Dcera čisté krve (Černé drahokamy 1) – Bishop Anne

Trilogie černých drahokamů na rozjezd nabízí působivou scénu proroctví a náhled do světa disponujícího komplikovaným systémem magie (již zosobňují drahokamy různých barev – nejmocnější samozřejmě titulní černé), několika úrovněmi bytí (včetně jedné nazvané Peklo) a především poněkud odlišným rozdělením a chápáním tradičních mužských a ženských rolí.
Ony vládnou a rozhodují. Oni jsou vznešení, vášniví a mocní válečníci, především ale služebníci. Svět však poněkud upadl a lid čisté krve s ním. Zdravé vztahy byly narušeny touhou po moci a ovládání. Dorothea, nejvyšší kněžka Hayllu, likviduje potenciální konkurentky a zotročuje silné muže pomocí prstenu poslušnosti (nasazeném na mužství).
Ve vzdálené provincii se ovšem zrodila podivuhodná dívka Jaenelle, která je příslibem změny. Nebo katastrofy. Příslibem, za nímž jdou mnozí. Včetně Daemona SaDiabla, podivuhodného míšence, využívaného jako otrok rozkoše a zvaného Sadista. Jen on sám ví, na čí stranu se nakonec postaví. Cesta k rozhodnutí povede skrze mnohé zákruty, konflikt se znovu nalezeným otcem, rozhodování o osudu horším než smrt pro nevlastního bratra a samozřejmě i složité budování vztahu s budoucí malou Čarodějkou v dětském těle…

Tedy, alespoň tak si to pravděpodobně autorka představovala. Skutečnost je taková, že díky pozornosti, která je jednotlivým postavám věnována, stejně jako díky tomu, do kterých myslí je nám během vyprávění umožněno nahlédnout, nehrozí v této otázce vlastně žádné napětí. Všechno to mluvení o tom, jak může být ten či onen nebezpečný, o potřebě kardinálních rozhodnutí, rozebírání dopadu komplikovaně vysvětlitelných činů na emocionální stav Jaenelle, přehrabování se v duševní trýzni… To vše je vlastně jen spousta vaty, kdy se člověk občas neubrání tomu, aby si nezačal dělat čárky za každou podobu slova „emocionální“ (můj favorit jsou „emocionální jatka“).
Zní to jako prkotina a nepochopení ženského, tedy psychologizujícího a „emocionálně propracovanějšího“ přístupu ke psaní (i když se osobně domnívám, že ono „ženské“ psaní je mýtus), jenže už nad blahé paměti prvními povídkami A. Sapkowskiho se řešilo, zda je ve fantasy přípustné použití slov jako „psychologie“, „mutant“ atd. Dospělo se tehdy k závěru, že rozhodující je, v jakém typu světa se nacházíme. Osobně dodávám ještě další kritéria: jazykový styl autora a jeho přístup (aneb míru nadsázky). Pokud podobné ospravedlnění nenajdeme, jedná se prostě o rušivý element.

Dcera čisté krve bohužel ze všech tří hledisek nevychází zrovna nejlépe. Její svět je magický, ovšem víc než co jiného připomíná erotické fantazie unavené hospodyňky. To zní velice pejorativně, jenže jak jinak vysvětlit, že autorkou proklamovaná kulturní elegance Temnoty, kterou její hrdinové uctívají a od níž odvozují své drahokamy, se omezuje na koupelny s kohoutky, tu a tam nějakou tu hezkou garderobu a samozřejmě několik mužských psíčků, kteří sice štěkají, ale koušou pouze ty opravdu zkažené zkažené zkažené? Jak si vysvětlit neustálé ruce v kapsách, rozhalené košile, upravování manžet a knoflíčků a samozřejmě kouření cigaret jak z dramat Hollywodu? Nic z toho by nemuselo vadit, pokud bych při čtení skutečně viděl syny Pekla, mocné čarodějky a okřídlené válečníky místo emocionálně labilních variant na Jamese Deana a Grace Kelly.
Což je bohužel přesně to, co se děje. Aby bylo jasno: ten svět a kniha má potenciál. Velký. Jsou zde celé pasáže, kdy si najednou uvědomíte, že za sebou máte dvacet stran, ani nevíte jak… Stejně tak jsou ovšem pasáže, kdy se víc než na čtení soustředíte na snahu o rozluštění pozadí světa (je středověký? moderní?), pátrání po tom, jestli jsou zde i nějací fyzicky (nikoliv psychicky) odporní muži či ženy (nevšiml jsem si), tipování, kdy se objeví něco jako akce (párkrát se o ní mluví…) a především pobavení nad oním převrácením genderových rolí.

Pamatujete si na Goodkinda a jeho posedlost mučením? Zde se autorka vyřádila obdobně. Pravděpodobně se snaží šokovat tím, že to ženy jsou zde primárně tím, kdo zneužívá a týrá druhé pohlaví, ale to snad nepřekvapí nikoho, kdo prošel v Čechách základkou (zdravím „gestapačky“ z 5. B, ZŠ NH), případně měl v rukou Mučitelův stín od G. Wolfea. Jo a taky jsou zde všichni muži definováni svým penisem. Ne že by to byli rujní kanci myslící jen na jedno, ale evidentně je to střed jejich bytí.
Takže mi z toho vychází, že autorka je pravděpodobně redaktorkou Maxima, nebo nějaké podobné postpubertální hovadinky, ale hlavně: kniha nebude pro ty, kdož se nechají nalákat na slova o Temnotě, zrození Čarodějky (fakt to není Conan), proroctví a svět balancující nad propastí.

Celý vtip totiž spočívá v tom, že i když se o těchto věcech opravdu spíše mluví a teprve v záběru se do toho Bishopová pořádně opře a metaforicky řečeno pořádně vysmejčí barák, nedělá to z Dcery špatnou knihu. Stejně jako to, že Temnota zde nemá konotace odvozené od Mordoru a podobných míst, nýbrž od erotických fantazií upjatého předměstí. Dělá to z ní rozvláčnější a pohodovější verzi zmíněného Goodkinda. A to nemusí být negativum.

To, co jsem zde zatím vypsal jako zápory, se totiž dá vztáhnout na spoustu titulů a to, že se o něčem spíš mluví, než že by nám byla prezentována skutečná psychologie? Inu, tohle je oddychová literatura. Něco podobného najdeme u skoro každé fantasy, bez ohledu na pohlaví autora. A mnohým zase vadí akce, nedostatek mluvení atd. Každý si prostě musí uvědomit, do čeho jde. Líbí se vám Warhammer nebo Nadace? Ruce pryč. Líbilo se Stmívání? Bishopová píše lépe. Líbí se knihy o Vicki Nelsonové? Bishopová není horší.

Připraveným pak navíc ukáže i svou druhou tvář, a nemyslím tím pouze to, že je řemeslně zatraceně dobře udělaná. To, že mi nesedne styl jejího světa a hrdinů je jedna věc. To, že je to udělané dobře a pracuje se s tím tak, jak má, to je věc druhá a důležitější (mezery ve výstavbě světa u mne vyplývají právě z toho, že nejsem typem čtenáře, na kterého by byla kniha primárně zaměřena, takže v průběhu četby někdy roupama nevím, co dělat :-)). Bishopová není žádná Harrisová (abych jmenoval svého literárního „antimiláška“ posledních měsíců), která by prznila jeden skvělý nápad za druhým, stejně jako záletky.

Ale především si, jak už jsem naznačil, v závěru vyhrne rukávy a nejen, že se vytasí s akcí, ale minimálně v mých očích ospravedlní i zdlouhavost do té doby převládající. Návštěva Šípova, zařízení pro mladé, emocionálně labilní slečny z lepších rodin (ve skutečnosti ráj hodných „strýčků“) řádně zahustí atmosféru a dokáže, že když se chce, tak má ta „temnota“ skutečnou hloubku a před mnoha a mnoha stranami učiněná poznámka o „stehně“ jehněčího získá úplně odlišný význam. Pokud by kniha byla psána v podobném modu celá, pištěl bych blahem (abych citoval jeden sexistický rodokaps mládí). Takto si jen mohu gratulovat, že jsem u knihy vydržel, a do svého čtenářského deníčku si poznamenat, že ve větách „Tohle je záhon na mrkev. Tady pohřbili zrzky.“ se autorka dotkla geniality.

Nejsem tedy z knihy zrovna nadšený, ale musím prostě uznat, že to, co nabízí, je uděláno poctivě. Autorka svůj příběh neprzní, ale vypráví jej konkrétnímu publiku. A několikrát dokáže zabodovat i u čtenářů napříč vkusem a preferencemi. Ne mnohokrát, ale dokáže to. I když se tedy některým jejím názorům mohu posmívat, nebo se zlomyslně bavit, rozhodně před knihou nevaruji. Naopak. Pouze je třeba opravdu pečlivě zvážit, zda je pro vás.