Jako malý prožil těžkou nemoc, nalezl celoživotní lásku, viděl povstat legendu a padnout tyrana, stal se jedním ze soukolí v gigantickém strojku dějin, ukradl si svých patnáct minut slávy a odstavec v učebnici historie. A tohle vše je jenom fragment z působivého díla britského autora Iana Rodericka MacLeoda, který nás jako siréna vábí do světa Světlověku… neváhejte a vstupte.
Nejnovějším přírůstkem oblíbené edice New Weird je známá tvář, spisovatel Ian MacLeod, který se našincům představil románem Světlověk (a povídkou Verglas v antologii Trochu divné kusy). Alternativní Anglie zažila průmyslovou revoluci a katalyzátorem nového věku byla magická látka, éter. S hrdinou Robertem Borrowsem jsme se podívali na alternativní historii Velké Británie, dozvěděli se něco víc o tajemném éteru, jeho vedlejších účincích a politickém systému země.
Nyní se opět vracíme do krajiny divů, která se nenachází za zrcadlem, ale na ostrovech. Dům bouří vyšel dva roky po Světlověku a autorský posun je viditelný. MacLeod na pokračování tvrdě dřel a podařilo se mu napsat vyspělejší román. Již první návštěva éterem zachvácené Anglie nebyla vlakovým čtením, ale teď se autorovi povedlo posunout laťku výš, takže uspokojí i náročnější čtenáře.
Autor v knize rozehrává magický příběh zoufalé matky a jejího těžce nemocného synáčka. Alice Meynellová se vyšplhala na vrchol vlivného Cechu telegrafistů, kde získala titul Velkovelmistryně. Říká se, že za každým velkým mužem stojí žena. Alice stála za několika a postupně se dopracovala až na výsluní anglické smetánky. Nikdo si ale nevšiml jejích sociopatických vlastností. Pro svého Ralfíčka připravuje velkolepou budoucnost. Zbývá jenom objevit něco, co ho osvobodí od mučivých suchotin. Po mnoha a mnoha marných pokusech zakotví v podivném místě zvaném Invercombe s ještě podivnějším přístrojem, klimátorem, kde se Ralph Meynell začne postupně uzdravovat. A nové, nečekané, tajemné i šokující události na sebe nenechají dlouho čekat. Počet postav na scéně se geometrickou řadou zvětšuje a velkolepé divadlo může začít.
Děj se krásně rozvětvuje, expanduje spolu se světem a proplétají se v něm osudy postav. Na první pohled se zdá, že román sdílí se Světlověkem několik společných črt (mužský hrdina, dominantní postava matky…), jenomže tenhle příběh se odehrává sto let po prvním románu a až na MacLeodovské stigmata spisovatelského rukopisu a několik společných témat jde o samostatné dobrodružství. Čtenáři nepotřebují znát děj první knihy, navíc autorův brilantní cit pro vykreslení reálií lehce uvede do obrazu návštěvníky, kteří v Domu bouří magickou Anglii navštívili poprvé, a zároveň zaujme i zasvěcené čtenáře.
Autor zabydluje svůj svět množstvím postav, které vystupují v jeho příběhu, zasahují do hlavního děje, ale žijí si i své vlastní, skromné životy. A MacLeod jim kouzelným způsobem vdechuje život, nechává je konat, co uznají za vhodné, aby byly svého štěstí strůjci. Při čtení vás autor nepřestane fascinovat svou jasnou a bezchybnou vizí. Se svým britským kolegou Clivem Barkerem sdílí unikátní schopnost osídlit papírové stránky dýchajícími postavami a navíc se vyhnout tomu, aby jejich množství nedegradovalo samotné vyprávění. Stejně jak Barker dokázal napsat Velké a tajné show (nebo Evervillem) se závratným počtem protagonistů, kde se žádná postava nikdy v příběhu neztratila, tak i autor Domu bouří precizně pracuje se svými účinkujícími. Barker na úvod Evervillu napsal “Každý život je listem na stromě příběhů“ a i MacLeodův strom je řádně košatý a přitom neztrácí svůj půvab.
Se Světlověkem má Dům bouří společný výchozí bod – syna na začátku příběhu. Ale zatímco v prvním případě pochází z nižší sociální vrstvy a jeho matka se postupně mění na trolku, v druhém románu je postava syna z vyšší vrstvy a má nalajnovaný život. Jeho matka se taky mění, ale zatímco paní Borrowsová chřadla na těle a dostávala se do menšiny, kterou většina odsuzovala, paní Meynellová mutuje psychicky a svůj zevnějšek neustále upravuje různými zaklínadly. Díky tomuto prvku vzniká zajímavá paralela mezi oběma romány. Oba hrdinové musejí projít množstvím nástrah, tudíž příběh, ať to zní sebenaivněji, je čirým lidským dramatem, jež se zabývá láskou a zradou, mýtickým pádem a vzestupem či začleněním se do společnosti.
I když je hlavní dějová linka rozdělena mezi úzkou skupinku postav, celý román je o společnosti, o lidech. Nádherně je to ilustrováno na jednotlivých pasážích, kde spisovatel přechází od intimního a tajemného domu v Invercombe, přes živější a civilnější Bristol, až po Anglii jako celek zmítající se na pokraji občanské války. Není tajemstvím, že stejně jak jsou obálky knih z edice New Weird zaměřeny na modrou barvu, je jejich obsah zase zaměřen na barvu rudou. A MacLeod zachází ještě dál – román je rozdělen na dvě časti, přičemž historický milník, jenž ovlivňuje osudy všech postav, je událost nazvaná Pád (v naší realitě a geografické šířce synonymum pro 1989) a program číslo jedna: zrušení nevolnictví. Navíc Pád vytváří jakési zrcadlo, kde v jeho ohnisku bojuje na jedné straně Invercombe a na straně druhé podivné městečko Einfell, obývané tzv. “vyvolenými“. Nebudeme zacházet do detailů, faktem je, že autor vytváří mnoho předobrazů, které v konečném důsledku a ve své monumentálnosti zastiňují příběh, a jejich jednotlivé části dohromady skládají působivé dílo. Obdobně funguje i jedna z mnoha metafor, v nichž figuruje rudá barva (politický systém, barva krve, válka…). Místo se našlo i pro oblíbené téma: souboj víry a vědy, natolik příznačný pro proměnu světa, kterému začínají dominovat technologie. K dialogu vědy a víry se autor vrací ve své další knize Song of Time. Díky mistrovské obrazotvornosti a objevování stále nových odkazů se čtenář zaručeně k románu ještě vrátí.
Dům bouří je velmi specifický román, který tak úplně nezapadá do hlavní definice NW (kombinace fantasy, science-fiction a hororu), má blíž spíše k mixu steampunku a fantasy a urban motivy jsou tady zpracovány odlišným způsobem, než používá například Jay Lake a China Miévilla, ale i zde opět slouží vyššímu cíli. MacLeod velmi rafinovaně a sofistikovaně identifikuje svůj fiktivní svět, kterému vládne éter (symbol pro moc a bohatství), s naší realitou. Spisovatelovým poznávacím znakem je schopnost zacházet hlouběji a vytvářet mikrovlákna, jenž spojují i zdánlivě nespojitelné, a při modelování svého světa začleňuje do vývoje dějin i informační revoluci prostřednictvím steampunku a fantasy. Mnohovrstevnaté čtení, kde různá poselství, odkazy na naši realitu, na lidství a předobrazy utkávají kouzelný román, na který hned tak nezapomenete. Překvapivě působivé dílo, na něž se vyplatilo počkat, obojživelník, který zaujme i ne-fanoušky fantastiky, vychází v tradičně kvalitním překladu Milana Žáčka.
Velmi silná kniha, jak autor článku řekl, mohla by zaujmout i čtenáře mainstremu. Snad laser v lepších časech vydá i Song of time. Já vím je to nekomerční dílo, ale Macleod je natolik zajímavý autor, že by to stálo zato to zkusit. Jinak macleoda chápu jako takový střet s klasickou literaturou, kterou nečtu, ale asi začnu.
V dobách, kdy se objevují komentáře typu: “Zda se mi, ze tenhle autor se rozhodl programove ctenare unudit az k smrti…” či “Brak to neni … ale jen taktak.. a jen malej krucek od uplne nudne a vatovite kase…” budeš asi čekat hoooodně dlouho 🙁
Ale no tak, šlo o ojedinělý názor mezi hromadou převážně či vyloženě spokojených hodnocení. Měl by holt napsat komentář i někdo z těch, kterým se “Světlověk” líbil. Já osobně věřím tomu, že jsem na čtení neměla správnou atmosféru a možná ani náladu (chtěla jsem prostě rychle zjistit, zda hned objednat “Dům bouří”). Číst třeba “Jonathana Strange a pana Norella” v parném létě na sídlišti, jistě by skončil mezi nedočtenými – některé knížky zkrátka vyžadují velmi specifické podmínky, aby z nich byl opravdový zážitek.
Specifické podmínky?
Clarkovou jsem četla po večerech v Tatrách po celodenních náročných túrách, Homéra v tramvajích a o přestávkách, a přesto jsem si to vychutnávala úplně maximálně. Možná jsem barbar, ale prostě si nemohu dovolit ten luxus, číst jen tehdy, když k tomu jsou ideální podmínky. 🙂
Tak nějak 🙂 A teď si představte, že knihy o Éteru jsou oproti Song of Time v MacLeodově tvorbě ty komerční…
jinak musím pochválit – dobrá recenze
2 PavlaL:
Ideální podmínky pro čtení jsou kdykoliv, ale ne pro každou knížku;-). Jinak se čte třeba oddychový Žamboch (kdykoliv, kdekoliv) a jinak pomalý, atmosférický MacLeod, toho bych si do tramvaje nevzala. Radši si počkám, abych si knihu užila na maximum, však mám doma dalších asi 40 nepřečtených, tak můžu vybírat, na co mám zrovna chuť;-). Každopádně jeden negativní názor ještě špatnou knihu nedělá:-).
My tady ale přece nemluvíme o tom, jestli je ta kniha špatná…
2 Martin:
On ten povzdech výše tak trošku vyzněl, že bude mít MacLeod špatnou prodejnost, protože FerryH vyjádřil znechucení nad knihou… Vzal to šlak, já se nechci tahat o slovíčka:-). Rozhodně musím zase pochválit obálku u “Domu bouří”, samotnou by mě zajímalo, jestli by new weird přitáhl tolik čtenářů, kdyby postrádal ten skvělý grafický kabátek (tím nezpochybňuji kvality žánru:-)).
To Jana
A to je právě to. Někdo si knížky právě takto v klídečku vychutnávat nemůže, nemá na to prostor, čas… Proto se musí naučít číst kdykoliv a kdekoliv na maximum. Když čtu knížku, beru ji s sebou kamkoliv, jinak bych musela rozečítat dvě, nebo přežít třeba cestu do školy bez knížky, a to tedy ne. 😉
ok, na extrémne letné teploty odporúčam skôr niečo ako Jensenovu Gradivu… 😉 ja som inak Strangea a Norella čítal práve za letných horúčav (namiesto učenia sa na štátnice)… Dom bouří si nechávam po Hradebních mýtech… pravda medzitým asi bude aj nový Miéville… a Světlověk som čítal práve v doprave i keď nie v tramvajích, ale v buse (do práce idem systémom prvá-konečná, takže mám skoro pol hodinu a kľud…)
Ten povzdech byl spíš ve stylu “zdá se, že podobných čtenářů je čím dál víc”. MacLeoda mám jako autora velmi rád a “Song of Time” by byl v českém překladu jistě skvělá věc 🙂
ono číst se dá všude a cokoliv, ale jde o to, jestli to vyvolá to, co autor zamýšlel. já zjistil, že už čtu výhradně v autobuse a vůbec mi to nevadí, ale přesto musím podpořit ty názory, že jsou knihy, na které prostě musí být čas a místo, kde mají být čteny. Třeba Homér se dá skousnout i v autobuse (potvrzeno), ale na některé povídky a romány od Gibsona jsem si troufl jen s vědomím dostatku času a absence rušivých elemetů v okolí. To je ovšem ryze subjektivní názor…
nejde jen o prostředí
Vnímání knihy spočívá v člověku samotném: jaké má dosavadní zkušenosti, v jakém je psychickém rozpoložení (nemyslím momentálně, ale v rámci určitého, něčím charakteristického životního období… víte, že se to střídá :-)), jakou má právě náladu ( naopak aktuálně :-)), jestli je unavený a jak se může soustředit. To nehovořím o celkové idividuální psychice. Percepce je dost složitý jev a pokud vím, co se týče vnímání/ přijímání literatury a filmu to ještě žádný badatel solidně nerozebral.Všimněte si, jak jedna a táž kniha na jednoho konkrétního čtenáře zapůsobí, pokud je čtena vícekrát…BTW svého času jsem doporučovala čtenářům beletrii z podnikové knihovny – a byla to vážně loterie :-D.
na knihy z new weirdu používám styl čtení ležmo. Jednak si to zaslouží (je to opravdu kvalitní čtení) druhak nechcu abych si ty knihy poškodil v batohu při četbě v dopravním prostředku. Knihy ne weirdu jsou totiž můj extetický poklad
To Sicco: Extetický je myslené ako estetický??
to Balt
jj
Inak k MacLeodovi by som tiež pripomenul Příběh mistra mlynáře v antológii New weird a magazíne FaSF 5/2007. Inak číta sa to dobre, podobne ako Proust, Musil, či Peake.