DragonLance – Legendy 1 – Čas bratrství – Weis Margaret & Hickman Tracy

Legendy provází v kontextu DragonLance pověst ještě lepšího čtení, než jakým jsou původní Kroniky. Což ovšem, ruku na srdce, není zas tak těžké, a vzhledem k tomu, že na rozdíl od Kronik už mají autoři nějakou tu knihu za sebou, by bylo opravdu smutné, kdyby tomu tak nebylo. Ve výsledku se dá říct tolik, že fanoušci dračího světa budou nadšeni, a ti, kterým se kniha dostane do ruky z jiných důvodů, nebudou naštváni a stráví v relativně příjemné společnosti den dva, aby potom vztah bez nějakého bolení hlavy zase rozvázali.

Velký dík přitom autorům patří za to, že se vykašlali na Družinu a vůbec jsou o dost komornější než dříve. Jak naznačuje název knihy, děj se točí kolem dvojčat Majererových – válečníka Karamanona a čaroděje Raistlina. Což je vždycky dobrý zpráva. Na chviličku se objeví i třetí do party, ctižádostivá Kitiara, ale brzy zase zmizí.

Což platí i o Tice, Řekyvanovi a Tanisovi. Ti všichni se v knize mihnou, rozněžní se nad tím, co všechno ztratili a, jejky, kolik vody uplynulo, prostě hrají na city fanouškům a mám ošklivý pocit, že i autorům. Pak ale uvolní cestu novému příběhu, který uvede do pohybu rozhodnutí Crysanie, kleričky boha Paladina, spasit duši, která o to moc nestojí – duši Raistlina Majereho.

Nebyl by to ovšem náš oblíbený zlatooký mág, aby neměl vlastní plán. A nebojte, nejde mu o něco tak přízemního jako je ovládnutí světa. Rasitlin má skutečné ambice a skutečnou moc. Chce se stát bohem. Dva cíle, které se navzájem podmiňují i vyvrací, a v jejich středu postavy, které mají v duši skutečné konflikty, ne jen pseudobolesti jako Tanis v Kronikách.

Ovšem autorské duo Weis-Hickman se vybičovalo k dobrému výkonu i v jiných ohledech – zakomponovali do svého na sto dvacet procent fantasy světa cestování časem, a dokonce se pokusili i o nějakou tu teorii paradoxu. Raistlin, Crysanie a její ochránce Karamon se tak dostanou do Ištaru, do doby těsně před Pohromou.

Dick to sice nebude, takže z nějakého promýšlení logiky věci vás nebude bolet hlava jako spíš bránice, ale na druhou stranu – proč se obtěžovat s bradburyovským motýlem, když můžeme čas rozvířit jedním šotkem? Ano, Tasslehoff Bosonožka je zpátky a musím přiznat, že je opravdu permanentně zábavný.

Znovu je třeba připomenout, že Čas bratrství je silně nadprůměrné DragonLance. Budete se bavit, ale to neznamená, že by to byla opravdu první liga fantasy. Prozření Crysanie na téma „jak to s tou Pohromou vlastně bylo“ by si zasloužilo buď proškrtat, nebo opravdu rozpracovat a nedělat to jen tak napůl.

Fistandantil a jeho vztah k Raistlinovi je naštěstí podrobně zpracován jinde, takže zde může být jen stručně převyprávěn, ale kde vlastně Karamon odevzdal své srdce spolubojovníkům v Hrách, to jsem opravdu nepostřehl. Ale aspoň je zde hodně scén s mágy a Ištar je sice čítanková antiutopie (čímž nemyslím vzorová :-)), ale opravdu má své kouzlo a poznámky o Sothovi docela potěší.

Co naopak nepotěší, je dílčí zápletka s Karamonem jakožto opilcem. Pominu výchozí situaci, dejme tomu, že se opravdu všechno mohlo udát tak, jak nám to autoři předestřou, ale opravdu se nedovedu tvářit, že Karamonovo opilství by mělo být bráno jako něco skvělého, jako důkaz něčeho, co fantasy posouvá k velké literatuře, že je to psychologie a tragika a tak. Není.

Karamon není žádný padlý hrdina, jemuž démon opilství rozvrátil veškeré lidství v něm a kvůli němuž trpí všichni jeho blízcí. Je prostě jen vtipnou figurkou s pořádným panděrem a opuchlým nosem. Weis a Hickman nejsou King. Jejich pojetí opilství je spíš jako silně blahosklonný Eddings, jehož postavy se nalévají pivem i vínem a vedou při tom chlapácké či pobavené řeči za zády všech těch tet Pol.

A tak je jasné, že Karamon se dá brzy dohromady a bude to zase borec jako dřív. A to v podstatě bez jakýchkoliv problémů. To není aplikace požadavků kladených na elitu žánru a literatury vůbec na nebohé tovaryše zábavy, to je upozornění na to, že si Čas bratrství chvílemi hraje na něco, čím být nemůže. Však se také kvalita knihy o dost zvedne, když se přestane v Karamonovi rýpat.

Pozornost se pak totiž může bez obav soustředit na to, co je důležité: prostředí Věží Vysoké magie, Raistlinovu intriku, Tasovy lotroviny, nějakou tu akci a pro fanoušky DragonLance na velkou přidanou hodnotu, kterou je vláda Kněze-krále z Ištaru. To všechno si čtenář užije ve velké míře.

Posledním plusem pak oproti Kronikám je, že se Legendy nerozbíhají x směry a nemají hluchá ani bílá místa. Ne že by Ztracené kroniky byly špatný nápad, ale jejich dodatečné napsání původní trilogii chyb nezbaví. Zde nic podobného nehrozí, a tak, i když je konec hodně krutě otevřený, v nejlepší tradici některých televizních sérií, je výsledkem velmi příjemné očekávání druhého dílu, které ostatně před několika dny vyšlo.

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz