Divocí a zlí – Čas mrtvých

Čau já sem Patejl a tohle je moje pées (ukázal sem na vobyčejnýho ratlíka, kterýmu se kouřilo vod huby a smrděl, jak uzenej špekáček), sem nejlepší z klanu Pilotů, teď zrovna je 24. století (mělo by bejt kdyby vše bylo OK) a já tu bojuju proti hnusnejm mimozemšťanům, fcelku se mi daří, no až moc, proto se mě má milá vláda teda zbavila, asi ze mě měli strach nebo co, ňák je nechápu, vždyť sem zabíjel jen ty zlý. No mělo by bejt 24. století, ale ňákej koumák z vlády si pohrál s mojí lodí, takže když sem skákal, jako prostorem, domů, tak sem hópnul místo v prostoru, časem, teda asi takhle to bylo. Každopádně moje loď je porouchaná a jelikož tady v tomhle 21. století se těžko scháněj náhradní díly pro něco, co bude vynalezeno až za pár století, tak musím dělat špinavou práci pro jednu nejmenovanou vládu, abych si vidělal na součástky nezbytné k opravě mýho kosmickýho korábu. Ty součástky mi dělaj na zakázku za dost tvrdý prachy v jedný nejmenovaný vládní továrně. No vlastně tu nejsem sám, jako z budoucnosti. Ještě tu je moje pées, to pées je takovej robůtek co vypadá jako pes, chová se tak, ale jaksi má v mordě dost účinej napalmomet (ikdyž to není napalm, ale něco asi stokrát lepšejšího), já sám taky dost vydržim, jako mám dost dobrý brnění, který vypadá dost uboze, ale vydržím v něm i útok tankoví brigády plukovníka Metličky, hehehe. Jo, taky se můžu přepnout do bojový rychlosti, tak pak běham něco kolem kila a je dost těžký mě zastavit a trefit a tak kolem. Ještě tu je kámoš Hnusák. Nic moc extra, má “jen” čtyři ruce, každou dokáže ovládat samostatně s přesností, no dost velkou. Když má čtyři automaty, tak mám někdy trochu husí kůži, no ale jen trochu. Pak je tu eště Elvíra, jestli mám někdy ( a to je málo kdy) husí lůži, tak to u Elvíry sem rád, že je na mý straně. Vypadá, jak babča vod vedle, jenže rychlostí blesku vytáhne ten svůj super ostrej meč a než se nadějete, už stojí u Vás a dělá z Vás krvavou kaši. No, kvůli tomu musí často doplňovat energii. Nejraději baští čokoládu a to když nikoho nekuchá, tak jí vidite furt s něčím v tý její starý puse (sice vypadá na 70 – smrt, ale je jí něco kolem třiceti), pořád se něčím cpe, no na bojišti doplňovala energii požíráním mrtvol, takže nic proti čokoládě. Tak to sme tak my, sme trochu neobvyklí, trochu zabíjíme, ale jinak sme ti hodní. Poslední dobou se tu dějou divný věci, nejdřiv se tu vobjevily ňáký divný bytosti. Cyberkentaur, což je chlápek a motorka v jednom, to by nevadilo, jenže on nechce umřít a nic moc mu neublíží a to je ozbrojenej “jen” raketometem, kterej i mě dost obtěžuje, ještě má kamaráda, je dost velkej, asi tři metry, jo a ten má k sobě dost velký a obrněný auto. Ještě tu sou ty problémi s těma nemrtvejma rusákama, co sem už párkrát zabil, teda i ostatní je už párkrát “zabili”, jenže kaše co z nich zbyde se dá vždycky zase dohromady, sou čtyři a dělaj dost problémy, naposledy mi zabili zdejšího šéfa, no scháněl mi práci, jo a uřízli mu hlavu a ta pořád mluví, fakt divný. No je čas odsud vypadnout. Ty součástky pro mou kosmickou loď už mám, tak mi popřejte štěstí, protože se pokusím dostat domů. Snad se mi to povede, jestli ne, tak mě nedostanou lehce, no a pokud se vrátim do mýho století, tak tam už mě znova nedostanou a já si zjistim, kdo mě do toho namočil. To mi VĚŘTE !!!

Stáhl jsem hlavu mezi ramena a pées si tlapkami zakrylo oči. Kabinou něco zavylo a v předním skle se objevily dvě díry tak pět centrimetrů v průměru. Po dvou kolech jsem uhnul do levého pruhu a zbytek dávky se zasekl do zádě velkého modrého kamionu s obrovským nápisem PEPSI JE ŽIVOT. Manévr nás zpomalil a tak si zastříleli i policajti z aut. Do kvílení vzduchu pronikajícího průstřely se ozvalo ostré kašlavé praskání a všude najednou vířilo rozervané čalounění ze sedadel. Krátce jsem mrkl za sebe a původně zcela neprůhlednou zádí dodávky bylo nyní vidět docela jasně – otvorů vyplněných světlem v ní bylo mnohem víc než plechu a neuvěřitelně rychle přibývali. Pées bylo napasované v místě pro spolujezdcovy nohy, kouřilo se mu z kožichu a tvářilo se znechuceně. Vzápětí jsem dostal tři rány do zad a jednu velkou do zátylku, a vzápětí mi tlak vzduchu vyrazil rozpraskané přední sklo do obličeje. Lekl jsem se, instinktivně dupl na brzdu a dostal se do proudu zpěněné pepsikoly tryskající z boku prostříleného kamionu.

Opět jsme se dočkali nadmíru kvalitní ságy s vynikajícím přiběhem a vtipnými, trochu brutálními hrdiny. Dlouho očekávaná sága nakonec nezklamala a je opět tím pravým nejen pro fanoušky brutální scifi.
BRAVO!!! Jednoznačně doporučuji všem fantasy a scifi pozitivním čtenářům. Já se již těším na další díly.
Díky za tuto knihu a smrt všech zlejch i hodnejch vojáků, policistů, … , která jistě napomohla k ještě větší zábavě při čtení.