Dr. Krvemsta aneb Jak se nám vedlo po bombě – Dick Philip K.

Klasický formát, klasická úprava a klasicky chytlavý název. Ten tentokrát jakoby nutil vzpomenout na nejrůznější satiry (Dr. Divnoláska), nebo na tituly divadelních kusů. Každopádně však jednoznačně říká, do jakého světa nás Dick míní zavést. Bude to svět postapokalyptický, mnohem více, než jak tomu bylo např. v Blade Runnerovi nebo Hráčích z Titanu (abych se držel titulů vydaných Argem) – tentokrát se do toho někdo, nebo něco (neboť si Dick opět neodpustí své tradičně mnohoznačné a záhadné motivy), opřel pořádně. Bomby přiletěly bez varování a zanechaly svět v troskách.
Autor nejprve jako by tápal, jak a o čem chce vlastně vyprávět – předestře nám svět před Katastrofou, ukáže nám ho těsně po ní i v době, kdy už vznikly první komunity, které se snaží přežít a navazovat kontakty, či se naopak uzavřít před okolním světem, a několikrát nám tyto scény prostřídá. Počáteční mírný zmatek však brzy ustoupí a Dick se soustředí na jednu určitou dobu, a především jednu určitou komunitu a její obyvatele. A samozřejmě na nebohého Walta, původně mířícího na Mars, ale v důsledku Katastrofy na věky uvězněnému na oběžné dráze.
Realita tentokráte není předmětem zpochybnění (i když to zdaleka neplatí o příčinách Katastrofy a jejích následcích). To, že se stalo něco, co nelze odestát, je prostě neoddiskutovatelné. Je však pravdou, že můžeme svět po Katastrofě vnímat jako svět posmrtný, jako očistec (jak by tomu nasvědčoval rozpracovaný systém příčin a následků, pomst a strachem vedených činů – viz dále). Dick se nám však především ukazuje ve své kruté poloze: popisy Katastrofy, i když místy (v závislosti na tom, která postava nám poslouží jako průvodce) sklouzává takřka k drogovým halucinacím, jsou náležitě brutální a nesentimentální. Následuje pak líčení světa, kde si, vzletně řečeno, radiace vymknuta z kloubů pořádně zařádila. Inteligentní potkani, nebezpečné kočky, nepoživatelné ryby a nové a nové druhy zvířat i rostlin – to vše v kulisách zničené Kalifornie. Dickova budoucnost není radostná, ale je neuvěřitelně barvitá a nápaditá, že se při čtení dostavuje pocit až provinilé fascinace. Tohle si přeci nikdo nepřeje, ale panebože, čte se o tom tak báječně.
A to z toho důvodu, že Dick naplno popouští uzdu svému smyslu pro černý humor a vypráví o hrdinech, z nichž pouze Dangerfield, odříznutý ve svém satelitu ve společnosti ničeho než plodů lidského génia, hudby, filmů a knih, je čistě sympatickou figurou, jako by reprezentoval to nejlepší v nás, co však může vyplout na povrch pouze stranou společnosti. Pozitivně bychom mohli nahlížet ještě na pár vedlejších postav a dětské hrdiny, ale i na nich bychom našli nějakou tu skvrnu. Zbytek jsou však buď ztroskotanci, oběti, šílenci, sebemrskači nebo prostě egoisté. A Dick jejich osudy popisuje jazykem zdánlivě naprosto vážným.
Zdánlivě. Hned na začátku jsem zmínil, že už název zavání satirou a při čtení knihy se mi několikrát vybavil Swiftův Skromný návrh (kde autor Gulliverových cest navrhuje, aby se jedly děti…). Hlavní zbraní Dr. Krvemsty je tak kontrast naoko objektivního a logicky znějícího hlasu autorova s obsahem. Kniha si nedělá o lidstvu žádné iluze a nešetří nikoho. Ani postižené – jednou z hlavních postav je trupík Hoppy, od narození vysmívaný. Hoppy je svého druhu génius, navíc nadaný podivuhodnými schopnostmi, ale rozhodně není postavou, která by překonávání handicapů prezentovala jako něco pozitivního a oslavovala tak lidského génia a vůli. Kdepak. A ano, zbytky společnosti si ani nic jiného, než aby se je Hoppy pokusil ovládnout, nezaslouží, protože o něm i po katastrofě uvažuje jako o trupíkovi, v nejlepším případě jako o „našem“ trupíkovi.
Ono je jasné, že po takové katastrofě, jakou přivedl na scénu Dick, by se společnost v zájmu přežití musela vzdát mnohého a třeba evidence mutantů je logická, stejně jako to, že se nové, od sebe často odříznuté nebo alespoň velmi vzdálené komunity budou konstituovat na základě schopností svých členů a budou zálibně pokukovat po některých členech komunity druhých (po mechanicích, lékařích…). Ovšem Dick, i když ve svém příběhu veškeré tyto logické prvky aplikuje, bere Katastrofu především jako pozadí k tomu, aby zdůraznil, co je v lidech nejhorší, nikoliv nejlepší (s výjimkou schopnosti snít o lepším). Strach, fobie, hamižnost, snaha o zachování stavu věcí tak, jak jsou, prostě proto, že je to pohodlné. Jeho „hrdinové“ si v mnoha ohledech svou Katastrofu a jeden druhého zaslouží a Hoppy není výjimkou. A mimochodem, Dick nejen že zachovává předsudky staré, ale přidává i několik nových.
To vše proloženo pasážemi na téma gastronomické („Hlavně psi s rýžovou nádivkou byli považováni za vybranou lahůdku. V malém místním plátku, který vycházel v Berkeley jednou týdně, se objevovaly recepty na psí polévku, psí guláš a dokonce i psí nákyp.“ s. 111), politické („… ale musíme to brát prakticky a dívat se do budoucna. Když si nebudeme dávat pozor, jednoho dne potkani ovládnou Ameriku. Je to naše vlastenecká povinnost. Musíme je chytat a zabíjet, hlavně ty chytřejší z nich, co můžou mít vůdcovské sklony.“ s. 114) nebo prostě potřebou rituálů, klidně zvaných legislativa, a snaze po udržení toho, čemu říkáme pořádek („Možná potřebuje dostat lekci. Možná nás čeká ještě jedno zabití. Budeme muset sejmout uhlíka. Svým způsobem to je aspoň zabití, jak má být.“ s. 165). N
a obálce je možné se dočíst, že „přes katastrofické ladění jde o jeden z nejutopičtějších a nejoptimističtějších Dickových románů, ve kterém autor vyjadřuje svou víru v dobro a lidskost.“ To vzbuzuje několik otázek. Za prvé, zda jsem knihu pochopil správně, protože jak vyplývá z předchozích řádků, osobně se domnívám, že to zde Dick naopak dává lidstvu „sežrat“ a jedná se, v tradicích satiry, spíše o varování a upozornění na to, co je špatně. A za druhé, pokud je toto z těch optimističtějších, jak by sakra vypadal román pesimistický?
Nemyslím, že důkazem optimismu a nějaké víry v lidskost jsou nové komunity či porážka Hoppyho a závěrečná idylka několika postav. Ony komunity totiž opravdu pouze opakují chyby minulosti (viz výše), postavy sice mluví o možnosti zbrusu nového začátku, ale jejich touhou, spojenou krom jiného s industrializací, je, „aby to bylo jako před Katastrofou“, tedy za podmínek, které ke Katastrofě vedly (mimochodem, jednou z nejroztomilejších pasáží knihy je scéna, v níž se debatuje na téma možnosti produkovat kalendáře s uměleckými fotkami děvčat ve stylu Playboye a kde sakra sehnat takové holky, když většině v důsledku ozáření vypadaly zuby a jsou tak vychrtlé, že připomínají spíše mrtvoly) a jednou z postav oné závěrečné idyly je žena, jejíž přístup k dětem by se dal popsat jako zmutovaný případ krkavčího mateřství.
Jednu ze zápletek knihy navíc tvoří anabáze dr. Bluthgelda (aneb titulního dr. Krvemsty), který si ještě před Katastrofou, vinou špatného výpočtu, získal nenávist veřejnosti (a možná svými tajemnými schopnostmi způsobil i Katastrofu). Nyní se skrývá v ústraní, ale veřejnost jej stále nenávidí a touží po jeho smrti, které se mu nakonec i dostane… aby se ukázalo, že jeho jméno je skutečně jménem „mluvícím“ a vyjadřuje, že lidstvo se snad nikdy nevymaní ze spirály vražd a odplat a preventivních úderů…
V tomto ohledu je kniha skutečně optimistická, protože i když se závěr nese v relativně smířlivém duchu, myslím, že se mohu oprávněně domnívat, že se každému jejímu hrdinovi nějaké té msty za jeho činy či charakter dostane.