DragonLance: Legendy II a III – Válka zatracených a Zkouška bratrství

Příběh Války zatracených plynule navazuje na události prvních Legend. Karamon je stále odhodlaný Raistlina zabít a zachránit tak svět před hrozící zkázou. Crysanie nepolevuje ve své víře v Raistlinovo dobro a svou schopnost odvrátit jej od Temnoty. Sám Raistlin jejich představy a plány ignoruje a spřádá vlastní. No a Tass je ztracený v Propasti. Nebyl by to však šotek, aby se z ní nedostal…

Válka zatracených je v mnoha ohledech nejlepší částí trilogie. Karamon a Raistlin musí pod vlivem okolností spolupracovat a v tu chvíli mají autoři dost a dost příležitostí ukázat komplikovaný charakter charismatického mága, stejně jako Karamonovu lásku k němu – ale především jeho naivitu.

Oba bratři stanou v čele armády, která táhne proti trpasličímu království. Ne že by proti trpaslíkům něco měli, ale na jejich území se nalézá Portál, kterým může Raistlin vstoupit do Propasti a vyzvat na souboj Královnu Temnot. Tass je trochu stranou, aby se objevil vždy ve správný čas, kdy je třeba zamíchat kartami a vnést do plánů trochu té proměnné…

Kniha díky tomu získává na přímočarosti a soustředěnosti. A to je jen a jen dobře. Protože pokaždé, když se oba autoři pokouší dokazovat něco řekněme literárního (jako minule Karamonův úpadek), je to špatně. Když před sebou mají jen příběh svých postav, kde většinu psychologie obstará Raistlin, jdou kvality knihy rapidně vzhůru. V opačném případě to zavání průšvihem – zde třeba skoro všechny scény s králem trpaslíků, a především osud trpaslíků tupých.

Čtenář by se asi měl dojmout, jak je válka na nic a jak trpí nevinní. No, já se moc nedojal, já se v tu chvíli nudil. Naštěstí je podobných pasáží méně než v předešlém díle a autoři se mnohem víc drží toho, co jim jde, a ne toho, o čem si myslí, že jim jde. K tomu, co jim jde, je třeba samozřejmě připočítat Tasse. Osobně sice absolutně nevěřím, že by byl schopen přežít ve světě, jaký se snaží Weiss s Hickmanem popsat, ale nevadí mi to, protože ta postava je opravdu zábavná.

Soustředěnost umožnila i větší rozvinutí problematiky cestování časem. Děj se odehrává pár stovek let po pohromě, pořád však dlouho před Kronikami a Raistlin musí čelit pocitu, že pouze naplňuje události, na jejichž průběh nemá vliv – což je špatné, protože z dějin ví, že jeho tažení končí smrtí mága, který mu stál v čele (tedy jeho). Zápletka je to vlastně jednoduchá a nakonec stejně vyřešená šotkovským zásahem z nebes, ale funguje to.

Stránky se otáčí téměř samy od sebe, dobrodružné i dojemné (v případě Karamona a Raistlina bez ironie, v ostatních případech s ní) scény se poměrně pravidelně střídají a je jasné, oč všem postavám jde. Jak jsem napsal, nejlepší díl trilogie.

Finále se totiž pokusí o skutečně epické vyvrcholení. Raistlin s Crysanií putují Propastí, Karamona a Tass se vrací do přítomnosti s vizí, co by Raistlinovo vítězství způsobilo, a kolem Tanise se formuje skupinka hrdinů a antihrdinů (temný elf Delmar), kteří čelí invazi Kitiary a Pána Sotha – ti chtějí podpořit Raistlina a urvat svůj díl.

Návrat Tanise na scénu znamená návrat ke stylu Kronik a k tomu všemu, čemu se zatím – relativně – Legendy vyhýbaly. Tedy k opaku toho, za co jsem chválil první díl. Opět se tedy mluví o tom, jak je kdo úžasný, jak prožili ohromná dobrodružství, jak jsou draci mocní a krásní, nebezpečí strašlivé atd. Mluví se a mluví. A přitom se pořád něco děje, jenže se to ve všem tom balastu ztrácí.

A autoři se opět vrací k psychologizování – tentokrát u Tanise. Jeho závěrečné rozhodnutí má být asi výsledkem dlouhého zvažování a vítězství nad vlastní nerozhodností, ale nemohu se zbavit dojmu, že se jedná spíše o zbabělost, pohodlnost, a především rádoby elegantní autorské zametení mrtvolky ambicí pod koberec.

Bohužel to tentokrát nezachrání ani Raistlin, protože se v knize objevuje pouze minimálně a stejně jako u Tanise, i u něj působí jeho finální rozhodnutí… minimálně podezřele. Finále se pak odehrává v duchu špatné nápodoby tolkienovského návratu ze Šedých přístavů. Což znamená v podání autorského dua těžkotonážní hru na city a především sebespasitelskou propagaci stavu manželského.

Velké vyvrcholení na poměry DragonLance výjimečného počinu, který měl navíc v kapse trumfové eso v podobě Raistlina, se tedy bohužel nakonec nekoná. Trilogie, které se podařilo v prvních dvou dílech odvrhnout řadu klišé Kronik a vyprávět opravdu zajímavý příběh, se nakonec ke stylu Kronik pokorně vrátila. A to považuji za prohru.

Autoři sice měli ambice dokázat, že jejich svět snese víc než jen romantické putování a dětinský obdiv k létajícím ještěrkám (zdráhám se říci drakům, v těch knihách je jich tolik, že ztrácí jakoukoliv tajemnost), ale nakonec dokázali jen tolik, že pár opravdu dobrých nápadů a jedna vrcholně zajímavá dvojice postav (Raistlin a Karamon) nemohou bez podpory spisovatelského citu celou trilogii utáhnout.

Margaret Weiss ani Tracy Hickman bohužel tento cit nemají, nebo jen ve velmi omezené míře, a na svá díla se dívají příliš růžovými brýlemi, díky kterým téměř vše dobré zapadne v poli hlušiny. Jinak řečeno: já nechci slyšet, že Tanis je rozpolcený a ten a ten les krásný, já to chci vidět. A to se bohužel nepovedlo.

Na druhou stranu, Kroniky jsou v tomhle ohledu mnohem horší a pro jejich fanoušky tak budou legendy skutečným veledílem. Protože jestli vypadám minimálně třetím dílem až znechucen, je to jen a jen proto, že potenciál zde byl na poměry série výjimečný. Zůstaly jen dvě velice čtivé knihy a jedna poněkud překombinovaná, který je zakončuje. Jestli je to špatný výsledek, to nechám na jiných.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz