Dáte-li vlkovi čas, on se vrátí

Galgad, nejmocnější ze Strážců Gathary, je probuzen ze spánku uvnitř dubu a hned na něj připadne velmi těžký úkol. Toulá se pak krajinou a zjišťuje, co se vlastně děje se zemí, již má jeho prastarý rod strážců ohlídat. Shlíží nechápavě na počínání lidí, kteří plení krajinu a válčí proti sobě. Trnem v oku se mu stanou především Órmani, chodící v typických modrých pláštích, jejichž oblíbenou zábavou je mučení vlků. Fikční svět je téměř černobílý, od počátku víte, kdo je zlý a kdo dobrý, zejména podle toho, jak se chová ke zvířatům. Autor, skrývající se za lakonickým „Ergall“, se nám prostřednictvím fantasy dekorace pokouší sdělit své „zelené“ poselství, kterým zatížil především part vypravěče. Copak, ekologická perspektiva je mi blízká, ať už jde o těžební limity, literaturu nebo sociální práci, a souhlasím, že v knize je i pár hezky popsaných scenérií, ale jestli vlci zaplatili smutně za přátelství s lidmi tím, že jim věnovali své vyslance – psy – a krutý homo sapiens se k nim chová hrozně, to opravdu nedokážu rozhodnout. Pokud ale údajně dáme vlkovi čas, tak se vrátí…

Příběh samotný mě moc nechytil, to přiznávám. Postavy působí jako papírové figurky, uvězněné v předepsané šabloně, ze které se ne a ne vymanit. Trochu se to povede u postavy dívky Lairy, takové zlatovlasé krásky, které pořád někdo říká „děvče“ nebo „ženská“ a promlouvá jí do duše a zrazuje ji, i když se jí nakonec podaří dosáhnout uznání v královských službách. Zato královna Meora jako by vypadla z oka legendární Boudicce a je v této roli tak nevěrohodná, až připomíná komiksové klišé.

Ani mužští hrdinové nedopadli nejlépe. Órmani jsou logicky vykreslení jako hloupí hrubiáni, zatímco klaďasové se pyšní urostlými postavami, případně plavými vlasy. Velmi často jsou totiž „pohlední“. Inu aspoň malá inovace, kdepak svaly, ale estetický vzhled nažene nepřátelům strach! Nejhůř asi dopadl strážce Galgad, který v podstatě funguje jen jako deus ex machina. Navíc silně připomíná Stromovouse, stejně jako šišlající skřítek Forgoll upomene devótního Sméagola… Ono je těch aluzí na Tolkiena v knize víc – zasedání Rady, usychající posvátný strom…

Přiznám se, že když jsem dočetla až na konec, vlastně jsem si oddechla, protože celý spor znepřátelených lidských kmenů postrádal jakoukoliv logiku a beztak by se jen bezhlavě pomlátili. Kniha je navíc plná paradoxů. Hrdina Galgad, který ovládá všechny známé živly a dokáže nahlížet do cizích vzpomínek, se nechá nachytat na průhlednou lest. Přestože jde v knize především o zemi, přírodní síly dlouho mlčí a ustupují třesku lidských zbraní. Nelze přehlédnout, jak si autor libuje v popisu bojových scén, v nichž nevynechá jediný detail.

Na zadní straně obálky se píše, že se tato kniha nenese na žádné z „provařených“ vln žánru a že by naopak mohla do světa fantasy vlít čerstvou krev. Mohla by, kdyby byla o něco méně toporná. Když to shrnu, tak tu máme okupovanou přírodu, nešťastná zvířátka, neschopného strážce země, bezohledné modré kápě, hezkou dívku v nesnázích a neméně pohledné bojovníky, tolkienovské rekvizity a navrch kult vlka. Dohromady to drží pohromadě jen dobrou vůlí čtenáře a hlavně zásluhou brožované vazby. A to je podle mého názoru i na prvotinu, kterou Ergall údajně tvořil tři roky, trochu málo. Tak doufám, že pokud se Galgad dočká dalších pokračování, ještě nás autor překvapí.