Na trh s jistým zpožděním oproti plánu dorazil druhý díl poslední „jafffoviny“. Martin Moudrý alias Jafff úspěšně pokračuje ve svém tažení, na jehož konci možná jednou bude titul krále českých krváků.
Druhý díl „Deváté sféry“ začíná přesně v okamžiku, ve kterém jednička končí…… Bezejmenný démon už se smířil se svou ne-lidskou podstatou, nikoliv však s realitou štvance. V patách má dva pronásledovatele s nadpřirozenými schopnostmi. Jednak samotného Eudoxe, jednak, což je ještě horší, zástupce Mocností, anděla smrti Lokiho.
Po relativně oddechovém rozjezdu (několik převtělení a porce sexu) tedy nastane víceméně tradiční krvavá jízda, na níž čeká řada zajímavých překvapení.
Druhý díl v duchu nejlepších tradic vrhá čtenáře rovnou do děje. První kapitola stačí na rychlé rozkoukání a potom už krev a další tělní tekutiny čvachtají téměř na každé stránce. Mrtvol je co hrdlo ráčí a vyznavači tohoto specifického subžánru si přijdou na své.
Bojů se účastní andělé i pekelné stvůry, dojde na použití magických obřadů i sofistikované zbrojní techniky, bojištěm bude Země i peklo – pardon – Devátá sféra.
Martin Moudrý se opět kvalitativně posunul o kousek dál. Ano, tato věta už byla napsána v hodnocení prvního dílu, platí ovšem v plném rozsahu. Dvojka svým osobitým způsobem překonala jedničku a značně se posunula směrem ke špici. Standardní a velmi žádané krveprolití je proloženo potřebnou dávkou sexu, černého humoru a hlášek, došlo i na poněkud překvapivé zvraty v ději. Autorovi se podařilo odstranit problematická hluchá místa, pronásledující jeho předchozí produkci, a kupříkladu ve srovnání s „Koncem křížů“ děj „Deváté sféry (2)“ neuvěřitelně odsýpá. Samozřejmě se ještě najdou nějaké ty vady na kráse – je potřeba dále pracovat s jazykem, hlášky jsou sice úderné, ale zatím ne tak, aby se staly kultovními, samotný námět a jeho zpracování by také šly vylepšit – ale to není nic, co by se časem nedalo posunout ještě výš. Odkazy na dílo „mistra“ Kulhánka tentokrát nejsou podvědomé, ale staly se účelově součástí příběhu. Nelze ovšem očekávat čtení na způsob kulhánkovin – autor si našel vlastní cestu a opustil otrockou poplatnost libovolným „velkým vzorům“. Je ale otázkou, jestli bude mít důvod k dalšímu zlepšování – zdá se, že většina jeho skalních konzumentů příliš nehledí na kvalitu či formu a je pro ně rozhodující spíše množství stran a krve.
Samostatným předmětem diskuse by mohla být postava hlavního hrdiny a morálka – ale to přenechám radě pro rozhlasové a televizní vysílání a soudu – tedy v případě, že to někdo natočí a pustí do televize.
Nový produkt Martina Moudrého tedy nejspíš zamíří ke sběratelům a vyznavačům tohoto specifického literárního subžánru, nespecializovaní čtenáři se budou muset o koupi rozhodnout sami.
Speciální poznámka:
Náboženským fanatikům lze doporučit, aby (na hranici) pálili vlastní poctivě zakoupené exempláře a nepodpalovali rovnou celá knihkupectví.
