Drsný spasitel n. v. – Žamboch Miroslav

Ano, druhé vydání Žambochova Drsného spasitele je na světě, tentokrát v brožované vazbě, která v knihovničce ladí s dalšími v poslední době vydanými žambochovkami. Důvod vydání samozřejmě není primárně estetický, román byl dávno vyprodaný a není se co divit. Pokud si Žamboch odskočil do jiného než koniášovského světa, vždy to stálo za to. Drsný spasitel přináší dosavadní vrchol linie Megapolis či Seržanta, tedy děl spojujících jak fantasy, tak sci-fi a vůbec všechno, co se autorovi hodí do krámu, s až povznášející ujetostí. A i když výsledek v mnoha ohledech připomíná hlavního hrdinu, sešitého z mnoha kousků, odporného a děsivého, je (stejně jako v předchozích uvedených případech) fungující a strhující. A to z několika důvodů.
V prvé řadě jde o způsob přebírání motivů či estetiky. Drsný spasitel je románem, jehož jednotlivé části mohou fungovat jako povídky, přičemž ty první svým laděním do postapokalyptického westernu připomínají Kingovu Temnou věž nebo japonského Vampire Huntera D (třeba z takového Bloodlustu jako by si sem odskočili bratři Nelsonové, ale i některé motivy z druhé povídky) a samozřejmě příběhy Jona Shannowa. Biokonstrukt Micuma zase může připomenout vznešeného oře Zelazného Dilvishe a podobný původ by se dal vysledovat ještě u mnoha dalších postav, předmětů i zápletek. Nejedná se přitom o žádné vykrádání z nedostatků vlastní fantazie, ale o naprosto funkční přebírání a kombinování toho, co má autor rád, nebo o čem si myslí, že by spolu mohlo fungovat, a naplnění známých forem novým obsahem a pro domácí publikum příjemným bonusem v zasazení části děje na území kdysi známém jako Morava a Slezsko.
Prolnutí westernové (bandité, strážci zákona, vdovy v nesnázích, boje o koně, podivní a fanatičtí kněží atd.) a apokalyptické (mutace, ruiny civilizace, nejrůznější nadpřirozené entity, podivní a fanatičtí kněží atd.) estetiky s hrdiny se jmény jako je kupříkladu poručík Janota, s děsivou vizí Ostravy jako ledového pekla, ale i nejrůznějšími vtípky, kdy se dozvíme, že Ostraváci jsou sympatičtí, neb mluví krátce, stručně a vždy přímo k věci (např. „Zabijte ho.“) vede k tomu, že i když před sebou máme skutečně neutěšený, krutý a v pravém slova smyslu šílející svět, je nám velmi blízký. I když je pravda, že na chudáky ovečky se v Beskydech už nikdy nepodívám jak dřív.
Ale zpět ke světu románu. Je jím, jak už bylo naznačeno, náš vlastní, ovšem v blíže neurčené budoucnosti po Krachu. Žamboch se o této události příliš nerozepisuje, ale soudě dle výsledků a především maximálnímu možnému výskytu nelidských kreatur a kouzel to tentokrát nebyl jaderný holocaust. Mnohé napoví první dvě věty románu, které si už právem vysloužily pozici možná nejúdernějšího zahájení českého fantastického díla vůbec. Podruhé ukřižovaný Kristus, to nevěští nic dobrého. Z několika v textu roztroušených poznámek se pak dozvíme, že dotyčný syn Boží se následně tak trochu pomátl a nyní jej uctívají už jen šílenci. Krach tedy můžeme brát jako krach projektu spasení (na což konečně může odkazovat sám název románu), případně rozumu a vědeckého poznání světa. Ovšem to jsou v zásadě okrajové myšlenky. Důležité je, že vykreslený svět je dostatečně svůj (například od Kinga jej poznáme díky menší míře patosu, mystiky a melancholie), dává smysl a nepostrádá ani krásu, byť smrtící.
Odhalování jeho krás i nebezpečí (přičemž obojí často splývá) je přitom nabalené na (pro autora) typicky dobrodružný příběh plný akce a ještě masivnější akce a především na ústřední postavu. Co se akce týče, Žamboch se zde asi ještě víc než v Líhni přiblížil stylu Jiřího Kulhánka, bez toho, že by se mu dalo vytknout tradiční schéma vyzbrojit – dostat nářez – vyzbrojit se znovu a líp – dostat znovu nářez a tak pořád dokola (to volně cituji jednu starou recenzi, tuším, že na Cestu krve :-)). Od druhého českého mistra akce jej samozřejmě odlišuje to, že má mnohem větší cit pro klasické dobrodružství, stavbu zápletky a především konstrukce vlastních fantastických světů (mimochodem, nejfantastičtější prostředí vytvořil Kulhánek ve svém nejrozporuplněji přijímaném díle, Stronciu, a naopak Žambochovu Líheň zase já považuji z jeho románů za nejslabší právě pro věrnost reálné Praze).
Žambochovy zápletky jsou kapitolou samy pro sebe. Přebírají motivy a postupy nejrůznějších žánrů a nezřídka je střídají a mixují v rámci nikoliv pouze knihy, ale i samotných povídek. Ty pak na klenoty povyšuje lehkost, s níž k tomu dochází a kterou bychom v takovéto míře nalezli snad jen u klasika Howarda. Ne vše je samozřejmě dokonalé, občas nám zůstane něco nedotaženého, případně finále povídky nepřebije nějakou scénu ze začátku či prostředku, nebo se stane příliš nepřehlednou (konkrétně třeba závěr ostravské epizody nebo démon z Jablůňkova). Ovšem všechna zaváhání jsou více než vynahrazena temnou a drsnou atmosférou. A především titulním „drsným spasitelem“ (drsným zcela logicky, protože jiného si svět ani nezaslouží).
Jeho pátrání po vlastní minulosti je lemované záhadami a temnými skutky, z nichž ani zdaleka ne všechny mají na svědomí jeho protivníci. Mít v sobě démona a sám jako jeden z nich vypadat, to není zrovna recept na vyrovnanou, lidskou společností přijímanou osobnost. Aby někdo takový přežil, potřebuje pořádnou dávku zvláštních schopností, silnou vůli, zatvrzelost, smysl pro humor, společníky a hlavně hodně štěstí. Což náš hrdina má. Byť ten humor se teprve snaží chápat, a tak z něj padají spíše drsňácky psychopatické hlášky a na jemnější vtip je zde biokonstrukt Micuma (Drsný spasitel je nejvtipnější – vedle Megapolis – autorovou knihou, i když se jedná o humor černý a krutý).
Někdy by se dokonce mohlo zdát, že toho štěstí a odolnosti má až přespříliš, že neustálé hromadění stále těžších a těžších protivníků, stejně jako utržených zranění (včetně jednoho rozsekání na kusy, doslova), se už vymklo z rukou. Ovšem závěr se svými odhaleními ukáže, že i z téhle oprátky se tentokrát Žamboch vyvlékl. Pravda, neznamená to, že by byl konec stoprocentně uspokojivý, ale rozhodně do sebe vše podstatné zapadne a pár zdánlivě slabých míst se zpětně zaretušuje.
Sliby dané bohům či bohy dané, je prostě třeba plnit… A samozřejmě, není dobré se jim posmívat. I to jsou malé pravdy, které C. R., náš hrdina, na své cestě trousí a místy tak nepůsobí ani tak jako akční hrdina (i když pachu olova a střelného prachu se nezbavíme ani na okamžik), ale spíše průvodce, který tu glosuje, tam zas vysvětluje, ale vždy s mírou. Už bylo zmíněno, že se přitom nejedná o žádného beránka, ale v zásadě o opravdu drsného bastarda, který sice páchá dobro, ale propast vnitřní Temnoty je u něj mnohem blíž, než bývá u Žambochových hrdinů zvykem. Jako by se to odráželo i v jeho příhodách, kde nalezneme mrtvé děti, vaření lidské maso, bitvu, v níž zahynuly desítky miliónů… I romantické a milostné scény jsou tentokrát temné a brutální, vlastně až zvráceně pornografické, že by se za ně nestyděli ani v hentai (včetně pohlavního styku zakončeného smrtí jednoho z partnerů).
Drsný spasitel tak nabízí dosud nejtemnějšího Žambochova hrdinu. Jeho příběh díky výbornému prostředí, neustálé akci a desítkám vtipů a hlášek se čte skoro sám, ovšem identifikovat se s ním je složité (a domyšleno do důsledků i strašidelné). Z tohoto důvodu asi nikdy nebude C. R. nejpopulárnější, ale víte, myslím, že mu to vadit nebude a ke knize s jeho osudy se čtenáři budou s možná až morbidním pocitem fascinace stále vracet. Ta kniha za to stojí.