniky teprve startoval své ďábelské tempo.
Rovněž není jasné, proč byl dotyčnému vůbec povolen vstup do Edenie, když bylo předem jasné, že alespoň část lží je pro příchozího zvenčí velmi naivní a bude velmi rychle prohlédnuta.
Očekával bych dále rozvinutí některých vedlejších linií. Vedlejší postavy jsou jen ploché figury bez života a slouží hrdinovi jako zdroj informací. Sám hrdina je pouhým pozorovatelem a ač říká opak, prochází příběhem bez výraznější změny charakteru nebo zásahu do okolí.
Celý příběh má tedy svou hloubku a bezvýchodnost absolutní podřízenosti obyvatel města je zachycena věrně a barvitě, ale sám děj nepůsobí živě.
Překlad Pavla Weigela mne ničím nezaujal, což je neklamnou známkou dobře odvedené práce. Rovněž jsem nenarazil na žádné do očí bijící chyby, potažmo i redakce pracovala jak má.
Obálka patří do série nových “Karavanovských” knih Albatrosu, které vzhledem příliš nenadchnou a nenalákají. Tato není výjimkou – nevýrazná hvězdná obloha s výřezem obrazu starého mistra není nic, co by přitahovalo pohledy a pomáhalo prodeji.
Závěrem tedy lze říci, že se před rokem dostala na trh opět jedna velmi dobrá antiutopie. Ve srovnání se známou Zajdelovou Limes inferior je Edenie ještě depresivnější, bezvýchodnější, ale méně akční. Na knize je znát mírné podcenění možností počítačů, ale to by se dalo označit jako šťourání. Horší je lineárnost děje, přílišná nedotknutelnost hlavního hrdiny a ploché charaktery hrdinů vedlejších.
Celkově si kniha zaslouží šest bodů z deseti, ale rozhodně ji nelze doporučit jako odpočinkovou četbu. Milovníkům akčních příběhů se vstup zapovídá!
