Vize budoucnosti, ke které nesmí dojít…
Dylvanka dara Arin z Darda Erynian je jasnovidka, která vidí minulost, přítomnost i budoucnost z ohně. Jednoho dne, kdy na ni přijde jedna z jejich vizí jí odhalí strašnou vizi budoucnosti. Vizi, ke které nesmí dojít – říše Mithgar je ve strašlivém nebezpečí, kdy celý svět postihne strašná válka, která po jejím skončení nastolí po celé říší hladomor a vymření všeho živého a vše se točí kolem divného zeleného kamene.
Po této vizi se Arin se svými přáteli vydá do bašty mágu v Černé hoře, kde se dozví, že tento zelený kámen je symbol moci, z kterého mají strach i samotní draci. Draci, kteří ze strachu schovali za určitých podmínek tento kámen v Černé hoře, kde ho mágové zabezpečili, však jednoho dne zmizel a nelze ho magicky najít…
Díky magii si Arin vybaví celou vizi a vyřkne hádanku která praví, že musí najít Kočku upadlou v nemilost, jednookého v temné vodě, tokajícího páva šíleného monarchy, prokletého ochránce víry v bludišti a nikoho víc, jinak se jí nepodaří najít nefritovou duši.
Arin se v Černé hoře seznámí s Aiko, která o sobě tvrdí, že je kočka propadlá v nemilost. Spolu začínají společně řešit, kde mají nalézt ostatní části hádanky. Tak začíná dlouhá a nebezpečná pouť bez cíle, která končí jedině tehdy až naleznou relikvii – legendami opředený hrůzostrašný Dračí kámen…
Dračí kámen je další kniha z řady světů plných magie a nebezpečí. První věc, o které bych se chtěl zmínit je, že Dennis McKiernan vytvořil nový řád zrození a život ras na které jsou čtenáři zvyklí. Dračí kámen se zmiňuje o plození draků – v říši Mithgar se nesetkáváme s dračicemi, ale samičky draků jsou tu obrovské krakatice, které za určitého rituální páření vplouvají v objetí draků do Velkého Malstromu (obrovský mořský vír) a konečným důsledkem toho nejsou malí dráčci či velké krakatice, ale mořští hadi, kteří se později zakuklí a podle pohlaví se zrodí drak či krakatice. Zajímavé, že? Elfové zde neumírají přirozenou smrtí a početí mezi člověkem a elfem je nereálné, zkrátka McKiernan vytvořil originální vidění světa a ras, které už každý zná.
Když se vrátím k příběhu a hlavním hrdinům – celá družina proplouvá skoro celý svět, který je podobný tomu našemu, takže není překvapením, když se setkají s národem Jute, kde mluví německy. Černí mágové řecky. Jak se jedinci pojí dohromady se skupinou, tak se vždy promítne do kapitoly jejích životní příběh a okolnosti jejich setkání Osobně dávám plus, tedy podle mého názoru, za originální zpracování.
Samotný příběh se mi zdál tak trochu všední – poslání, družina a hledání nic moc nového. I když si myslím, že v některých částech, kde členové, již zmíněné družiny debatovali o tom, jak vidí jejich náboženství peklo, či smysl života, byl perfektní.
Autor v tomto díle, jak jsem již napsal použil mnoho jazyků, které by mohli být někdy ve vysvětlivce, protože pochybuji, že hodně lidí rozumí co říká Aiko japonsky, či Egil nebo Alos norsky, poznal jsem i místy španělštinu. Myslím tedy, že by nebylo dát překlad pod čaru.
Sečteno, podtrženo Dračí kámen je knížka, která stojí za přečtení pro ty, kteři nemusejí vždy číst jen hity roku.
Děkujeme vydavatelství Classic za dodání recenzního výtisku.
Čistěte si zuby alespoň jednou denně!
Po cyklu Hélská nístěj nakladatelství Classic znovu představuje Dennise McKiernana knihou Dračí kámen s velice hezkou obálkou. A zatímco Do předpeklí mělo za svůj předobraz dílo pana Tolkiena, Dračí kámen je možno už považovat za McKiernanovo dítě.
Znovu se tedy ocitáme v tajemné říši Mightar. Dylvanka (elfka) Arin má děsivé „vidění“, ve kterém je svědkem zkázy celé říše Mightar prostřednictvím zeleného klenotu, jenž má cosi společného s draky. Vyděšená se vydává hledat pomoc. V pevnosti čarodějů zjišťuje, že k jejímu „vidění“ patří i podivná hádanka. Když jí naplní, možná že se jí podaří katastrofu odvrátit. Postupně tedy při svém putování přibírá společníky, ač si ani do poslední chvíle není jistá, jsou-li její rozhodnutí správná. Teprve na Dračím hřadu dochází ke konečnému střetnutí.
Jestliže v Hélské nístěji hrají hlavní housle waroweané a elfové, zde ustupují do pozadí, aby se na výsluní dostali lidští hrdinové. Výjimkou z toho je samozřejmě vůdkyně celé společnosti Arin. Ovšem není člověk jako člověk, národy jsou různé. Pan McKiernan se inspiroval našim světem. Bojovnice Aiko, jak se už její jméno snaží napovědět, svým jednáním i řečí připomíná Japonku, jednooký jako by vypadl z příběhů o vikingských válečnících, zatímco Delon a Ferai jsou spíše románské typy. Stejně tak i země, kterými postavy putují připomínají v mnohém náš svět.
První část knihy, ve které vlastně Arin vypráví své „vidění“ a putování se mi zdála docela roztahaná a uspávající, to se ale změní, jen co začne nabírat společníky. Děj dostává spád a ani jednotlivé odbočky, kdy se vyjevuje minulost členů družiny, ho nezpomalují. Hlavní padouch čaroděj Ordrun je velice vychytralý a také inteligentní, na rozdíl od mnoha protivníků dobrých hrdinů v jiných knihách, takže je jim důstojným protivníkem. Některé jeho metody jsou ale sadistické, brrr.
V knize jsou výborné scény jako ta na dvoře královny-nymfomanky Gudrun s Delonem jako postelovým mazlíčkem či ochráncem víry, kterým je vlastně Burel, jediný muž v ženském klášteře, kde se nemusí držet celibát. (pozn. už slyším povzdechy těch jedinců mužského pohlaví, kteří si sebe živě představují na Burelově místě.)
Nejoblíbenější postavou, alespoň pro mě, je Aiko. Je rázná a svérázná. Problémy řeší rychle a nejčastěji pomocí svých čepelí. Být ale Burelem, dával bych si na ní pozor. A to je v ní kromě ženy ještě tygřice!
Bohužel celkové vyznění knihy jde až k červené knihovně (nic proti ní). Skoro každý najde mezi svými společníky lásku na celý život. Jedinou výjimkou je Alos, ale to je staroch a opilec. Ale ostatní se zamilovávají o sto šest. Přitom si léčí i staré komplexy a vykopávají kostlivce ze skříní. A na co myslíte, že dostanou hlídajícího draka? Na jeho samici samozřejmě. Jenže ten chudák to nepřežije a stane se tak jedinou objetí sexu v knize. Mimochodem tady jsou samičkami draků krakatice (jak pro ně může být přitažlivý rosolovitý žoužel s chapadly, to teda nepochopím) a milují se v hloubi moří, takže mnozí samci to nepřežijí.
Až na konečný happyend je kniha docela dobrá. Zejména od druhé poloviny, kdy děj nabírá spád. Jediné, co mě na ní opravdu iritovalo, byly Alosovy zahnědlé zkažené zuby. Autor se o nich zmiňuje ve všech možných i nemožných situacích. Neustále na ně poukazuje a nutí Alose si je čistit dřívkem, což ale evidentně moc nepomáhá, neboť se o nich zmiňuje o pár stran dále ve stejném duchu. Jak vidno, mít hezké zuby se vyplácí!
Uvnitř jsem si přečetl, že Classic má jazykového úpravce! Opravdu se kvalita jejich textů v poslední době zlepšila. Díky, pane Žáček.
Neznamená to, že v Dračím kameni není žádná chyba, samozřejmě tam jsou. Vynechaná písmenka, tu a tam vypadlé slovo. Avšak kniha se i s nimi dá číst docela dobře. Nejvíc mi vadily znaky <>, jenž mají dodávat slovům „zabarvení“. Působí při čtení vysloveně rušivě. Některé výrazy jsou sice trochu neobratné, ale není to nic tragického.
Obálka od K. Parkinsona je perfektní. Mám rád draky, takže mě moc potěšila. Docela dobře evok
Moc dlouhý
Velmi zajímavá knížka
NIC
NIC
Jedna z nejlepsích knízek jakou znám. Délka vubec nevadí, kdyz se porád neco deje.