Dlouhý sprint s ozvěnou – Žamboch Miroslav

Předně je třeba říct, že předkládaná kniha nepřináší nové autorovo práce. Tekuardův příběh mohou někteří čtenáři znát ze souboru Poslední bere vše a povídka Ozvěna se pro změnu objevila v časopise Pevnost (2/2002). Má tedy cenu knihu kupovat, zvláště když nepatří k zrovna nejlevnějším?
Z mého pohledu ano. Dlouhý sprint totiž patří k tomu vůbec nejlepšímu, co Miroslav Žamboch napsal, a původní sborník je již beznadějně vyprodán (skalní fanoušci mohou sice namítat, že oni to mají, ale ruku na srdce – devět let je dlouhá doba, víc než dostatečná, aby stihla vyrůst nová generace čtenářů) a jeho nové vydání je nereálné. A tak by otázka, zda má kniha smysl, měla spíše znít, zda má smysl v realizované podobě. A i zde se dá odpovědět kladně. Samostatně by Dlouhý sprint pro svůj rozsah šanci na publikaci neměl, ale společně s Ozvěnou, která sice volně, ale přitom zcela konkrétně na novelu navazuje, vytváří kompaktní celek, spojený tématem konce věku magie.
Jako bonus se pak v knize nachází vyčerpávající autorova bibliografie a slovníček Koniášova světa. Že to není žádná výhra? A to si říkáte fanoušci? Já si koupil samostatně knižně vydanou bibliografii Karla Poláčka a za a) nebyla tam sebekratší povídka, za b) bez ohledu na literární kvality a místo v dějinách čtu Žambocha raději a za c) mám rád přehled. Pokud by si tedy někdo připadal knihou (a nakladatelstvím) podvedený, u mě pochopení nenajde, Triton naopak chválím – za samotné vydání, za vzhled knihy (pokud se někomu samostatně kniha nelíbí, ať si ji dá vedle dalších tritonovských „žambochovek“) a za pozornost, kterou Žambochovi věnuje (podobně podrobnou bibliografii si vybavím snad jen u R. E. Howarda v knize Almuric, takže před autory smekám a ještě jedna pochvala Tritonu, že jim dal šanci).

Nakonec si ovšem to, zda si knihu pořídit či nikoliv, bude muset rozhodnout čtenář sám. Budiž mu doporučením, že skutečně mnoho lepších žambochovek není. Dlouhý sprint popisuje události, které nakonec vyvrcholí Velkou válkou a zavržením magie, čímž, krom jiného, položí základy světa, v němž se o několik století později bude pohybovat Koniáš.
Žamboch je zde jasně rozpoznatelný a přitom jiný, než ve svých známých cyklech. Tekuard se sice řadí k jeho typickým hrdinům, skrze jejichž vnímání a komentáře je nám děj přiblížen, ale přesto je poněkud neosobní a je obtížnější se s ním ztotožnit, než je tomu v případě Koniáše, Baklyho nebo (poněkud neprávem opomíjeného) Lancelota. Možná proto, že vlastně nic neprožívá a po celou dobu novely, věren jejímu názvu, nedělá nic jiného, než bojuje o svůj život. Ani když odhalí, že bratrova smrt nebyla náhoda, ani když nalezne zavražděného otce či bestiálně mučené spojence – nic z toho s ním v zásadě nehne. Pravda, prostředí a podmínky (kterou jsou mimochodem jedním z klíčových prvků příběhu) jeho dětství příliš empatii nepřály, ale když se podíváme na to, čím prošel třeba takový Bakly, mám spíše pocit, že se Žamboch ještě hledal a Tekuard je pouze jedním z ještě ne zcela úspěšných pokusů o toho sympatického hrdinu (když jsme zmínili Howarda – Kull, Bran Mak Morn, Solomon Kane… všichni fascinující, v mnohém si podobní, ale ani jeden z nich není Conan, který by bez nich sám nebyl takový).
Tekuard tedy není příliš sympatický, ale stejně jako jeho duchovní bratři, i on v sobě nezapře inspiraci drsnou školou, která díky jeho odtažitosti a prostředí, v němž se pohybuje, vyzní o to víc. Sympatie tedy nakonec vzbuzuje, když už ne svým charakterem, tak stylem. Jeho poznámky na téma porozumění si s otcem, ještě krásné prostitutky či vlastního bojového výcviku přetékají sarkasmem a cynismem, ale také překvapivě drásavou depresí.
Není se co divit, město Vegaš rozhodně nepřeje šťastným koncům a spokojeným lidem. Jak se na jednom místě dočteme, ročně se v něm narodí asi sto dětí, padesát tisíc lidí se přistěhuje a stejný počet zemře. Většinou násilně (i když v hlavním městě čarodějů má termín „přirozené úmrtí“ trochu volnější výklad…). Žamboch podobná extrémní prostředí umí a především, což je vidět i na jeho pozdějších pracích (zde se však jedná pravděpodobně o nejmarkantnější příklad), až marnotratně rozhazuje nápady a zajímavé motivy.
Ať už se to týká magie (od shromažďování a konzervace moci v drahých kamenech přes rafinované způsoby mučení po jednotlivé čarodějné pomůcky a jejich využití) nebo vedlejších postav – Velká Zelená, zlaté horečce propadlý obchodník (řezník a mrtvolář v jedné osobě), ale i na medikamentech proti stárnutí závislý lékař… kolem všech by se dal vystavět samostatný příběh, ale Žamboch je přivede na scénu klidně kvůli jedné jediné scéně. Při čtení Dlouhého sprintu jsem si několikrát vzpomněl na povzdech jednoho hudebního publicisty, že byla doba, kdy kapely nevydávaly jedno průměrné album za x let, ale třeba dvě špičková za jeden rok. Žádné piplání se v aranžmá, ale brutální syrovost a tah na branku. Žamboch prostě vrší jeden nápad za druhým (nemusí být přitom nutně originální, ale vždy konkrétní a působivý) a svého čtenáře jednoduše převálcuje.
Což se mu daří i díky spádu děje. Dlouhý sprint není členěn na kapitoly, je to takřka jednolitý text, od něhož se však není možné odtrhnout. Když neprožíváme boj na život a na smrt, máme zde boj na život a masakr, případně krvavé pátrání v temných uličkách Vegaše. To, že má Žamboch drsnou školu rád, je obecně známo a bylo to zmíněno i zde. Ale v této novele s bravurou dokazuje, že nemá problém vystavět temný detektivní příběh, kde postupně odhalované indicie nakonec dávají smysl a nejsou pouze zástěrkou pro prošmejdění co nejvíce putyk, hampejzů, ilegálních doupat atd.
Jestliže je tedy Dlouhý sprint projevem autorova hledání, odráží se to především v absolutní absenci autorského pudu sebezáchovy – Žamboch si nic nešetří na později, ovšem proto, že těch nápadů má tolik. Později se možná naučil své nápady lépe dávkovat, případně gradovat (rozhodně se nedá říci, že to nejlepší by se nám dostalo na konci) a vůbec lépe vyprávět, ale zde to nepotřebuje. Text je skutečně dlouhým sprintem, v tom nejlepším slova smyslu, a pro všechen ten adrenalin, který ve vás vzbudí, ani nebudete mít čas si uvědomit, že zde vlastně chybí záporák (mág Horat sám je jen vykonavatelem kolektivního rozhodnutí a jeho konfrontace s Tekuardem je sice efektní, ale v zásadě v oné scéně mohl být na jeho místě kdokoliv jiný). Jenže pokud dokážete tento text rozebírat během samotného čtení, tak snad ani nejste lidé, ale stroje… A po jeho přečtení? Myslím, že nějaké ty chyby si uvědomíte, možná za ně budete považovat to, co jsem teď naznačil, možná něco jiného, ale každopádně si budete chtít novelu přečíst znovu. A ne jednou.

Ozvěna se odehrává o několik let později, hlavními hrdiny jsou dva mágové (i když o jednom by se dalo spekulovat), kteří přežili střet s Tekuardem (respektive velemágem, kterým se stal) a nyní se snaží chránit skupinku prostých lidí před hrůznými následky magické války. Povídka není spojená s novelou pouze tématem, ale i absencí někoho, kdo by hrál roli protivníka, na každé stránce nadhozeným a zase opuštěným nápadem, z nichž kterýkoliv by mohl být tím nosným pro celý text, typicky žambochovské hrdiny… a je slabší. Je slabší především proto, že v sousedství Dlouhého sprintu by obstálo máloco. Je slabší proto, že se jedná o pouhý výřez z temných osudů obou hrdinů (kteří by si zasloužili mnohem větší prostor). Je slabší, protože takřka postrádá vedlejší postavy (jsou zde, ale skoro se neprojeví). Je slabší, protože její děj není plynulý, ale posouvá se skoky a náhlými rozhodnutími… Ale přesto je výborná. A i když samostatně stojí ve stínu geniální novely, jako její dovětek má nepopiratelné kouzlo.

Dlouhý sprint s ozvěnou tedy není zbytečná knížka. Ani v nejmenším. Přináší jeden ze základních kamenů Žambochovy tvorby a jestli něčím irituje, tak tím, že z tohoto prostředí existuje příběhů tak málo. Ale snad se ještě dočkáme, když ne Tekuarda, tak alespoň čaroděje Mavericka…