Do Labyrintu – Brána smrti 6 – Weis Margaret, Hickman Tracy

Zatímco se první čtyři knihy mohly jevit jako samostatné celky spojené pouze představiteli hlavních postav Partynem Haplem a Sartanem Alfrédem, od páté knihy se ukazuje, že vše má souvislost se vším, a nic není jen tak náhodné. Jednotlivé příběhy zapadají do společného celku jako dílky do skládačky. Postupně tak vytvářejí složitý obraz mnohovrstevného světa ovlivněného nekončícím bojem dvou ras, které si ve své domýšlivosti osobují roli bohů.

Haplo se změnil. Naučil se samostatně myslet a zvažovat důsledky. Už není fanatickým služebníkem Vládce Nexu, poznal že jeho pán je ochoten spojit se s kýmkoli, aby získal to, co chce. Dokonce i s dračími hady, přestože byl varován, že právě oni jsou tím nejhroznějším zlem.
Na Arianu se Haplo s lidmi, elfy a trpaslíky hadům postaví a zasadí jim tvrdý úder. Vládce Nexu nechápe, proč to jeho služebník udělal a za vším vidí zradu a touhu po moci. Zosnová tedy ďábelskou intriku. Bývalou Haplovu přítelkyni připoutá k sobě a vyšle jí za ním s jediným úkolem. Zabít Hapla a přivézt mu jeho mrtvolu. V sázce je totiž Sedmá brána a jen Haplo ví, kde se nalézá.
Do labyrintu zavede čtenáře přesně podle názvu do Labyrintu, onoho hrůzného vězení, kde jsou Partyni drženi. Vězení, které má vlastní zlovolnou inteligenci a jehož hlavním cílem není převychovat, ale zničit. Na Hapla, který se sem vrátil ze svobodné vůle, tu ale čekají mnohá překvapení. Labyrint už neční jen vězením, ale stává se symbolem Partynské i Sartanské vytrvalosti a umění přežít. Stává se místem, které lze s trochou nadsázky nazývat domov.

Jedním z motivů, který se celou knihou vine, je kontrast mezi oběma hlavními postavami. Partyn Haplo je tvrdý muž, který vše podřizuje svému cíli a dokáže pro jeho vyplnění obětovat. Kromě nenávisti k Sartanům a věrnosti svému pánu nezná žádné city. To Sartan Alfréd je jeho úplný opak. Je neohrabaný, plachý a často má strach. Stále se omlouvá a když je ho nejvíce potřeba, omdlí. Působí tak trochu jako kašpárek, občas v případě největšího ohrožení jakoby v jeho těle procital někdo jiný. Někdo, kdo se nebezpečí postaví.

Ačkoli jsou spolu na počátku spíše z donucení, každý z nich ovlivňuje toho druhého. Alfréd dává Haplovi poznat přátelství, lítost a milosrdenství naopak od Hapla se učí sebevědomí, odvaze a bojovnosti. Nakonec se Haplovi podaří překonat větší díl své nenávisti, a když už ne odpustit, tak alespoň uznat, že ně všichni Sartani jsou vinni. A cesta Labyrintem k tomu přispívá měrou rozhodující.

Oběma zdatně nahrává další postava – Hugh Ruka, lidský nájemný vrah, jehož prokletím se stalo Alfrédovo kouzlo. V něm získávají spojence a pomocníka. Další postavou, která vydatně a svérázně zasahuje do děje, je čaroděj Zifnab. Přestože budí zdání popleteného, zapomětlivého starce, který často ani neví kdo je, občas probleskne z pod této masky podivný záměr či obrovská bolest prastarého muže, který se znovu a znovu pokouší zachránit ostatní i před jimi samými. Tady je třeba se zmínit o nádherných hříčkách z moderní doby, které koření Zifnabovo vystupování. Už to, že se často představuje jako Bond, James Bond…

Kniha má spád a překvapuje nečekanými souvislostmi. Nechybí ani dodatky, jako obvykle důkladně promyšlené.

Už se těším na závěr celého cyklu.