Máme tu druhý díl cyklu o planetách smrti.
Překlad je týž, jako v prvním vydání od AF 167 a tudíž je občas dost neobratný, nová obálka Martiny Pilcerové plně vystihuje obsah knihy, která byla napsána před 37 lety a přesto zůstala žádaným titulem a zároveň klasickým příkladem akční sci-fi, která se ovšem prostředím blíží k hranicím fantasy. Při čtení jsem automaticky srovnával některé prvky s knihou Kladivo a kříž od téhož autora a některými díly série Mark Stone od J. P. Garena (na téma vědeckotechnická revoluce ve středověku aneb k čertu se zákonem o nevměšování).
Čtenář teď nechápavě zakroutí hlavou v domění, že srovnávám nesrovnatelné, ale jsou zde styčné body – středověké prostředí, technický pokrok a svižné akce.
Kvalitativně jsou tato díla samozřejmě značně rozdílná, zatímco Garenova pokračovačka patří k horšímu průměru, Druhá planeta smrti je (dnes už jen) mírně nadprůměrná (hlavně díky stáří), Kladivo a kříž se v současnosti řadí ke špičce (navíc je žánrově poněkud jinde). To znamená, že hodnocené dílo stojí za přečtení a rozhodně by nemělo chybět v knihovně sběratele akční sci-fi.
Vlastní děj začíná na Pyrru, odkud Jasona unese náboženský fanatik Mikah. Chce ho dle svých zmatených zásad odevzdat spravedlnosti k potrestání za jeho poslední výhru (viz První planeta smrti). Cestou se Jasonovi podaří “zařídit” ztroskotání Mikahovy lodi na neznámé planetě, kde je společenský systém založen na divoké směsici feudalismu a otrokářství, přičemž jednotliví feudálové zakládají svou moc na rodových znalostech té které technologie. V této společnosti se Jason snaží přežít díky svým znalostem různých technologií, zatímco Mikah mu průběžně škodí ať již z náboženských důvodů, či z prosté neschopnosti (na Jasonově místě bych ho při první vhodné příležitosti zlikvidoval). Samozřejmě zde nechybí ani žena, souboje, bitvy a malý zázrak – vše znamenitě zkombinováno a dobře napsáno.
