Kladivo na čaroděje udeřilo již počtvrté a svými údery na kovadlinu fantazie rozeznělo neodbytnou, chytlavou i znervózňující píseň zároveň. Jednotlivé tóny se splétají v učiněnou sonátu, podmanivou jako samo Peklo. Jinými slovy, v Sonátu pro Azazela…
 |
Kladivo pro tentokrát držel v ruce úderník jménem Dušan D. Fabian, který se tak stává prvním zahraničním autorem, jemuž se dostalo důvěry tatíka zakladatele Jiřího Pavlovského. Ti z vás, kteří už od Dušana Fabiana něco četli (ano, ano, mluvíme hlavně o Marvinovi…), asi už tuší, že velký guru geek kultury nesáhl vedle. Výtečnou upoutávkou na čtvrté dobrodružství ehm týmu (jo, pořád ještě nemá jméno, a jo, pořád ještě je tým dooost nadnesené slovo) Felixe Jonáše je už tradičně výborná obálka Lubomíra Kupčíka, jehož rukopis, spolu s výrazným grafickým ztvárněním, dávno představuje jasné poznávací znamení série. Epizoda z Fabianova pera se však dosavadnímu konceptu trochu vymyká – funguje podobně jako bonusový seriálový díl.
Felix Jonáš si totiž bere dovču. Teda, není to klasická dovča, spíš melouch. Felix totiž přijal zakázku blíže neznámého sběratele, pana Alice, aby doprovodil jeho obchodního zástupce, pana Oze (prostě Oze), na jednu dražbu. Předmětem dražby má být záhadný Vojničův rukopis, resp. jeho chybějící, dosud neznámý fragment. A jelikož peníze se vždycky hodí, a Jonášově partě obzvláště, vyrazil Felix spolu s Klaudií do Nitry, kde se má fragment dražit. Skutečnou dovolenou si mezitím užívají jen Vincenc s Walterem. I když, je to dovolená? Jelikož mezi nimi to obzvláště skřípe, dostali od Klaudie nařízeno, aby spolu strávili nějaký čas, poznali se a sblížili prostřednictvím společných zážitků. Tušíte správně, ouvej… Vincenc v Národním divadle? Walter na koncertě Kabátů? Na problémy je zaděláno, ale čtenáři díky tomu Fabian servíruje velmi vtipné intermezzo.
Hlavní pozornost ovšem patří Felixovi s Klaudií a jejich kšeftu na Slovensku. Celá zakázka je přitom od začátku podivná. Krom záhady identity tak dobře platícího pana Alice či jeho neméně tajemného emisara pana Oze je to především fakt, že Felix, tím méně Klaudie, vlastně netuší, čím by si měli svůj honorář zasloužit. Prý je pan Alice chce u obchodu takříkajíc pro všechny případy, znělo lakonické vysvětlení Alicova obchodního zástupce. Což je formulace, která pocit bezpečí opravdu nevyvolává. A podezření, že všechno není tak, jak má být, se krok za krokem potvrzují. Sama dražba se koná na půdě Archeologického ústavu Slovenské akademie věd. Kdo ze čtenářů někdy nějakého živého archeologa viděl, jistě potvrdí, že jsou to vážně divný pavouci. A podivný je i okruh zájemců o rukopis.
Vedle zástupců Yale University, která vlastní dosud známou část rukopisu a je proto logicky na dražbě zainteresovaná, je to především vyslanec Vatikánu a čelní hodnostář inkvizice. A aby nebylo fráterníků na metr čtvereční málo, ke kardinálovi a jeho asistentovi je tu ještě zástupce Tovaryšstva Ježíšova, jež, jak my Češi dobře víme, má ke knihám poněkud rozporuplný vztah. A krom toho Felix Jonáš brzy zjistí, že s jezuitou není něco v pořádku i v jiném ohledu. A to je jen začátek. Osazenstvo je zanedlouho zaskočeno zjištěním, že z aukce sešlo, protože profesor, který ji svolal, musel náhle bez rozloučení odcestovat – patrně i s rukopisem. Když chtějí rozzuření návštěvníci budovu SAV opustit, seznají ke svému překvapení, že kvůli kruté nitranské zimě zamrzly v budově všechny dveře a okna, takže nemohou ven… posléze se začnou objevovat i výpadky elektřiny…
To už Felix s Klaudií začínají tušit, co asi pan Alice sledoval, když si vyžádal jejich služby. Za těmi všemi na první pohled běžnými komplikacemi totiž neomylně větří magii. Následující panika, zmizení některých aktérů a jejich pozdější nalezení, ovšem v podobě neslučující se se životem, už jen celkovou atmosféru dokonává. Je za tím vším duch nitranského kata, jehož meč je uchováván archeology v depozitáři ústavu?
Žánrově Sonáta pro Azazela spadá kamsi na pomezí hororu, resp. thrilleru, a paranormální detektivky. Profilu série Kladivo na čaroděje tedy odpovídá do poslední tečky. Stejně tak autorský styl Dušana D. Fabiana, který je po dosti osobitém dílu Ondřeje S. Nečase, více podobný stylu Jiřího Pavlovského. Zdůrazňuji podobný, nikoliv že jde o kopírování. Fabian je zjevně dostatečně svébytný autor, nepochybně je ovšem naladěn na stejnou vlnu jako Pavlovský. Což se projevuje v jeho schopnosti využívat v žánru oblíbený motiv tzv. wisecracků – ve Fabianově případě znalce potěší např. různé odkazy na rockovou muziku (např. je tajemný mecenáš pan Alice skutečně Alice Cooper?). Pokud tedy byl kolega Horký v tomto směru zklamán Nečasovou epizodou, Fabiana se rozhodně bát nemusí. Sonáta pro Azazela nezapře jistou inspiraci filmovou ultrabrutální sérií Saw, avšak pouze v nejzákladnějších ohledech toho, jak se lidé chovají v uzavřeném prostoru v extrémní situaci. Brutalitu Saw, tím méně hlubokou psychologii oběti z prvních dílů této série, ovšem s ohledem na charakter a rozsah tzv. oddechového čtiva samozřejmě čekat nelze.
Fabian ale uspokojivě zvládá výstavbu a gradaci děje, načasování zvratů i formulaci pointy. Pro někoho možná budou úvodní pasáže až příliš popisné, sám jsem s tím ovšem problém neměl. Podle mého názoru je popisnost v únosné míře a především slouží budování atmosféry. Navíc Nečasův díl byl výrazně popisnější (čímž nechci říct, že byl špatný), o dílu pilotním ani nemluvě. S jazykem Dušan Fabian také zachází obratně (na místě je pochválit i práci, kterou odvedl Robert Pilch z pozice překladatele), Sonáta se tak čte jedním dechem. Třebaže nelze od knihy čekat žádného Larssona či Nesba, Fabian osvědčil, že zvládá i základy detektivního žánru. Dobře udržuje napětí, opatrně před čtenáře troucí indicie, sem tam i ty, které ho mají svést na falešnou stopu. A to stylem odpovídajícím rozsahu knihy. Příběh jako takový se zatím tváří jako ojedinělá epizodka v životě Felixe Jonáše (s jedinou výjimkou zde o Rashilovi, Kiliánovi či událostech z předchozích dílů nepadne ani slovo). Osobně ovšem musím vyzdvihnout vývoj postav. Felix zde konečně působí jako muž na svém místě (i když do Kladiva na čaroděje má pořád ještě docela daleko), i Klaudie mi lezla na nervy o poznání méně (samozřejmě je taky možné, že si na tu bandu zkrachovalců a podivínů začínám konečně prostě zvykat).
Sonátu pro Azazela tak hodnotím jako řemeslně solidního zástupce své kategorie, které nemůže žádného z příznivců brakového čtiva (v tom dobrém slova smyslu) zklamat, protože přináší sakra dobrou zábavu. Ten, kdo se na Kladivo na čaroděje dosud nenaladil, má holt asi smůlu, po čtyřech dílech už začínají být základní charakteristické rysy řady v hrubých obrysech ustálené. O ocenění Pavlovského série Akademií sci-fi, fantasy a hororu si sice můžeme myslet svoje (leckdo by možná poznamenal něco o neslučitelnosti), pravdou ale je, že Kladivo na čaroděje má očividně nemalý potenciál atakovat nejvyšší příčky kategorie „top guilty pleasure.“ Že by další, již sofistikovanější, mutace nakažlivého viru, který kdysi zaneslo do českých luhů a hájů sdružení Rigor Mortis? Příště dostane slovo opět Jiří Pavlovský, jenž nás zavede jednak do jedné pražské nemocnice, jednak do jistého paneláku na pražském Jižáku. Že důvodem návštěvy nebude pozvání na čaj o páté, ale skutečnost, že se zde dějí (ne)řádné neplechy, jistě není potřeba zdůrazňovat…
Takže: těšíte se, milánkové? Šmakují vám příběhy Jonášovy party? Moji maličkost si po úvodních rozpacích série získává víc a víc, k dokonalosti chybí už jen jedno: aby Jiří Pavlovský přiložil Kopřivovi pistoli ke spánku – a posadil ho k počítači…
ANOTACE:
*Na tajném místě se chystá dražba. Ale dřív, než stihne dražený předmět změnit majitele, zhasnou v budově všechna světla.
Obchodníci záhy zjistí, že jsou uvěznění v betonovém bludišti. V silném mrazu, bez elektřiny. Ve vzduchu visí dusivý zápach síry, za každým druhým rohem číhá smrtelné nebezpečí a v uších všech přítomných šumí podivná hudba, která je přivádí k šílenství.
Jediný, kdo zatím neztrácí duchapřítomnost, je Felix Jonáš. Ale bude schopen vyřešit tuhle záhadu dříve, než sám ztratí zdravý rozum?
Série Kladivo na čaroděje vás zavede do našeho světa, jak ho neznáte… a jak ho ani netoužíte poznat. Alespoň ne na vlastní kůži. Světa magie, temných přízraků, oživlých mrtvol, zabijáků, démonů, psychopatů, nekrofilů, upírů – a to mluvíme jen o kladných hrdinech. Ti, proti kterým bojují, jsou ještě mnohem horší…*
Sonáta pro Azazela
Autor: Dušan D. Fabian
Překlad: Robert Pilch
Série: Kladivo na čaroděje 4
Formát: Paperback
Počet stran: 168
Cena: 159 Kč
Vydala: Epocha, 2013
To je zvláštní. Tak dobře napsaná recenze, že to vypadá na supr knihu.
Pak knížku přečtete a zjistíte, že jste měli zůstat jen u týhle recenze… 😀
recenze ****
knížka **
Fakt dobrá reklama. 😉
Proti gustu žádný dišputát, se říká 😉
Pro mě je to ale fakt druhá nejlepší kniha, co zatím v sérii vyšla. Magie pro každého mě dílem nudila, dílem zklamala. Město mrtvých bylo super, Kruté stroje mi ale ve výsledku moc nesedly (byť je to hlavně motivem, na můj vkus moc “divný”), takže Sonáta pro Azazela u mě o tak o půl hvězdičky míň než Město mrtvých. Objektivně hodnoceno tak třema hvězdičkama z pěti, v rámci žánru oddechových knížek “k vodě” o jednu víc. Spokojenost? Rozumíme si? 🙂
Jen bych se teda mírně ohradil proti té reklamě 😉
Nejslabší díl
Podle mě zatím nejslabší díl, dialogy nedosahují kulometnosti prvních dvou dílů Pavlovského ani poetiky a dějové vynalézavosti třetí části Ondřeje S. Nečase. Universum *Kladiva na čaroděje* příliš neposouvá, nicméně stále jde o čtivý a důstojný příspěvek série.
Já tu reklamu nemyslel nijak zle. Prostě si myslím, že čtivá vtipná recenze, která knihu vychvaluje, je nejlepší reklama… 🙂
Čtyřka
Knihu jsem dočetl poměrně nedávno a ano, nemám pocit, že by děj někam posouvala, ale proč taky? Nemám problém ji brát jako, jak napsal Pepa, dovolenkový díl. A určitě oceňuji, že Fabián ustál celý děj v jedné budově. Protože to je hodně dobrej kousek. Rozhodně jsem spokojený.
Já s tímhle dílem nemám problém možná i proto, že se mi ani nezdá, že by ty předchozí díly valily nějak extra kupředu – a rozhodně v tom nevidím zádrhel. Přiznám se, že jsem zvědavý na to, až se jednotlivé díly začnou víc síťovat, zda a jak kdo naváže na Sonátu. Vidím tam několik zajímavých motivů a dost by to mohlo nakonec i vnímání Fabianova příspěvku proměnit. Imho je ještě čas na nějaké soudy, zjevně se teprv usadily základy série. Vemte si jak dlouho to trvalo u JFK, popř. jak hledá JFK teď cestu kudy kam (můj osobní názor). A srovnání s předchozíma dvěma autory? Jistě, JP je o něco větší střelec, ale nemyslím si, že by Fabian výrazně s té humorné složce zaostával – ba dokonce jsem byl Pavlovského díly (hlavně teda Magií) dost zklamaný, čekal jsem palbu a la Rigor Mortis a ta nepřišla. Stojím si za tím, že mezi Městem mrtvých a Sonátou pro Azezela dramatický rozdíl nevidím. A Nečas? Jasně. Jazykově velice zajimavé, tematicky taky, ale přišlo mi, že Kruté stroje jaksi mizí silou dojmu do ztracena. Zase ale opakuju, nejsem na tenhle styl moc zvyklý, vraždící mikrovlnky a sklady OBI jsou na mě moc “mievillovské.” Fabianův při zemi se držící příběh mi sedl víc. Líbilo se mi prostředí, to že je to fakt v jednom baráku, jak píše Boris, atmosféra věrohodné, vžil jsem se a pointa? Na jednu stranu nic extra, osobně mi ale padla do noty víc než třeba pointa Magie pro každého. Tak tolik asi k vysvětlení jak recenzi číst a chápat. Bohužel, čtenářské subjektivity a individuality se nezbavíme 🙂
Nejslabší díl?
Kulový. Fabian právě že napsal jeden z nejlepších dílů a možná i zatím nejlepší. Kotel nápadů, mrazení v zádech a hlášky se mu taky povedly. A proč by to mělo děj někam posouvat. Mimochodem – ten tajemný chlápek, o kterém je tu řeč dost dobře může hrát roli třeba už v šestém díle anebo komančové. Umění je nenaservírovat to všechno najednou, ale postupně a v náznacích. Nezapomínejte, že je to koncipováno jako seriál – tady vám to prostě všechno “nevyblejou” během tří dílů, ale musí to dávkovat pomalu a postupně…
Taková nudná neoriginální vyvražďovačka v uzavřeným prostoru. 🙂
Jestli se vám to vážně líbilo, a je to klidně možný – proti gustu žádný dišputát, tak si přečtěte Johna Sinclaira.
A ten násilím vpáčený předěl měl znamenat co? Všichni věděli, jak to skončí, tak jsem čekal na něco vtipnýho, nebo využití jejich speciálních vlastností a ono nic…
Já z toho prostě odvařenej nejsem. 🙁
Johna Sinclaira určitě ne. Raději si dám Kinga nebo Barkera. A jak řekl Josef Šrámek – čtenářské subjektivity a individuality se bohužel nezbavíme, takže bohužel váš problém, že z toho nejste odvařenej nejste.
to Martin Stručovský
Já to nevnímám jako problém, ale své právo rozhodnout se sám za sebe.
Obávám se, že tady opět dochází k nepochopení. Já naprosto respektuju, že se to někomu líbí. Nesnažím se, aby jste změnili svůj názor.
Pouze přispívám do diskuze svým pohledem, aby případný zájemce mohl vidět, že ne každému se ten díl líbil a jaké jsem k tomu měl důvody.
Přece tady, proboha, nebudu psát, že je to váš problém, že se vám to líbí… 😀
to Dardalion
Přesvědčovat někoho je asi marná práce – jak vidno, ani té recenzi se to nepodařilo 😉 Ne, já bych za sebe jen rád vysvětlil co mě vedlo k hodnocení, proč jsem s tou knihou spokojený. Protože rozdíl dvou hvězdiček mezi hodnocením knihy a recenze se mi zdá příliš (ale díky za pochvalu) 😉
Mluvit o odvařenosti se asi moc silné. Sám bych svoje pocity ze série takhle nenazval, pokud se něco té rovině trochu (!) přiblížilo, bylo to Město mrtvých (jako celek – u Nečase zas byly super pasáže a nápady, ale jak už jsem napsal, motivem mě ta kniha jako taková na pozadí taky neposadila). Ostatně nějaké superlativy ve své recenzi nečtu – formulaci “řemeslně solidně zvládnutý zástupce své kategorie” mi přišla jasná. A taky bych ani nemluvil o tom, že Fabianovi koukal přes rameno Stephen King, jak přišlo Martinovi Stručovskému. Podle mě King na Fabiana tak maximálně hulákal přes dvě chodby – už proto, že v rozsahu Kladiva na čaroděje není Stephen s to se ani podepsat 🙂
Nemůžu se zbavit dojmu, že rozdíl bude v očekávání. Asi jsem přízemní, ale od tohohle žánru já čekám, aby mě chytil, abych knihu přečetl naráz a nenudil se. Což se stalo. Humor je tu pro mě dostačující (už jen ta metalová deska v závěru je imho fajn pointa, stejně jako odkazy na všechny ty satanistické kauzy vedené proti Black Sabbath, Judas Priest, Ac/DC atd.), ale chápu, že to asi každý nepobere. Finále se mi líbilo, snad poprvé jsem měl dojem, že Felix není jen looser. A využití speciálních schopností? Klaudie imho dělala co mohla, Felix taky využit všechny své speciální schopnosti, které má (tj. žádné) 🙂 Mě prostě ta neoriginální vyvražďovačka v uzavřeném prostoru svou atmosférou bavila – a to dokonce víc, než poslední knihy jistého řezníka 🙂
Každopádně za diskusi jsem rád a s názorem, že zde mají zaznít i jiné hlasy, aby si zájemci udělali objektivnější obrázek a odhadli, zda jejich vkus ladí spíš s tím anebo s oním, naprosto souhlasím! Takže díky za příspěvek!
PS.: Johna Sinclaira jsem měl svého času dost rád (a nestydím se za to) 🙂
to Josef Šrámek
Já tu knížku četl, není třeba mě jakkoli přesvědčovat. A když se mi líbí, jak je recenze napsaná, tak proč to nepochválit, že… 🙂
Mě osobně jde o to, že ta série slibuje něco jinýho, než co pak nabízí. Když si přečtete bombastický úvod o tom, jaký ten tým je, tak už druhá kniha to nerespektuje. A od první knihy, kde je jasně vysvětleno, jak přezdívka Kladivo na čaroděje vznikla, není Jonáš schopen své přezdívce dostát.
Po přečtení Sonáty pro Azazela jsem nabyl dojmu, že jsem přečetl slabší odvar Johna Sinclaira. To beru jako přirovnání pro ty, kdo Sinclaira četli. Já ho četl, na cesty vlakem na intr byl supr. A ano, Kinga a Barkera mám taky načtenýho, jen nechápu, co by měli mít společnýho s Kladivem na čaroděje. Takže pro přirovnání po nich opravdu nesáhnu.
Moc jsem se u Sonáty nebavil, pro mě je zatím nejlepší první a druhý díl. Je možný, že tam byly odkazy, které zasvěceným přišli fajn. Já je nepobral, nikdy jsem se o pozadí těch skupin nezajímal. A ostatní mi nijak vtipný nepřišlo. Do toho pár nelogičností. Nevyužití rivality mezi Čechy a Slováky. Slováci neměli ponechaný text ve své rodné řeči. Nevyužité možnosti v příběhu dělícím knihu na dvě části… Sakryš, nepřehnal jsem to s těma 2**? 😉
Tohle pro mě byla slabá duchařská příhoda se záhadou a pár mrtvolama. To jsem od té knížky neočekával. Myslím, že série by měla být daleko víc konzistentní a čtenář by měl tušit co dostane, ještě dřív, než si to koupí.
to Dardalion
No, tak alespoň v něčem seshodneme. Teda krom toho přirovnání ke Kingovi 🙂 Tím myslím ty rozpaky z týmu. Pořád čekám, kdy se z Felixe skutečně vyloupne ta legenda, to Kladivo na čaroděje, jak nadhodil první díl – a pořád marně. V Sonátě… mi to ale poprvé vadilo nejmíň, možná je to tím, že už si začínám zvykat na to, jaká série skutečně je a tu anotaci nějak nevnímám. Jonáš má očividně jedinou schopnost, a to “vychcávat” s lidma a vykecat jim díru do hlavy. S takovým záměrem jako PR asi psal i tu anotaci 😉