Na počátku byl Warcraft, jehož tvůrci se rozhodli podpořit hru knihou, od té doby se s podobnými tituly roztrhl pytel a nyní k nám přichází věk draků, kniha Dragon Age, v níž se drak objeví na jediné stránce.
Masivní kampaň na novou RPG hru šlo jen těžko přehlédnout. Jen málokterá hra v dnešní době volí až takhle agilní reklamu, která se skutečně hodně snaží, protože zmínky o ní jsou všude ve formě plakátů, obrázků, PR článků i rozsáhlých preview v žánrových časopisech. Hra samotná – doufejme – stojí za to, všichni se o ní zmiňují pochvalně, bude to však možné říci i o knize? Ano, správně, s herním titulem dorazila i kniha se stejného světa, která podobně jako publikace z jiných herních světů, třeba Warcraftu, zhmotňují svět i hrdiny ne na obrazovkách počítače, ale na papírových stránkách.
Velkým přínosem už od začátku je fakt, že děj knihy popisuje události ještě před herním příběhem, takže se případní hráči nemusí bát, že jim přečtení knihy zkazí atmosféru, a naopak neherní čtenáři můžou být uklidněni, protože během četby nebudou odkázáni na hru. Každopádně do světa Dragon Age zapadne každý čtenář velice snadno. Je postavený tak, aby v něm úplný začátečník zíral s pusou otevřenou, zkušenějšímu čtenáři bude sice připadat, že už podobný někde viděl, ale přesto se v něm zabydlí. Kniha je zkrátka určená především hráčům, kteří této hře propadnou, aby v případku výpadku proudu mohli ve světle svíčky brázdit po svém světě dál. To je pochopitelně vtip, který si recenzent nemohl neodpustit.
Obě říše v mnohém připomínají klasický feudální středověk, ze kterého je cítit odér Francie a Anglie během jejich stoletého kočkování. O této knize by se dalo říci, že přesně mapuje to, co může avatar vyvádět v herním designu, a jestliže se na to dobře kouká na monitoru, tak v knize se to dobře čte. Šermířské souboje, bitvy větší i malé jsou na denním pořádku a mrtvých neustále přibývá. Občas ale autor knihy trochu klopýtne a v textu se mu objeví menší konina, nad kterou se pozastaví i jinak mírumilovný čtenář. Chtěl bych vidět, jak někdo absolvuje hodinový boj prakticky na život a na smrt a pak odkráčí jako nic. Tyto a podobné scény vyvolají jen neplánovaný úsměv a trochu tím autora i srážejí dolů, protože ač detaily, jsou dost okaté. Na druhou stranu, zbylý text je již natolik v pořádku, aby se u něj čtenář bavil a plakal tam, kde má.
Příběh toho nabízí skutečně hodně a něco je dokonce originální. Ve které jiné knize narazíme na bitvu již po padesáti stránkách? Je to příjemná změna oproti čekání v jiných fantasy až do posledního dílu. Dragon Age nabízí příběhy hned dva – jednak neustálé válčení, ve kterém to hýří taktikou, plánováním a přesuny vojsk, a jednak putování hrdinů odněkud někam, tedy motivy ryze klasické. Autor je spojil dohromady sice docela dobře, netlučou se navzájem a plynně na sebe navazuje, ale přesto má čtenář pocit, že ani jedna část není propracovaná do hloubky, vždy jí něco chybí. Bitev je v knize požehnaně, jenže jejich popis je krátký, jakoby Gaider vzal prostor vymezený monstrózní závěrečné bitvě a rozmělnil ho do mnoha menších. Putování hrdinů pak trochu ztrácí na originalitě a začíná se opakovat systém hraničící s deus ex machinou, kdy skupinku hrdinů něco či někdo zažene do kouta, aby je pak mohl někdo další zachránit. Jednou je to vítané, ale poněkolikáté již scény ztrácí na napětí, protože čtenář už tuší, že se opět nějaký zachránce objeví.
Hlavní hrdinové se všech bitev účastní s velkým nadšením, takže rány nejenom rozdávají, ale i přijímají, což se ve fantasy literatuře málokdy vidí. Je to veliký klad, protože díky tomu utrží jedna postava za jednu knihu víc zranění, než by stihla družinka jiných za celou trilogii. Jsou tak svým způsobem krásně zranitelně nesmrtelní, což nevadí, protože si autor magickým léčením pojistil zcela logickou rychloléčbu. Magie se zde vrací ke svým starým dobrým kořenům, kdy jeden zkušený kouzelník nejenom že má jako mazlíčka dvoumetrového golema, ale zároveň metá ohnivé koule s kadencí kulometu a dotekem ruky uzdravuje. Prostě konečně kouzelník, který má koule a nestydí se i nějakou tu ohnivou metnout, jen škoda, že nedostal větší prostor. Tím se vlastně dostáváme k jádru věci.
Tuto knihu si oblíbí hlavně hráči rpg a nezáleží na tom, zda bývalí či současní. V knize naleznou přesně to, co milují z počítačů. Drsné hrdiny zakuté do těžkých zbrojí mávající magickými zbraněmi, luky, šípy, koně, magii, sex, vztahy, prostě cokoliv, na co si jen pomyslí, a to vše je jim servírováno s jednoduchostí a čtivostí, takže tuto knihu by měli spíš dávat ke každému balení hry, protože si ji hráči prostě zamilují. Pro ostatní to je dobrý titul na oddechové odpoledne, kdy po různých jiných knihách vyžadujících přemýšlení dostane čtenář chuť sednout na koně, zaklapnout helmu, tasit meč a jet bít se s nepřítelem pro čest a slávu, Prostě se nechat unášet pryč klasickým příběhem, který si nehraje na nic nového a používá takové motivy, které má každý rád a občas se k nim rád vrací.
Konec této knihy je pak ale ostudnou ukázkou, jak závěr příběhu nemá vypadat. Po celých tři sta stránek autor svižně rozvíjel příběh a táhl jak hrdiny, tak čtenáře bez potíží dál, jenže zbylých dvacet vzal prostě rychloposuvem. Dopadlo to tak a tak, ten umřel, tento přežil, tyhle se vzali, tihle rozvedli, konec a spát. Autor v momentě, kdy se příběh zdá tak akorát zralý na pořádně masité vyvrcholení (objeví se i draci), na deseti stránkách dokončí děj a napíše konec. Přičemž by jenom ta zrychlená pasáž vydala na pomalu celý další díl. Proč prostě takhle kniha nemohla být o sto stránek delší? Proč se tak musíme dozvědět o osudech hlavních postav encyklopedickým stylem? Jestliže byla celá kniha příjemné čtivo pro nedělní odpoledne, tak konec je záležitost na pondělí ráno, aby se tomu dodal ráz. Jakoby autor děj prostě useknul a hotovo. Když jsme u toho rozsekávání, konec této knihy nabídne to nejvíc šokující řešení milostného čtyřúhelníku, které se snad ve fantasy objevilo.
Dragon Age je kniha napsaná dobrým jazykem tak, aby se čtenáři líbila. Autor spojil v text osvědčené motivy a narouboval je na docela zajímavý příběh, čímž splnil svůj účel. Čtenáři měl nabídnout jednoduchý a dostupný útěk z reality do míst, které zná ze svých představ o fantasy, a to také splňuje. Není nutné nad dějem nijak dumat, ale rovnou je můžete prožívat a bavit se u něj, prostě relaxovat, vypnout a nepřemýšlet, protože jakmile přemýšlet začnete, text občas trochu zaskřípe. Máme tu tedy průměrný odpočinkový román, po kterém by měli sáhnout především příznivci hry, ale který má svým způsobem co nabídnout i nezainteresovaným čtenářům fantasy, přestože mu něco podstatného chybí. Odhadem dalších sto padesát stránek.
