Dračí zub – Holub Zbyněk Kučera

Děj zasadil do současnosti a jako zdroj inspirace mu posloužil herní žánr zvaný LARP. Kniha má velmi atraktivní obálku přímo volající po koupi a její atmosféru dokreslují působivé fotografie (připomínaly mi svým vyzněním obrazový doprovod k Líhni Miroslava Žambocha). Samotný příběh bych na tomto místě nechtěl příliš rozebírat, protože tím bych čtenáře okrádal o požitky z četby. Alespoň ve stručnosti proto shrnu to nejpodstatnější: skupina kamarádů se nechá zlákat k tajuplné hře v prostředí odlehlého hradu, jehož podzemí mají v rolích přidělených postav prozkoumat. Plni očekávání se vydávají na výpravu, na které však začíná herní příběh stále více vstupovat do reálného světa a náhle si nikdo nemůže být jist, kdy jedno začíná a druhé končí…

Čtenáři zvyklí na autorův styl z Asterionu budou možná po přečtení Dračího zubu zažívat rozporuplné pocity. Hledat spojitosti s předchozí tvorbou totiž nebude mnohdy jednoduché. Dračí zub zkrátka není další příběh v asterionském duchu, ale představuje autorův pokus o proniknutí do nové tvůrčí oblasti. I když zde čtenář nalezne řadu způsobů, jimiž ho Zbyněk Kučera Holub velmi dovedně vtahuje do děje, mnohé na druhou stranu vyvolává spíše rozpaky.
První zádrhel představuje čtivost a plynulost jednotlivých částí příběhu. Zvláště v prvních kapitolách jako by se autor teprve rozhlížel po jemu dosud neznámém světě. Některé pasáže působí spíše jako slohové cvičení, takže se podprahově vynořuje otázka, zda se čtením nepřestat. Všem však doporučuji vydržet! Děj se od nástupu hráčů do vlaku rozjíždí tempem japonského expresu, najednou jako bychom se přenesli do zcela jiné knihy. Scény na hradě berou chvílemi dech, průzkum podzemí a lesa vyvolává místy mrazení v zádech, vše dohromady pak nutí neodkládat knihu a číst a číst a číst… dokud nepřijde další zlom v podobě rozpačitého a po rozjetém ději jaksi násilně ukončeného závěru.
Dále není zcela jasné, zda je kniha primárně určena pro lidi, kteří se o LARPech mají na jejích stránkách dozvědět poprvé, nebo pro již zasvěcené. Jestliže je zacílena na první skupinu, byl její informační potenciál do značné míry promarněn. Místo vysvětlujících narážek roztroušených v rámci příběhu se základní charakteristika mohla podrobně rozpracovat hned na začátku, například formou dialogu s Michalem či Mírou. Takto budou čtenáři LARPů neznalí občas nevěřícně vrtět hlavou nad chováním organizátora a hráčů, protože jim chybí znalost pozadí hry a především charakterů postav. To vše by se dalo ve formě určitých „medailonků“ zakomponovat do textu. Jestliže se tohoto nedostává, pak se mohou logicky ptát: Proč expedice s cílem prozkoumávat podzemí zahrnuje tři zvláštní profese (dva „paranormály“ a kněze), zato pouze jednoho kopáče? Když autor zmiňuje, že každá postava má zvláštní schopnosti, proč se o nich u většiny postav čtenář nic nedozví? Jestliže ve hře fungují nějaká pravidla, jak se uplatňují a kdo dohlíží na jejich dodržování? Zkušení hráči LARPů se zase možná budou podivovat nad některými Petrovými organizačními kotrmelci. Proč popisy postav nepředal hráčům již při setkání v zahradě, když (až na Mirka) měl už vše promyšlené? Mohl jim tak poskytnout více času na přípravu. (Organizátoři LARPů si v této souvislosti určitě zasněně povzdechnou nad téměř neskutečnou ochotou hráčů nadřadit účast na LARPu všemu ostatnímu.) Více prostoru se mohlo rovněž věnovat momentům přechodu mezi světem hráčů a světem postav (tedy alespoň v počátečních fázích) nebo systému a používání herních pravidel (takto může děj vyznít tak, že LARP žádná pravidla nepotřebuje, s čímž mnozí pochopitelně nemusí souhlasit).
Nakonec je třeba při hodnocení této knihy upozornit ještě na jednu významnou skutečnost. Autor totiž vytvářel hlavní protagonisty podle skutečných osob. I když se to nezdá, můžete některé z nich opravdu potkat v českobudějovické Dobré čajovně. Tento zajímavý prvek však s sebou nese určitá úskalí. Jedno z nich spočívá v tom, že autor je zná natolik dobře, že jejich charakteristiky bral za samozřejmé a zapomněl s nimi obeznámit i čtenáře. Například předobraz knižního Petra skutečně mluví natolik svébytně, že mnozí na něho budou při setkání nevěřícně zírat. To ale rozhodně nemohou automaticky vědět všichni, jimž se Dračí zub dostane do rukou. Neznalý čtenář si také nebude moci naplno vychutnat některé na první pohled nevinné výroky, protože si jejich autory nedokáže patřičně představit. Reálnost hlavních protagonistů zároveň autora připravila o možnost nakládat s nimi zcela svobodně a obohatit tak děj o další napínavé momenty: například některý z hrdinů získá zbraň a při scéně u obětního oltáře bude váhat, zda zabitím Petra zachrání Endyho… Z hlediska postav vyvstává obecně ještě jeden zádrhel. Kromě „hybatelů“ děje (Petr, Endy, Anežka) totiž ostatní postrádají výraznější rysy, jejich chování a činy jsou v podstatě vzájemně zaměnitelné. V této souvislosti se nabízí otázka, zda některé z nich úplně nevynechat. Příběhu by rozhodně prospělo, kdyby se lépe rozpracovaly vztahy mezi hrdiny (sympatie a antipatie, zamilovanost, žárlivost, soutěživost). V nejjednodušším případě mohli mít alespoň markantnější, třeba i negativně laděné vlastnosti (zapomnětlivost, výbušnost, přehnanou čistotnost), nebo být pod vlivem momentálně výrazné události (získání nové práce, rozchodu s partnerem, úspěchu/neúspěchu při důležité zkoušce). To vše by jim dávalo punc jedinečnosti a lidství, čtenář by si je pak mnohem snáze zapamatoval a případně oblíbil. Jelikož tomu tak není, může po přečtení knihy nabýt dojmu, že v podstatě postavám nic nehrozilo, protože z logiky zachování dosavadních vztahů mezi autorem a předobrazy jeho knižních hrdinů museli všichni více méně bez úhony přežít.

Jak už jsem uvedl, nápad s prolínáním hry a reality je postaven dobře a zajímavě, i když je občas narušen těžko představitelnými situacemi (“týden co týden” trvající vylíčení událostí jednoho víkendu, Petr obtahující si kresby v prázdném sešitě) či nelogickým jednáním postav (nejprve jsou plni obav ze zabloudění v podzemí a zakrátko se někteří chtějí vydat ven, aniž by si s nalezením východu dělali starosti).

Na závěr bychom si možná mohli položit otázku, jaký příběh měl autor vlastně v úmyslu napsat. Nejedná se jasně ani o knihu seznamující širší veřejnost s LARPy, ani (inspirativní) příběh pro zkušené hráče, ani hororovou novelu či dobrodružný příběh ve stylu Jaroslava Foglara (skupina kladných hrdinů v konfrontaci s výzvami přírody). Mám pocit, jako by autor chtěl vykročit na několik cest současně, ale u každé došel pouze do půli. Celé dílo se tak formou asi nejvíce blíží filmovému scénáři, který se dostal na veřejnost v převleku za krásnou literaturu, ale v této zkoušce nemohl logicky stoprocentně obstát.