Prostřednictvím románu Díra se dostáváme do nedaleké budoucnosti, v níž Prahu v průběhu války zasáhne jaderná exploze. Mnoho lidí se na útok připravuje budováním vlastních protiatomových krytů. Jedním z nich je i Jakub, osamělý sedmdesátník, který pro stavbu krytu obětuje veškeré úspory, zadluží se a nakonec skončí jako zchátralý bezdomovec. Kryt navrhnul podle plánů vládních krytů, opsal nejenom jejich konstrukci, ale také vybavení a pravidla života v nich. Vše se zdá být dokonale propracované. Posledním člověkem na světě, kterého Jakub má, je jeho třicetiletá nevlastní dcera Alena, kterou opustil, ještě když byla na střední. Kryt stavěl pro ně oba.
 |
Příběh dostává spád hned na prvních stránkách, kdy se Alena po mnoha letech setkává se svým otčímem a společně ujíždějí skrýt se před jadernou hrozbou do krytu. Příčiny Aleniny klaustrofobie vysvětluje autor záhy – jako dítě byla unesena a zavřena do díry v zemi. První retrospektivní pasáž jakoby předznamenala všechny další činy Alenina otčíma, alkoholika neschopného postarat se o svoji nevlastní dceru po smrti její matky a jeho ženy. Všechny pokusy o Aleninu výchovu selhávají, respektive Jakub v ní selhává na plné čáře.
Vyprávění se odehrává ve dvou časových rovinách; jednak se dozvídáme, jak plyne čas v krytu, jednak nám autor poodhaluje minulost hlavních postav. Jsme přítomni prvnímu setkání Jakuba s Aleninou matkou, dozvídáme se příčiny její smrti a potom přihlížíme vývoji vztahu otčíma k jeho nevlastní dceři. Po rozdělení jejich cest nás autor vtáhne do minulosti prostřednictvím Aleniných vzpomínek a Jakubova sebestředného vyprávění.
Děj v krytu sice není natolik peprný jako retrospektivní pasáže, které se nevyhýbají ani sexuální tématice, leč vycpávkově nudný rozhodně není. Jsme totiž svědky soužití dvou lidí v prostoru rádoby jednopokojového bytu, ve kterém se není kam schovat, kam uniknout před tím druhým. I sprchový kout se nachází v téže místnosti, neexistuje žádná možnost soukromí. Alena tráví většinu času v posteli nebo na rotopedu, Jakub luštěním sudoku nebo čtením knih v křesle. I když v nejtěžších chvílích se Alena stará o Jakuba, nebo naopak Jakub se snaží Alenu zpacifikovat při jednom z jejích záchvatů, po zbytek času má čtenář pocit, že se jedná o dva nepřátele. K otevírání krytu slouží elektrický ovladač, který se však rozbije a nedaří se ho opravit. Znamená to tedy, že se dveře krytu nikdy neotevřou a poté, co jim po dvou letech dojdou zásoby jídla a vypne se generátor, umřou v krytu pohřbení zaživa? Autor na dramatických okolnostech rozhodně nešetří.
V takto nastavené atmosféře absolutna sledujeme proměnu mladé atraktivní Aleny v obézní, oteklou ženu, která si snad navzdory otčímovi libuje ve špíně a zahnívajících plechovkách od jídla; naopak její otec bezdomovec hledí za těchto okolností na čistotu a pořádek jako nikdy dříve. Poznamenána minulostí podezírá Alena Jakuba z plánovaného uvěznění obou dvou na místě, odkud není cesty ven. Aleniny představy o cizích lidech, které slyší a vidí za dveřmi krytu, se zdají být projevem psychické lability či abstinenčních příznaků. Jako by si budovala vlastní svět, jehož prostřednictvím uniká od Jakuba z každodenní nudy. Nebo skutečně za dveřmi krytu někdo je?
Obě dějové linie jsou zajímavé a poutavé, nelze jednoznačně říct, zda jsou zajímavější události v krytu, nebo naopak poodhalování minulosti obou postav a sledování jejich cesty až k současnému vzájemnému vztahu, plného odporu z Aleniny strany a Jakubovy sebestřednosti.
Příběhově zajímavá románová prvotina Daniela Petra, psaná svébytným autorským stylem, není ani tematicky, ani žánrově zcela vyhraněná. Díra je jak zajímavým pojednáním o způsobu přežití v atomovém krytu s promyšlenými technickými detaily, tak zejména psychologickou studií chování dvou lidí, uvězněných v omezeném prostoru do konce jejich života; zajímavé je také sledování vývoje vztahu mezi nevlastním otcem a jeho dcerou od dětství, až po dospívání – přerodu od fyzických trestů, přes znásilnění až po lásku. I když otčím dceru opustí, zbytek jejich života je jejich vztahem poznamenaný.
