Divomág – Zelazny Roger

Román Divomág je pokračování knihy Podvrženec, která vyšla ve stejném nakladatelství – tedy ve Strakách na vrbě – o nějaké tři roky dříve. Bez mučení přiznám, že jsem už zapomněl, o čem vlastně byla, ale nevadí, na těchto stánkách se nachází i moje “geniální” recenze na ni, takže si i vy můžete osvěžit paměť.

Děj Divomága na Podvržence přímo navazuje, takže se opět setkáme s mladým mágem Polem Detsonem a jeho druhem, zlodějem Myším Rukavičkou. Polovi se na konci minulé knihy podařilo opět dobýt rodové sídlo, hrad Rondoval, ale zdá se, že mu není souzeno odpočívat. Přímo na hradě se ho pokusí zabít neznámý mág a on se musí vydat do světa, aby zjistil, kdo se ho chce pokusit připravit o život. Se svým přítelem se vydávají přímo do tlamy lva, na konvent mágů. Navíc se celou dobu nemůže ubránit oprávněnému dojmu, že je jím neustále manipulováno, jako by byl jen čísi figurkou v podivné hře.

Následky na sebe opravdu nenechají dlouho čekat, Pol se brzy dostane do spárů svého nepřítele a je na drakovi unášen vstříc nejisté budoucnosti. Ale je ten, kdo ho unesl, opravdu nepřítel? A naopak, je ten, kdo mu pomáhá, jeho spojencem, nebo ho jen využívá ke svým vlastním nekalým cílům? Zdá se, že jeho dávno mrtvý otec, temný mág, vrhá i po své smrti opravdu temný a dlouhý stín, který ho může snadno strhnout do propasti zkázy.

I když se na zadní straně obálky píše, že jde o “silnou a údernou fantasy” a “Roger Zelazny ve své rané podobě – stručný a neředěný”, dovolil bych si s těmito tvrzeními poněkud polemizovat. Příběh a děj jsou spíš klasické, motiv cesty za splněním úkolu najdeme v každé druhé fantasy, zrovna tak jako souboj temné a světlé strany síly – vlastně magie. Hlavní hrdina je takový “Hloupý Honza”, protože magii ještě úplně neovládá (to víte, je to samouk, tedy divomág) a ve světě, kde se děj odehrává, je skoro nováčkem. Není divu, že se chová nerozhodně. Neví, kam se vrtnout. (Předpokládejme, že to není nerozhodnost autora, kudy kam.)

Mě osobně se z celé knihy nejvíc líbily části vyprávěné ich-formou – ochranným démonem hradu Rondoval, který pátrá po vlastní identitě a putuje spolu s Polem světem. Tyto pasáže jsou o dost zábavnější a napsané lehčím perem, než zbytek knihy. Ta mi totiž jinak přišla, upřímně řečeno, příliš stručná, suchopárná. Styl, jakým ji Zelazny napsal (záměrně?), mi prostě příliš nesedí. Záleží na vašem vkusu, zda na tom budete stejně. 

Ocenit je třeba překlad Honzy Kantůrka, ale netřeba komentovat. Také malba na obálce – vkusná a k věci, ne tak tmavá jako u Podvržence – a celkové zpracování jsou na vysoké úrovni. Michael Bronec prostě knihy dělat umí. Je to moc hezký paperback za rozumnou cenu. Snad jen kdyby Michael nedával na zadní stranu to tvrzení, že jde o raného Zelazneho. Jakýpak raný? V roce 1981 už autor psal nějakých dvacet let a většinu svých nejlepších věcí měl, popravdě, dávno napsaných. Těšit se však můžeme na nové vydání románu Pán světla, jehož tenkrát zprznil Classic. A to je vážně dobrá zpráva!