Na několika místech dnes již klasických Kronik můžeme narazit na části, které se nám mohou zdát až moc zestručněné, osekané. Není to zaviněno chybou nebo nedůsledností autorů – tato místa nám totiž důkladněji popisují další, jen o nich psané knihy – Ztracené kroniky.
Čtenáře DragonLance mohlo lehce zaskočit velmi volné spojení Draků podzimního soumraku a Draků zimní noci. Události, které se skupině hrdinů přihodily v době mezi těmito romány, jim tedy poskytla kniha Draci trpasličích hlubin – Ztracené kroniky 1. Ty, co si pozorně přečetli Draky zimní noci, také mohlo překvapit odbytí výpravy do Ledových končin – to, co by si zasloužilo minimálně půlku knihy, dostalo prostor asi na pěti řádcích.
Ale právě proto jsou zde Draci Paní oblohy líčící putování hrdinů v čele s Tanisem Půlelfem. Poutníci hledají útočiště pro uprchlíky, stále čekající v trpasličím království. To je zavede až do kdysi nádherného města Tarsisu, které se ale po Pohromě stalo ostudou Krynnu. Hrdinové jsou v něm zajati a při následném útoku na město rozděleni. Zatímco část z nich prchá na zádech gryfů, druhá se setkává se skupinou Solamnijských rytířů, jež je přesvědčí k výpravě do země sněhu a ledu, přemoci Dračího velmistra, elfího arcimága Fael-Thase, a získat Dračí jablko – mocný kouzelný artefakt, údajně schopný porazit draky.
Při čtení této knihy velmi záleží na tom, jestli již znáte Draky zimní noci. Pokud ne, vše je v pořádku. Pokud ale ano, je tu menší problém – už totiž víte, jak to celé dopadne. Příběh je téměř naprosto stejný, jako v Dracích zimní noci, pouze vyprávěn v této knize z pohledu jiné postavy. Ano, nesledujeme už jen Tanise, Sturma, Karamona, Lauranu a ostatní – hlavní hrdinkou je tentokrát Kitiara, nevlastní sestra sourozenců Mejerových, která se po rozdělení skupiny v Útěšíně vydala na opačnou stranu než její přátelé. Zatímco oni konali dobré skutky, osvobozovali otroky, zabíjeli Dračí velmistry a vojáky Královny temnot, ona se jedním z nich stala – dračím velmistrem letky modrých draků, takzvanou Modrou dámou.
A právě toto obohacení příběhu o další charakter z něj dělá něco víc, než jsme mohli v DragonLance vidět doposud. Už nesledujeme jen cestu plnou strachu, skrývání, dobrých statečných srdcí a hrdinských skutků. Kitiara rozhodně není jako její dávní přátelé. Je sebevědomá, bezcitná a vražedná. Co chce, to si prostě vezme a na druhé se obvykle neohlíží. A díky ní se alespoň v části Kronik podíváme na Válku kopí také z jiného pohledu, než v knihách předchozích, kde už se skupina hrdinů stávala dosti stereotypní. Draci a drakoniáni se ukážou ne zas tak špatní, jejich stav ve válce ne zas tak výhodný, soudružnost ne zas tak pevná.
Zajímavé na knize je i to, že zápletka, kterou líčí anotace, a to Kitiařin souboj s pánem Smrti, Pánem Sothem, zabírá necelých deset stran v závěru. Do té doby je o něm zmínka jen v Kitiařiných snech. Ano, je to zajímavá událost, tak proč jí do anotace nenapsat. Chtělo by ji jen trochu více rozvinout.
Stylem psaní už se ale kniha opět vrací do starých kolejí. Atmosféra války, prokládaná brilantně prokreslenými charaktery hrdinů, je jen lehce narušená často nelogickými, někdy až naivními zvraty, které jsou tam jen proto, aby se hrdinům náhodou něco nestalo, popřípadě aby vůbec bylo jak pokračovat. Pokud to ale nebudeme takto pitvat, pořád nám ještě vyjde velice kvalitní čtivo, které neoslní svou genialitou, ale rozhodně nebude nudit.
Zajímalo by mě, co autor recenze rozumí “brilantně prokreslenými charaktery”. Právě tato série se vyznačuje charaktery, na nichž šustí papír.
tohle bych si rád přečetl, pamatuji si, jak mě v kronikách Kitiara fascinovala
To FD
Prokreslenost charakterů v DPO se mi nezdá nijak odlišná od zbytku DragonLance, zvlášť pro ty, kteří četli předchozí díly, což je asi většina, vzhledem k tomu že se jedná o pokračování. V rámci celé série se mi zdají velmi dobré. Ale je to samozřejmě věc názoru 🙂
Podle mě to jsou super knihy, dobře vykreslené povahy, prostředí, děje, prostě všechno, málem jsem se zamiloval do Laurany 😀