Drsný spasitel – Žamboch Miroslav (2. díl recenze)

Něco je špatně

Inu, na hlavního hrdinu na sto procent. Jeho tělo je lidské, ale jedna paže a oko nikoliv a z čeho jsou, ví jen bohové (a další). Technologie, magie, kombinace? Každopádně nic pěkného. K tomu brokovnice, revolverový granátomet, Nůž, který není obyčejný nůž. A stejně jako se ruka nijak neliší od toho, co tvoří, tak i (dobře udělaný) hrdina zrcadlí svět, v němž žije. Vítejte na naší Zemi, ale zprzněné tak, že ji skoro nelze poznat; a to přestože se prakticky celý příběh odehrává na československém území. Něco se pokazilo s vírou, dimenzemi, nadpřirozenem i vědou, základními kameny světa.

Žamboch opět bravurně mísí dva nejen ve fantastice striktně oddělené náhledy a přístupy – vědecko-logický a my(s)ticko-magický. Využívá již v Líhni široce použitý princip vůle a víry prorostlý s fyzikou. Když se klaníš nějaké entitě, bohu, démonu, principu, na názvu nezáleží, posiluješ to a můžeš něco dostat na oplátku – proto se tu tradiční mytologie potkávají s Maxwellovým démonem, amulety s AI.

Výsledek je ale především sešívancem dvou dosavadních stylových přístupů autora. Je rozkročen mezi tradičním low-magic světem (Na ostřích čepelí) a jeho namakaným opakem (Poslední bere vše). A právě tím se vymyká z komerčního kalkulu, který je cítit z formálního zpracování knihy. Jak Němec správně podotkl ve zmiňovaném doslovu k Líhni, běžný čtenář fantastiky i mainstreamu (v tom podstatném jsou stejní) nechce být překvapován, tedy touží po tom, co již zná, co mu chutná – chce jistoty. Tato kniha se však z dosavadní Žambochovy tvorby opět vymyká, ba co hůře, kombinuje dva styly, z nichž každý přitahuje dosti odlišného čtenáře. Z jeho pohledu je to dílo na půl cesty a to nemá rád.

Autor několika postav

To však stále nic nevypovídá o tom, jestli je kniha dobrá či špatná. Jak sám autor píše na svém webu: „Existují dobré a špatné příběhy, žádné jiné dělení není podstatné.“ U Žambochových knih se musíte odnaučit hodnotit kvalitu díla podle žánrových škatulek, ale podívat se tím správným okem „obyčejné“ kvality (což je nepochybně záslužné postrčení). Přesto se nemusíte tak docela bát, že budete muset všude začínat na neznámém území, v něčem je i Žamboch stále stejný. Pokud se např. o Franku Millerovi (Sin City, 300) právem říká, že je autorem jednoho příběhu, pak MŽ je autorem několika archetypů postav. Jeho hrdinové a vedlejší figury rozhodně nejsou pásová výroba, liší se často podstatně, ale jejich základ, samotná dřeň, je stejný princip. Osamocený nemilovaný hrdina, který sám sebe nemá v lásce, ale přesto je morálně na výši. Chlapík z lidu na maximum si užívající běžná potěšení života, ve kterém se ale skrývá obrovská houževnatost. Femme fatale. Mnohé pocházející z americké drsné školy, nikoliv ale jako plagiát, ale protože jisté okolnosti plodí stejné spisovatele s podobným názorem na svět.

Všechny archetypy se pochopitelně nevyskytují ve všech Žambochových příbězích, má jich v zásobě dostatek, protože nemíní čtenáři předhazovat stále to samé. Jejich rozdílnost je docilována především prostředím, která je jako správné životné postavy formuje k obrazu svému. A o bohaté různorodosti Žambochových světů jsme tu již psali. Teď už je zjevný i jejich další význam – zabránit stejnosti vystupujících figur.

Cesta je cíl?

Drsný spasitel jako by možná odrážel vnitřní rozpoložení autora po složitých osudech jeho předchozí tvorby (ruka se nijak neliší od toho, co tvoří). Víc než jindy je to boj proti všem, hrdina je více než v minulých knihách brán jako monstrum a především tak sám sebe i vnímá. Někdy je to již na ostří nože, ale co by u jiného tvůrce působilo vykonstruovaně a pateticky, zde nerozborně zapadá do celku. Uzavřené příběhy, provázané motivem cesty a hledání (svého původu a sebe sama) občas trpí přílišnou jednoduchostí, malým množstvím kliček a zvratů, někdy něco není dovysvětleno, ale směrem ke konci nabývají na převaze jiné klady. Krom světa i cit pro dobré vypravěčství, emocionálně silné scény a kulminaci závěrečného střetu, kde se ukáže, že epika nemusí být v hektolitrech krve, ale několika větách a představivosti čtenáře.

Touto knihou (stejně jako sérií Agent JFK) zkusil Miroslav Žamboch další experiment se svým jménem a čtenářskou pověstí. Osaměle jako jeho hrdinové a s jistotou, že se to mnohým nebude líbit. Skutečnost, že vydavatel vsadil na sílu Žambochova jména, je vcelku samozřejmá; u autora, ač dokázal mnohé, je to ale něco poněkud jiného. Toto dílo bude odsuzováno jako typický příklad knihy do počtu, knihy psané stejně jako ty předešlé, ale nemající šanci se vyrovnat svým slavnějším předchůdcům z počítače autora.

Ano, občas nám příliš připomíná, co již známe, někde se může zdát prvoplánovitá, ale ve své podstatě zkouší opět zcela nový směr. Pokud prodeje ukáží, že jméno autora je již dostatečně silné, nebo se styl díla ujme mezi širší čtenářskou obcí, podařilo se Žambochovi splnit účel. Že tím sám sebe odsuzuje ještě k dlouhé cestě k patřičnému zařazení na tu správnou parcelu literatury (s možností od jistotami posedlých čtenářů vybírat tučné vlezné za vstup), je jasné, ale co když je to také záměr? Ostatně, koho by bavilo být zaškatulkován, svázán a strčen do katalogu sterilně bezpečných autorů? Pro spisovatele je to přece osud horší než smrt.

PS: Výčet knih, publikací a povídek zmíněných v tomto textu není rozhodně úplný. Kompletní bibliografie neexistuje, nejbližší je tato na autorově oficiální stránce: http://www.miroslavzamboch.cz/Bibliography.aspx