Drakobijci X – ant.

Mezi účastníky desetileté historie Drakobijců jsou známá jména jako Vladimír Šlechta, Pavel Renčín, Martin D. Antonín a další. Směsice autorů vytváří zákonitě různé světy, píše různými styly, ale přeci jen občas mívá něco společného. Každý rok něco převládá, něco dominuje a něco je utlačováno – téměř v žádném textu ten element nenalezneme.

Dovolím si na letošním ročníku postavit zároveň i prognózu vývoje celé české fantastiky. Budu tak smělý, že se pokusím odkrýt osud českých autorů. Samozřejmě, že nová krev není ten nejlepší vzorek. Není plně adaptovaná na prostředí okolo fantastiky a může se ještě změnit styl jejích představitelů. Ale i přes tohle všechno vstoupím na tenký led, i přesto si dovolím vyřknout předpověď časů příštích.

Letošní Drakobijci nehýří příběhy o válkách nebo o konfliktech, ale zaměřuje se především na osudy lidí a na prostředí (výjimkou je jen hostující povídka Míly Lince). V západní literatuře jde o jev častý, lidé se občas odklání od konfliktů fyzických a zaměřují se spíše na ostatní aspekty příběhu. Stačí se podívat na romány z období romantismu. Když už jsme u historie, tak z ní také vyčteme, že daná situace nebude trvat zas až tak dlouho. Nahradí ji další, u které budeme moci najít její předobraz v realismu nebo naturalismu, případně jinde. Vždyť přece všichni víme, že historie se opakuje.

Mezi soutěžními povídkami nenalezneme žádnou klasickou humornou fantasy. Že by všichni mladí autoři využívali pouze cynismu k rozesmátí čtenáře? Nejen na první pohled by se to mohlo čtenáři zdát. A opravdu, o humornou fantasy z českých luhů a hájů téměř nezavadíte. Neříkám, že je na cynismu něco špatného, ale humorně laděná povídka se sklony k absurdnu v naší fantastice chybí.

Nemá smysl vypisovat děj všech povídek nebo je všechny hodnotit. Ale pokud se mám zmínit o některých konkrétních, nelze opomenout Zpívá múzám od Vojtěcha Konečného. Umístil se s ní sice až na 13. místě, ale na svůj věk (16) je to velmi dobrý text. V povídce si samozřejmě nelze nevšimnout nevyzrálosti a nevypsanosti autora, ale není se čemu divit. Klasický příběh o mezidruhovém přátelství a nesnášenlivosti vůči jiným rasám, jenž odehrává ve světě se snovým nádechem, jistě neurazí žádného čtenáře.

Dále si zvýšenou pozornost zaslouží Jindřich Rohlík a jeho povídka s lehce sarkastickým názvem Pomozte si sami, my jsme mrví. Název sice slibuje větší dávku humoru, ale čtenáře, kteří by jej očekávali, zklamu. Jedná se o symbolický souboj se Smrtí, kde si můžete procvičit česká moudra. Nečekejte od povídky nic víc a určitě vás potěší.

Těžko se hledají slova k popsání Výry od Ludmily Műllerové. Nádherný svět uzavřený v samém nitru člověka, přechod mezi naší realitou a jiným světem při absolutně obyčejné činnosti. A pak: je náhoda náhodná či není? Otázka přichází čtenáři na mysl několikrát během čtení. A jistě ne bez důvodu.

Noc nekromantů sice není moc prodejný název, ale to Tomáši Bandžuchovi nebránilo v rozehrání příběhu v období mezi válkami přímo na české půdě. Tomáš si dovolil ve světě plném zlé magie ohrozit dominantní postavy té doby. Dovolil si zavrhnout vidění magie jako krásný dar a nahradil ho něčím krutějším. Za čáry se v jeho povídce platí krví.

Santa Loena od Haniny Veselé se odehrává ve světě takřka poetickém. Vypravěč a hlavní hrdina v první osobě jím sice neprochází skrz na skrz, ale z těch střípků, které dává k dobru, si čtenář může složit obraz země kdesi u moře na jihu Evropy. Sám hrdina je zmítán svými myšlenkami. Své nadání pro magii považuje za prokletí, sám sebe pak za zrůdu, jednu z nejhorších existencí, které se potloukají po světě.

Vítěz Jan Žlebek se svou Je jen jedna spravedlnost poukazuje na jeden drobný fakt – kdo má moc, je zákonem a jeho spravedlnost je ta jediná. Honza si pohrál s obrazem létajícího města, kde je snad každý trochu šílený. Jinak by nikdo nepřijal tak krutou daň za svůj pobyt. Jinak by přece neobětoval své vlastní děti.

Poslední povídky (lépe řečeno ty podle pořadí nejlepší) jsou již na špičkové úrovni. Sborník má cenu si koupit již jen kvůli nim. Ale i ty ostatní stojí za přečtení. Vždyť se jedná o budoucnost české fantasy.

U sborníků ze soutěží je těžké určit, zda převládají dobrá, velmi dobrá, průměrná či špatná díla. Protože i kdyby se v nich objevil kousek hodný Nebuly, může být ojedinělý. Sborník je velký komplex, který ovšem nemusel být vystavěn a pospojován dokonale. Verdikt v případě desátých Drakobijců je proto jasný – průměr.

Obsah:

J. Dobiáš – Za devatero hor
M. Linc – Přísahy mrtvým
J. Jirák – Poslední spoj
V. Konečný – Zpívá múzám
P. Jurka – Střepy legií
J. Rohlík – Pomozte si sami, my jsme mrtví
O. Suchý – Legenda o veliké zimě
R. Kolbaba – Chlapec a lovec
M. Brabec – Daleko na východě (1162)
V. Mayerová – Když se štěstí nedívá
L. Műllerové – Výra
L. Lukačovičová – Nezvěstní
T. Bandžuch – Noc nekromantů
B. Jirušková – Uchvatitelé dechu
H. Veselá – Santa Loena
J. Žlebek – Je jen jedna spravedlnost