Dobrodružství kapitána Báthoryho 2 – Brána Irkally – Červenák Juraj

Předchozím románem si Juraj Červenák nastavil laťku hodně vysoko a po zásluze získal nominaci na cenu Akademie scifi, fantasy a hororu. Strážci Varadínu byli ukázkovým příkladem, jak by měl vypadat dobrodružný příběh s prvky fantastiky, příměsí historických faktů, a především silnou postavou ve svém středu. To vše jazykem živým a barvitým – v popisech i v klení.

Brána Irkally rozhodně není krokem zpátky, ba právě naopak. Pravda, příběh je klasické cestopisné dobrodružství – Báthory se připlete k výpravě do dávno zapomenutého města, kde se nachází artefakt, který může být zbraní konečného řešení. O ten nemá zájem pouze důvěrník nejmocnější ženy Osmanské říše Kirmizi (jemuž dělá Báthoryho dobrodinec Čelebi průvodce), ale i partička těch nejzkaženějších čarodějů. A nutno počítat i s nějakou tou vzpourou proti říši, perskými agenty a hašhašíny. O zábavu tedy nebude nouze.

Když jsem napsal cestopisné dobrodružství, měl jsem na mysli především knihy Karla Maye. Ovšem napěchované až po okraj krvavými činy. Juraj Červenák – a s ním jeho hrdinové – rozhodně nevěří v přátelskou domluvu a sem tam nějakou tu uzemňovací ránu pěstí. To raději šavličkou do střev a s konkubínou do pelechu. Inu, sympatický přístup odpovídající duchu doby.

Na rozdíl od velkého Kara ben Nemsího se navíc Báthory nesnaží přesvědčit každého kolem sebe, jak je to křesťanství supr čupr víra. Místo toho zjišťuje, že ti zpropadení mohamedáni jsou někdy docela fajn chlapi. Učenec Čelebi mu koneckonců věnuje svobodu, ocení i jeho básně. Poturčenec Kuzgun je zase z podobného těsta jako on sám.

Báthory nebyl už v prvním díle žádný fanatik, ale rozhodně se s nepřítelem kříže nekamarádil. Tentokrát to je jiné a krom pozitivních důsledků (svoboda, přátelství) to s sebou nese i takové ty problémy, jako třeba na čí straně sakra stanout, když jste v oblasti, kde proti Turkům povstanou vaši pobratimové.

Naštěstí na podobné úvahy není moc času, protože na každé stránce se něco děje a když už na Báthoryho někdo jde s mečem, sám si zvolil svůj osud. Navíc vede autor hrdiny do hlubin říše, takže to, na čem skutečně záleží, je již zmíněné přátelství. A jestliže jsem u Strážců Varadínu trochu ohrnoval nos nad scénou, kdy se Báthory modlí za svého syna, zde prostě nemám nad čím.

Což se projevuje především v závěru románu, kdy dojde na houfné umírání. Co se týče vedlejších postav první knihy, tak byly prostě výplní. Důkaz? V okovech na konci prvního dílu byl i jistý Sándor Szilárd. Bez mučení se přiznám, že ve dvojce jsem ho nepostrádal. Ani mi nedošlo, že by tam někdo takový mohl být. A to nemám problém orientovat se v Eriksonově Malazské Knize padlých. Ovšem rovnou mohu říct, že hrdiny Brány bych na úvod třetího dílu postrádal.

Brána Irkally je v tomto ohledu sevřenější. Červenák se nepouští do žádné velké psychologie a nesnaží se moc tlačit na pilu emocí, k čemuž někdy předešlé pátrání po uneseném synovi lákalo. Zde je před Báthorym a jeho společníky prostě úkol, při němž jde o život. Nejprve dosáhnout Irkally a odolat útokům zlých sil a pak… nu, s tím nedělá autor žádné tajemství skoro od začátku výpravy, ale ani tak se to roztrubovat nemusí. A díky tomu je mnohem snazší se i sžít s postavami, kterým je čím dál jasnější, že splnit úkol a zachovat se správně nejsou stejné věci.

Pozornost – pokud zrovna nehltáte nějakou šťavnatou bitku – si místo pitvání podvědomí uzurpuje prostředí. Předchozí román byl „uherský“, ten aktuální je „blízkovýchodní“. A opět se ukazuje, že když je spisovatel dobrý, nepotřebuje žádné paláce ze zlata a pestrobarevné mozaiky plné draků. Stačí načrtnout atmosféru, na vhodném místě použít dobový či místní termín a pak stačí i jednoduché kulisy k velkému zážitku.

Slovo jednoduché lze ostatně aplikovat i na jiné složky knihy – základní vztahy mezi poutníky k bráně podsvětí (protože přesně tím brána Irkally ve staré babylónské mytologii je), jedna nijak přerušovaná dějová linie, dílčí zápletky povětšinou v rozsahu jedné kapitoly. Ona jednoduchost přitom nikdy nesmrdí neumětelstvím. V jednoduchosti je síla. Ovšem je třeba to umět.

Což zde platí. Červenákovy romány díky tomu získávají velký náboj a čtou se prostě samy. Nelze od nich čekat kdovíjaké literární zážitky – je to prostě čtivá klasika v tom nejlepším slova smyslu. Potřebujete na pár hodin zapomenout na problémy ve škole, práci, doma? Báthory je tu pro vás.

A ještě dlouho bude, protože potenciál postavy i doby, v níž se jeho dobrodružství odehrávají, je enormní. A jelikož jsou jednotlivé knihy avizovány jako v podstatě samostatné (ano, není problém číst Bránu přes neznalost Strážců), nezbývá než se těšit, co přijde příště. Rozvinou se nějaké motivy (zde se tak například pracovalo s Báthoryho napojením na sv. Jiří, příště to může být fakt, že má přátele na obou stranách barikády, či návrat artefaktu, o který zde šlo především), či bude kniha opět plná novot?

Bude to rozhodně dlouhé čekání, ale naštěstí se opět můžeme spolehnout na onu jednoduchost, s níž je kniha psána – nic nám nebrání přečíst si již vyšlá Báthoryho dobrodružství podruhé. Žádné zádrhely u momentálně nejzajímavější dobrodružné série (se vší úctou ke koniášovkám či JFK) nečekám.

• Autor: Juraj Červenák
• Překlad: Robert Pilch
• Formát: hardback s přebalem
• Počet stran: 391
• Cena: 368 Kč
• Nakladatel: Brokilon, 2010

Boris Hokr (zástupce šéfredaktora)

boris.hokr@fan­tasyplanet.cz