Dědičky (Dziedziczki) – Pilipiuk Andrzej

V kterési své předchozí recenzi na některou knihu Andrzeje Pilipiuka jsem vyslovil domněnku, že tomuto polskému spisovateli jdou spíš kratší literární formy než román. Zdá se, že autor došel ke stejnému názoru, neboť v případě Dědiček je děj v podstatě vytvořen z několika umně rozdělených a na vhodných místech propojených povídek, které tak tvoří paralelní dějové linie. Jistě, ne všechny jsou stejně kvalitní a pro knihu důležité, nicméně by tato metoda – po nezbytném dopilování – mohla být pro našeho oblíbeného autora opravdu přínosem.

Děj Dědiček přímo navazuje na předchozí díl jménem Princezna. V něm se naše hrdinky – tisíc let stará upírka, jen o něco mladší alchymistka a tajná agentka -, spolu s alchymistou Sedziwojem, rázně vypořádaly se zloduchy z organizace „Bratrstvo druhé cesty“, bažícími po bohatství, věčném životě a podobných nesmyslech. Jako by to nebylo dost, kromě rádoby alchymistů měly problémy i se samozvanými lovci upírů, kteří šli po kůži jedné z nich. Ti však na konci nahlédli, že se mýlili,  tudíž přežili, a mohli se tak stát hrdiny jedné z dějových linií v Dědičkách.

Oproti předchozí části není děj tak soudržný a, jak už jsem napsal, je vlastně tvořen z několika vcelku samostatných elementů. Při čtení tak sledujeme dobrodružství dvojice lovců nestvůr, známých z Princezny, osudy alchymisty Sedziwoje, který padne do rukou nečetných zbylých členů „Bratrstva druhé cesty“, sestřenek Kruševských, zařizujících rodinné sídlo, a upírky Moniky. Pro děj jsou nejpodstatnější osudy sestřenek a upírky, takže si na ně posvítíme důkladněji.

Po likvidaci podstatné části „Bratrstva druhé cesty“ už naše hrdinky nemají v Krakově vcelku co na práci a jelikož jsou to holky podnikavé, přemýšlejí, co dál. Alchymistka Stanislava přijde na nápad koupit rodinné hospodářství na venkově a usadit se tam. Idea je to dobrá, ale v praxi naráží na nečekané problémy. Hospodářství je po čtyřiceti letech vlády komunistů zničené, a navíc v jeho troskách žije několik nevítaných nájemníků – na alkoholu závislých bývalých pracovníků JZD. Přinutit je k práci rozhodně není snadné, což je zdrojem mnoha humorných situací, zcela ve „vandrovcovském“ duchu. Což ostatně můžete posoudit z ukázky, která by se měla u recenze nacházet. Dalším problémem je prazvláštní chování upírky Moniky. Ta je sice přes tisíc let stará, jenže vzhledově vypadá na patnáct let. Teď se však zdá, že na ní leze puberta, což je, mírně řečeno, poněkud nečekané. To, že se najednou začíná ohlížet po chlapech, by nevadilo, ale to, že se u ní začínají projevovat sklony k páchání fyzického násilí, je horší. Situace se vyostřuje a je třeba jí rázně řešit. Tato dějová linie má hodně překvapivý konec a rozhodně mě příjemně překvapila.

Podle záměru autora je tento cyklus určen spíše na mladší čtenáře. U jeho předchozích částí to rozhodně platilo, ale u Dědiček už bych si tím nebyl tak jistý. I když zde sice ještě stále netečou vnitřnosti po stěnách, násilí přitvrdilo, a i to nespisovné slovo občas padne. Vrcholem jsou ovšem nečekaně sugestivní scény s jemně erotickým nádechem v podání upírky Moniky. Tento směr by rozhodně měl autor rozvíjet, zde vidím velké možnosti. Potěšil mě i humor, kterého je zde více než v předcházejících dílech. Naopak se (opět) projevila autorova slabina v budování napětí a popisování hrůzy. Oproti Princezně nemá děj takový tah, problémem může být i nevyhraněnost, pro jakou cílovou skupinu je kniha vlastně určena. Přes určitá, snadno definovatelná slabší místa se kniha čte velice dobře, takříkajíc jedním dechem. Je to zručně napsaná nenáročná oddychová záležitost, která si své čtenáře bez problému najde. Jako svou další kořist jsem si z Polska dovezl první díl Pilipiukovy nové ságy jménem Norský deník, takže se brzy určitě brzy dočkáte další recenze.

Dědičky – ukázka

Rozlehlou dolinu rychle pohltil déšť. Eternitem kryté střechy baráků se chvíli nejasně rýsovaly, jako vraky lodí, spočívající na mořském dně kýlem vzhůru, a pak zmizely. Starý Matěj vyšel z domu,  opatrně překračuje shnilý práh. Na proužcích linolea visící dveře bouchly o stěnu, postavenou z tvárnic. Odkopnul na bok prázdnou flašku, povalující se mu pod nohama, stanul v místě bývalé zahrady, vytáhnul ptáka a ulevil měchýři.
Hlasitě říhnul, rozšiřuje okolo sebe vůni už poněkud natráveného levného vína, prdnul a už se chtěl vrátit do brlohu, když na sobě neočekávaně ucítil něčí pátravý pohled. Zvednul hlavu. Vodnatá mlha se chvílemi rozplývala. Na druhé straně neexistujícího plotu na nevelké hnědé klisně seděla s grácií dívka. Zlatisté vlasy, vymykající se zpod elegantní čepice, měla vzadu sepnuté do ohonu. Matěj škytnul a lehce zavrávoral, ale naštěstí byla po ruce zárubeň, takže se měl čeho zachytit. Dívka nemohla mít, od oka soudě, více než šestnáct let, takže schoval ptáka do rozparku. Stále si ho měřila zrakem a on cítil, jak ho ten pohled vyvrací na druhou stranu.
Něco nebylo v pořádku. Co tady, k čertu, dělala? Bývalé JZD Kruševice leželo daleko od jiných vsí a hlavních silnic. Cizinci se tu objevovali jen výjimečně zřídka. Navíc byla dívka až nepřirozeně čistá – teprve teď si toho všimnul. Bílé kalhoty, světlá blůzka, přes ramena přehozená pelerína… Dívka pobídla patami klisnu a po chvíli zmizela v lijáku. Z dáli dolehlo ržání nejméně dvou dalších koní.
„Čerti přinesli“ zabručel a s chutí si odplivnul.
Nějaký čas tam stál a uvažoval, co dělat. Ano, o nečekaném setkání je třeba někoho uvědomit… Obul si děravé gumáky s filcem a odťapal skrz mlaskající bahno do sousedního baráku. Jožka, bývalý starosta, už nespal. Od samého úsvitu seděl u aparatury. Stavení, ve kterém zařídil palírnu, nebylo velké. Kdysi v něm stál rezervní elektrický generátor. Dým z ohniště částečně odcházel komínem, částečně se vinul po chatrči jako mlha nad norským fjordem. Odlesky ohně, odrážející se od ukoptěných oken, a tlustá, mnoholetá vrstva sazí na stěnách dávaly doupěti vzhled Hefaistovy  jeskyně. 
Když zaslechnul, že někdo vešel, obrátil páleník k hostovi červenou hubu, pokrytou třídenním strništěm. Na prsou rozepjatý ušpiněný drilich odhaloval chumáče šedivých chlupů, porůstajících hruď. 
„A, to jsi ty“ zabručel. „Počkej, až skončím…“
Z vraku náklaďáku vymontovaný chladič hluše hrkal, a do pod ním postavené sklenice kapala kalná a  páchnoucí samohonka z řepy.
„Co je?“ zeptal se konečně.
Pohled na přítele ho poněkud udivil – Matěj málokdy vstával z pelechu před polednem. 
„Viděl jsem něco divného…“ začal vyprávět host.
Bývalý starosta ho poslouchal dlouho a pozorně.
„Na podzim jsi viděl dědičku na kole“ řekl. „A teď tohle…“ Zachmuřil se.
„Dobré to není. Něco se stane, anebo možná i ne.“ Poškrábal se v zavšivené čupřině. „Vzbuď Hanku…“
„Tady jsem.“ Bývalá vedoucí pracovní brigády stanula ve dveřích, vyplňujíc svými špeky takřka celá futra. „Taky nemůžu spát. Děje se něco?“
Řekli jí to.
„Dej mi vajíčko“ rozkázala, ceníc křivé, pokažené zuby.
Odcupital do kouta a vytáhnul jedno z košíku. Položila ho do bláta a zručně si protáhla prsty, tlusté jako okurky. Potom ho rozbila a vylila do skleničky.
„Žloutek je červený“ zabručela. „Blíží se změny.“
Napila se samohonky rovnou ze zavařovací sklenice, odplivla si do ohniště a potom dlouho hleděla do plamenů.
„Staré se vrací“ konečně řekla vážně a s hrobovým výrazem v obličeji. „Porušili jsme pavoučí síť. Dědička si na nás vzpomněla.“
 „A sakra“ zaklel Jožka.
Matěj neříkal nic, jenom se neznatelně schoulil a opustil chatu. Na okraji vsi visel na stromě kus starého plechu ze secího stroje. Stařec vzal do dlaně solidní dubový klacek a začal bít na poplach. Kocovinou mučený Jindra, bývalý traktorista, pomalu vylezl na světlo denní, mhouře zahnisané oči, a hnán starým zvykem se začal vléct na plácek před bývalou kanceláří.
Více obyvatel Kruševice neměly.