Dítě Skály – Neomillnerová Petra

V nekromantce Alke, která byla ve Skále vyučena, už odumřely všechny city. Alespoň zdánlivě. Plní svou práci klidně a se zvráceným potěšením, které může cítit jen ten, kdo prošel několikaletým nevýslovně krutým výcvikem ve Skále. Se stejným klidem pak přijímá i rozsudek smrti – má být popravena za válečné zločiny. Osud však rozhodne jinak. Alke se opět ocitá na místě, s nímž je úzce spjata, přestože ho nenávidí. Její mistři ji však nezachránili a neodvedli zpátky do Skály ze soucitu či přátelství, pojmů, které ostatně v bydlišti černých mágů ani neexistují, ale proto, že s ní mají jiný, temnější záměr, než je oběšení. Chtějí z ní udělat matku dítěte Černé luny, zrůdy, kterou chtějí použít pro vlastní kruté plány.

Alke je drobná žena, ale dokáže se svému osudu vzepřít. Narození syna v ní probudí city… ale současně nezmění nelítostnou a nemilosrdnou povahu černého mága, který zabíjel ženy a děti, podpaloval a lhostejně přihlížel znásilňování a vraždění. Tento kontrast se táhne celou knihou jako temná linka, proplétá se komorním příběhem ženy, která dokáže za svá práva bojovat… a zvítězit. Na tento boj je tu všechno soustředěno, válka a ostatní dějové záležitosti slouží jen k prokreslení prostředí a charakteru hlavních postav. Nevinné (minimálně u několika momentů v ději s otazníkem) dětství Alkeho synka Nixe tu Neomillnerová staví do protikladu kruté reality mágů ze Skály takovým způsobem, že to občas čtenáři může přijít až absurdní. Ale ne směšné, ne nedomyšlené. Dítě Skály je komplikovanější, propracovanější kniha s komplikovanějšími, propracovanějšími hrdiny. Charaktery Alke, představeného Skály Bogmira, kdysi člověka, nyní ducha s duší netvora, Raneho, druida Ervina a dalších čarodějů jdou do hloubky. Neomillnerová je vykresluje zcela realisticky, obnažuje čtenářům jejich povětšinou temné a kruté duše. Kniha je zahalena pochmurným a chvílemi až depresivním oparem, který vytváří právě postavy románu. Oparem jistoty, že se autorka, podobně jako její hrdinové, neštítí na stránkách pro prohloubení atmosféry a autentičnosti zabít kohokoliv a provést prostřednictvím protagonistů knihy jakkoliv krutý čin. Dítě Skály tak v kontextu jiných spisovatelčiných titulů trošku vybočuje z řady. Alke je první hrdinka, která hraje čistě za temnou stranu, a Neomillnerová tomu pochopitelně musela přizpůsobit i celkové vyznění románu a styl vyprávění. Je stejný jako u jiných autorčiných knih, jen… mnohem intenzivnější. Přítomný čas je oblíbený způsob spisovatelky, jak vtáhnout čtenáře do příběhu, a daří se jí to i tady, opakování slov posiluje atmosféru, er-forma zase umožňuje střídání pohledů na příběh očima jednotlivých postav.

Nečekejte oddychovku s nádechem humoru a s jednoduchou Lotou v čele. Ani přemýšlivější příběh s čarodějkou Moire. Natožpak upířinu s Tinou Salo. Dítě Skály je temné, drsné, depresivní a svou naturalističností někdy až šokující (například úvodní kapitola, kdy se důkladně seznamujeme s charakterem černých mágů), přesto čtivé, intenzivní a čtenáře zasahující. Ne tolik jako největší perly fantastiky, přesto tak, aby to stálo za zmínku v recenzi. Zřejmě to však není kniha pro každého. Rozhodně ne pro toho, kdo čeká velký příběh plný bitev, intrik, vztahů a soubojů. Ty tam jsou, ano, ale víc než co jiného je to komorní příběh ženy, která se dokáže svému osudu vzepřít. A to už se opakuji. Petře Neomillnerové se nový román rozhodně vydařil. Dáte mu šanci?